Je vcelku známo, že Woody Allen byl objevitelem budoucích hvězdných herců (v jeho filmech se poprvé objevila například Sharon Stone či Sly Stallone), na druhé straně ale ve svých filmech také často dával příležitost svým oblíbeným hereckým hrdinům z mládí (Lillian Gish, Lloyd Nolan), někdy i hereckou příležitost poslední.
Ve filmu Alice tak coby humorně příkrý čínský bylinkář a hypnotizér doktor Yang naposled stál před kamerou také Keye Luke (kdysi populární coby Mistr Po anebo syn Charlieho Chana ze slavné série detektivek, u nás známý třeba i z několika epizod M.A.S.H.). Uvedení svého posledního filmu se Keye Luke dožil (na rozdíl od Lloyda Nolanda ve filmu Hana a její sestry), i kvůli Lukovi Woody tentokrát nechal film souběžně s New Yorkem premiérovat i v Los Angeles, kde Keye Luke zemřel o dva týdny později.

I v Banánech prokázal Woody Allen svůj čich na herce; kdo by tušil, že onen tupý svalnatý chuligán obtěžující stařenku v metru (který si ve filmu jen o rok dříve vrznul poprvé – a to vrznul téměř doslova: bylo to v erotickém snímku The Party at Kitty and Stud's), se už za pět let stane jako italský hřebec Rocky Balboa filmovou hvězdou první velikosti: Sly Stallone.

Role Evana ve filmu Hana a její sestry byla v jeho čtyřiaosmdesáti poslední z víc než půldruhé stovky postav, které za svou víc než šedesátiletou kariéru ztvárnil před kamerou slavný herec Lloyd Nolan, a tentokrát si ve filmu po letech opět i zazpíval - s představitelkou Normy Maureen O'Sullivan nazpívali soundtrack "Bewitched, Bothered, and Bewildered." Svého posledního velkého úspěchu se už však legendární představitel hollywoodských detektivů tvrdé školy Lloyd Nolan bohužel nedožil, zemřel necelých pět měsíců před premiérou.

V evropských uměleckých kruzích už se v osmdesátých letech stal Woody Allen snad nejobdivovanějším a nejuznávanějším americkým režisérem. I proto při natáčení tohoto Allenova filmu Jean-Luc Godard souběžně natáčel svůj šestadvacetiminutový dokumentární film. V dokumentu nazvaném 'Meeting W. A.' jsou kromě rozhovoru s Woody Allenem z května 1986 a obrazů Edwarda Hoppera i některé scény z Hany a jejích sester.

O popularitě filmu svědčí i skutečnost, že jménem Hellzapoppin' pojmenovávali své stroje i letci bojující v Druhé světové válce, a to nejen američtí (Lancaster LM723 HW-H "Hellzapoppin" ze 100 bombardovací letky ztracený 2. března 1945 nad Kolínem), ale i kanadští (Halifax kanadské RAF: http://www.hellzapoppin.demon.co.uk/hellz2.gif).

Woody původně počítal s rolí Marion pro Miu Farrow, ale vzhledem k jejímu těhotenství Mia nakonec hrála Hope, a roli Marion převzala Gena Rowlands. Na rozdíl od většiny jiných herců, kteří role v Allenových filmech berou v podstatě automaticky na první nabídku, Gena Rowlands si před přijetím vyžádala k přečtení scénář.

Láska a smrt se natáčela v Evropě, zejména ve Francii a bitevní scény v Maďarsku, kde spolupráci na komparsu pro natáčení bitevních scén Woody Allenovi nabídla dokonce i sovětská armáda (k jejímu využití ale nakonec nedošlo).

Dalším hvězdným hereckým objevem Woodyho Allena je Judy Davis. Obsadil ji už v Alici, ale teprve v Manželích a manželkách si důrazně řekla o místo na slunci mezi erbovními interpretkami allenovské filmografie. Sám Allen o ní ostatně prohlásil, že "Judy je nejspíš nejlepší filmovou herečkou" a její výsadní pozici v jeho příštím období pak můžeme sledovat i v pozdějších titulech Pozor na Harryho a Celebrity.

Dlouhé roky se traduje historka, jak se na ranní natáčení scény, kde jej měl Sir Laurence Olivier mučit vyčerpaného hlavního hrdinu, Dustin Hoffman skutečně dostavil zničený, vyčerpaný a nemytý. Na Olivierův dotaz, proč je v takovém stavu, prý Hoffman odpověděl, že v rámci herecké metody "prožívání" se připravoval na natáčení a předchozí noc v bdění intenzivně "prožíval." Na to Sir Laurence údajně odpověděl: ""Why not try acting? It's much easier." ("A proč to nezkusíte zahrát? To je jednodušší.").
Coby anekdota je to samozřejmě skvělé (a kupříkladu Václav Postránecký to rád vypráví dodnes), zajímavé je to jistě i jako ilustrace slepé aplikace herecké metody "prožívání" (známé v Americe coby typický produkt Strasbergovy školy, v Evropě coby "metoda Stanislavského").
Skutečnost je ale, jak už to bývá, poněkud odlišná, a jak to bylo doopravdy, prozradil v roce 2004 sám Hoffman: "Když jsme natáčeli Maratónce, rozváděl jsem se právě se svou první ženou, a na mne z toho nějak padla taková deprese, že jsem dva dny a dvě noci před tím natáčením prochlastal. To, jak jsem vypadal, tedy vypovídalo spíš než o mém životním stylu, než o stylu herectví."

Po úspěšném divadelním uvedení Allenovy komedie Don’t Drink The Water v roce 1966 natočil už v roce 1969 podle této předlohy stejnojmenný film Howard Morris. S jeho filmovým zpracováním byl ovšem Allen hrubě nespokojený, s nápravou si ale chytře počkal celé čtvrtstoletí, kdy už se bylo možno na období studené války ohlédnout s odstupem a traktovat toto téma s dostatečným nadhledem.

Allen pro Seber prachy a zmiz původně napsal finále, v němž Virgil zemře provrtán policejními kulkami. Ale spoluscénárista Mickey Rose trval na tom, že je to na komedii konec příliš drsný, přepsali jej tedy na jemnější a více odpovídající vkusu a přání tehdejšího publika.

Spáč je doposud jediným filmem, pro který složil Allen vlastní hudbu v jazzovém rytmu a interpretoval ji se svou vlastní kapelou The New Orleans Funeral Ragtime Orchestra (s Marshallem Brickmanem hrajícím na banjo). Současně je také Spáč prvním filmem, v němž Woody použil konstantu svých pozdějších filmů: typické bílé titulky na černém pozadí.

Zavržená epizoda
Ze závěrečného střihu Allen vyjmul epizodu (která měla být původně osmá - závěrečná) s názvem Co činí muže homosexuálními? (What makes a man homosexual?), jejíž zpracování se mu již nelíbilo. Hrají v ní Woody Allen a jeho tehdejší žena Louise Laserová, kteří sedí na velké utkané pavučině, převlečení za pavouky. Louise je černá vdova a Allen pavoučí sameček. Epizoda ukazuje, jak po kopulaci černá vdova sní pavoučího samečka. To vše pozoruje homosexuální vědec-arachnolog, jenž tento experiment použije, aby ospravedlnil svůj odpor k ženskému pohlaví. Allen chtěl tuto epizodu zřejmě použít, aby ukázal, že žena je silnější, mocnější a sexuálně aktivnější než muž, a poté, co muž splnil svou sexuální misi, jej bez skrupulí zničí.

Ani po castingu a konečném obsazení pořád ještě žádný z herců filmu nevěděl, že tento Allenův film má být muzikálem, a že tedy budou muset i zpívat. zjistili to teprve, až když je producent Dick Hyman začal obtelefonovávat, kam jim má poslat partitury. S muzikálem měli do té doby jisté zkušenosti jen Goldie Hawn a Alan Alda, ostatní tedy rychle začali brát hodiny zpěvu. Nakonec ale nazpívali své party sami, jedinou výjimkou byla Drew Barrymore, pro jejíž image hodné dcery se její drsný chraplák nakonec nezdál příliš vhodný, tu jedinou tedy v sólu (I'm a Dreamer, Aren't We All) zastoupila Olivia Hayman.
Někteří škodolibě říkají, že potřeba kvalitního muzikálového zpěvu byla i hlavním důvodem, proč Woody tentokrát sám sebe neobsadil [nt].

Zase jednou ukázal Woody Allen svůj čich na budoucí hvězdy, a tak se Vzpomínky na hvězdný prach staly prvním titulem v později přebohaté filmografii Sharon Stone, kterou můžeme zaznamenat jako jednu z postav těch úspěšných, bohatých a krásných, kteří si užívají cesty v onom vlaku, který Woody Allenovi (Sandy Batesovi) v počátku Vzpomínek neodvratně ujíždí.

Aby postavě Zeliga dodal dokumentární věrohodnost, zařadil Allen do filmu trikové scény, v nichž se s Leonardem Zeligem setkávají celebrity světa literatury, filmu či sportu (Eugenem O'Neill, James Cagney, Josephine Baker, Jack Dempsey...), ale také politici (Herbert Hoover, Adolf Hitler). Tuto iluzi pak dotvářelo a zintenzivnilo také dotáčení falešných osobních vzpomínek některých z těchto osobností na Zeliga. Dvě z nich se však natočit nepodařilo. Jack Dempsey už byl příliš nemocný a Greta Garbo žila uzavřená ve svém bytě v New Yorku, s nikým nekomunikovala, a Allenovi na dopis, v němž ji žádal o spolupráci, ani neodpověděla. Nabídku naproti tomu přijala byvší hvězda němého filmu, devadesátiletá Lillian Gish, leč rozhovor s ní nakonec skončil pod střihacím stolem a v Zeligovi se neobjevil.

K titulu Radio Days prý Woodyho inspiroval Marty Pasetta svým televizním „The Good Old Days of Radio“ (se Steve Allenem a Billem Baldwinem), ovšem zda - a případně nakolik - se jím nechali inspirovat i autoři poněkud zavádějícího titulu „Zlaté časy rádia“ pro českou distribuci Woodyho filmu, však známo není.