Stará dobrá veselohra plná   omylů, záměn a   nedorozumění, kde se každý   nakonec ožení a provdá, tak   jako v každé správné   bláznivé komedii.

Zápletka připomíná jeden z   motivů Schulhoffovy   pozdější veselohry Co je   doma, to se počítá,   pánové (z r. 1980).   Předvídaného esenbáka v   obvyklém ztvárnění   Libíčkově jsem uhodl ihned,   jakmile se zjevil na scéně.   Tato skvělá a svěží malá   televizní komedie má jen   nepatrnou technickou   chybičku, téměř   nepovšimnutou: dvakrát se   spustí do kulis příliš   nízko a viditelně mikrofon.

Dobrý vlastenecký film; ale   lidé tam jaksi nedobově   píší levou rukou,   nádražní rozhlas hlásí   odjezdy vlaků a herec se   nejméně jedenkrát   přebreptne.

Typická americká   historicko-hystericko-histrió   nská nalejvárna do hlavy o   ve všem všudy dobrých   Američanech, o ve všem   všudy zlých Mexikáncích a   o ušlechtilých negrech   úpících ve jhu otroctví.   Přebujelé a nesmyslné   krváky se střídají se   stejně přebujelými a   nesmyslnými dojáky, které   budí leda znechucení a nudu.   Vše potřebné je tedy   přítomno v takovém   množství a složení, aby si   průměrný divák přišel na   své a aby se znalcova   jemnochuť nenaplnila ani z   poloviny.

Typická americká   bláznivina, která nám   ukazuje nepříliš vábný   až děsivý obrázek možné   budoucnosti. Děj je jako   obvykle předvídatelný   úplně stejně jako v něm   předvídají tušitelé   příští vraždy.

První díl výborný, druhý   horší. Viděl jsem tam   jistou snahu o současné   přepisování dějin   (Vlasovci ano, Rudá armáda   ne) a snad i pokus o   vykreslení vlastizrádce jako   tragického hrdiny, který to   v podstatě myslel dobře (se   sebou), ale byl zle pochopen   (ostatními). Film o   nepěkném osudu jednoho   českého vlastizrádce by   měl být spíš varováním   pro naše dnešní   vlastizrádce, kteří se   také jako on mylně   domnívají, že přítomné   politické poměry tu budou   navěky a převratu se   nedožijí - čímž myslím   najmě jistého nechvalně   známého fanatického   propagandistu v naší   státní televizi téhož   příjmení. Tak pozor,   Václave!

Jako obvykle naprosto   zkažené nevěrné   ztvárnění původní Poeovy   povídky a jeho vůdčí   myšlenky v ní obsažené.   Edgar Allan by se asi podivil,   jakou převrácenou   napodobeninu lze z jeho   námětu vyrobit. Poeova   stejnojmenná původní   povídka je mnohem lepší   než tento zpackaný film. - A   pro zajímavost dodám, že   jsou v něm použity kromě   Masky rudé smrti také odkazy   či postavy z dalších   Poeových povídek, jako jsou   Jáma a kyvadlo, Havran anebo   Skokan. - Nepovedlo se vůbec   nic. Vyšel z toho všeho   nakonec laciný satanský   horor, přemrštěný jako   obvykle úplně ve všem;   horor, který ubohý   podvedený autor přitom tak   vůbec nezamýšlel ve své   původní povídce, jež je   spíš do smutku jemně   laděna než do přepjaté   krvavé hrůzy. Přečtěte si   tu povídku a sami uvidíte,   jak je nádherná a jak je   vedle ní tento béčkový   snímek hnusný a nehezký!

Film má hodnotu především   v jinotajném podobenství   moci člověka nad člověkem.   Něco takového napsal   Jean-Paul Sartre v divadelní   hře Mrtví bez pohřbu.

Snad první   "barevný" film na   světě, využívající   tónovacího zabarvení   určitých částí celuloidu.   Tehdejší říšskoněmecký   ministr kultury a propagandy   Goebbels, zamilovaný do Lídy   Baarové, musel při jeho   sledování tvrdnout. Tento   film je mimochodem také   důkazem, že bombastické   dámské dvojdílné plavky   nevymysleli až po druhé   světové válce Američané   po bombových pokusech na   atolu Bikini, nýbrž že se   nosily již dávno předtím v   Německu i u nás.

Nejvíc se mi líbily dvě   scénky, obě se týkající   malířství: v jedné si   pozůstalí příbuzní   všimnou, že obraz   nebožtíka nad jeho rakví   pláče jako zázračný obraz   Panenky Marie Čenstochovské   nebo jako v Lurdech, avšak   jiný z přítomných v tom   nevidí žádný zázrak,   nýbrž docela obyčejné   fušerství malíře, který   obraz jistě namaloval   nějakým sajrajtem a teď to   teče. Darebák!
Druhá scénka mne dojala   svým neobvyklým   vyjádřením prostého   vlastenectví prostého   člověka. Zatímco po záboru   českého pohraničí   nacistickým Německem litoval   bohatý podnikatel, pan   domácí a městský radní v   jedné osobě, že mu Němci   zabrali jeho venkovský   statek, chudý nemajetný   malíř oproti němu v slzách   oplakával celou tu uloupenou   zem, v které pramení   všechny naše krásné   české řeky. A já jsem se   málem rozplakal také. To byl   ten nejkrásnější projev   vlastenectví, jaký jsem kdy   slyšel. A znovu je mimo jiné   v tomhle seriálu k vidění   uskutečňováno jedno mé   toužebné přání:   zatírání nenáviděných   cizojazyčných nápisů. Toho   bych se rád dožil.

Dobrý a napínavý film kazí   jen špatně nasvícené   noční scény, což bývá,   žel, dosti obvyklé a   časté. Ideologický střet,   jehož jsme svědky v tomto   silném příběhu, podle   mého charakterizují dvě   mrazivé promluvy, které tu   zazní: že ti záškodníci   "chtějí zase přivést   zpátky Němce, aby byla   válka", a   nepochopitelná věta   kolektivizátorky: "Vy   máte to pole stejně rád   jenom proto, že je   vaše..."

Nevýhodou všech těchhle   jednostranně zkreslujících   slátanin je to, že uhádneš   předem, jak to dopadne. Tady   bylo například hned od   začátku nade vši pochybnost   jasné, že vraždy nemůže   mít na svědomí žádný z   cikánů, nýbrž že bude do   nich nějakým způsobem   nejspíš zapleten ten   nerudný rasistický architekt   nebo někdo z jeho okolí. A   samozřejmě, že to tak   nakonec dopadlo! Vždyť kdo   by mohl byť i jen   podezřívat ony sice   vznětlivé, avšak jinak   spořádaně žijící   cikány, kterým dal prý   socialismus svobodu (což je   přinejmenším úsměvné) a   kteří se tolik nadřeli při   výstavbě svých vlastních   úhledných domečků. To bylo   opravdu báječné. Ale chtěl   bych se zeptat: Prosím vás,   kde jsou ty malebné   cikánské domky, před nimiž   si pokojně hrají malá   čistá cikáňata, abych se   na tu výjimečnou   zvláštnost zajel podívat?   --- Konečně se důvodně   domnívám, že tvůrci si   vzali za vzor americké   detektivky, kde bílý muž a   příslušník barevné   menšiny spolu běžně   tvoří sourodou dvojici,   přičemž ten barevný je   pravidelně chytřejší,   důmyslnější a   uvážlivější. Zkrátka   český film je vždy   špatný, když napodobuje   cizí vzory.

Majitel sňatkového   dohazovačství dostal   výborný nápad, jak zvýšit   obrat svého špatně   jdoucího nekalého   podnikání: vetře se do   spolku škaredých ženštin,   které nemohou najít   manžely, aby jejich pomocí a   pomocí známosti s jedním   poslancem prosadil zákon o   povinném manželství.   Svobodní mužové se bouří,   ale jejich veřejný hromadný   nesouhlasný průvod je   rozehnán slzným plynem a   obušky pořádkových sil. --   Tak už víme, proč a kde se   bere původ veškerých   nesmyslných zákonů! Jde o   nepoctivý obchod, o špinavé   prachy, o prospěch nějaké   mocné příživnické kliky.   Je to stejné jako u Haškova   výrobce rakví, který si   naříkal na jistou obec, kde   byli občané v neprospěch   jeho upadajícího   rakvářství příliš   zdraví a nechtělo se jim   umírat. Až tedy někdo   prosadí také zákon o   povinném umírání, budete   už vědět, odkud vítr   fouká.

Hodně rozpačitá   "satira". Naprosto   skvělé se tu mísí s   naprosto špatným. V jedné   chvíli dokonce zaspal   zvukař, nestihnuv včas   zachytit zvuk dál od   popředí... A hodně   rozpačití jsou i herci:   bloudívají očima ke kameře   a jejich projevy jsou často   přemrštěné. Nataša   Gollová hraje nejméně   potřetí touž úlohu po   slávě toužící bláhové   dívky. Postava nakladatele,   který chce vydat   "vlastnoruční"   paměti vraha, bude o čtvrt   století později použita v   bláznivé parodii Čtyři   vraždy stačí,   drahoušku!...

"Chci zpátky jenom to,   co jsem do toho lomu vložil.   Pro sebe nechci nic. Vždyť   jsem to dělal pro lidi. Ten   lom není můj, ale patří   všem lidem." - Kdo by   dnes takto mluvil? A co hůř:   v kterém z nejnovějších   filmů by se takto hovořilo?

Muž je od přírody   rozsévač - a ženy jsou jako   holubice, vyzobávající jeho   setbu, perouce se o ni... a o   něj, bráníce mu v ní   pokračovat jinde. V těchto   druzích milostných zápletek   se ovšem ztrácím jako v   nepřehledném bludišti a už   už hledám rychle cestu ven.   Všecky rádoby vtipné   průpovědi na toto   "věčné" téma   postrádají nejenže   jakéhokoli smyslu, jsou však   i pohříchu těmi z   nejnemoudřejších aforismů.

Až surrealisticky natočené   hrůzy Velké vlastenecké   války. Strhující je   zejména závěr, kdy   předčasně zestárlý a   vrásčitý sotva odrostlý   chlapec jakoby mstí se   střelbou do obrazu Adolfa   Hitlera spadlého v blátě a   představuje si v zpětném   chodu různé fáze Vůdcova   života, dokud nedojde až k   malému Adolfkovi, coby   dítěti v matčině   náručí. Mstitel v tu   chvíli zapláče a puška mu   bezmocně klesá... Děti jsou   přece nevinné.

Se správnou technikou lze   lidi přesvědčit takřka o   čemkoli. Třeba o tom, že se   právě uskutečňuje výprava   s lidskou posádkou na planetu   Mars. Ale po zhlédnutí   tohoto napínavého filmu už   si možná nebudete jisti   téměř ničím. Domníváte   se, příkladně, že lidský   život je skutečně hodnota   nejvyšší? Že vláda od   vás vybírá výpalné   skutečně pro vaši ochranu?   Že co je v televizi, je   skutečnost? Myslíte si, že   lidé byli doopravdy na   Měsíci? Nebo vůbec v kosmu?   Nuž, podívejte se na tento   film a zamyslete se znova. Jen   pozor na to, abyste svým   šťouráním nenarušili   zločinné záměry někoho   velmi mocného, jinak budete   náhle bojovat o holý život;   dají vás odstranit,   oddělat, zmizíte beze stopy,   bez minulosti, beze svědků,   bez pravdy...
A ještě   jen tak pro zajímavost:   posádka kosmické lodi je   složena ze dvou bělochů a   jednoho černocha, jako v   Planetě opic - ti   Hollywooďané snad na to   mají nějaké povinné   kvóty!

Ještě poměrně slušná   balada, vyprávěná jakoby v   slohu starých ruských bylin.   Vynikající je především   velice vynalézavá kamera a   vůbec výtvarná stránka   snímku, včetně celkové   výpravy, použitých   kostýmů, včetně sytých   barev, krásné přírody a   tak dále. Máme však   možnost vidět již jen   stíny zaniklého světa   dávných Slovanů, z něhož   zbyly opravdu již jen ty   stíny našich zapomenutých   předků. A kdo doufal, že   snad uvidí nějaké obrazy   neporušených živých   lidových zvyků a věr,   může být, že bude   zklamán. Vždyť už jen   mnohé ukázky křesťanských   bohoslužebných úkonů zde   působí pojednou cize, jako   cosi, co nám bylo proti   naší vůli vnuceno pod   hrozbou násilí, co jsme   přijali a co právě   přivodilo tuto naši zkázu a   tento pád slovanských   občinových kmenů, jejich   uspořádání a jejich   původních slovanských   bohů. Zbyly jen stíny. Ale   ježto vidíme alespoň ty   stíny, značí to přece jen,   že kdesi musí býti světlo,   které ozařuje skutečné   postavy předků, jež   ožívají kdesi v pozadí,   působíce dosud tak silně na   naši představivost a touhu   po bývalém ztraceném   životě. Přál bych si, aby   tento film za touto tušenou   září šel důrazněji.   Viděli jsme tu nicméně   dost; i jakousi obřadní   nahotu, která umí čarovat,   přivolávat zázraky a plnit   tajná přání a která byla   opět významnou součástí   naší staré přírodní   víry. Viděli jsme také   velice pěkný obyčej   obdarovávat domácí   zvířata o svátcích pamlsky   - starodávný zvyk zřejmě   nejen slovanský, jejž jsem   ještě docela nedávno   zhlédl dokonce i na   současném německém   venkově. Zkrátka, nejsou ty   stíny zapomenutých předků   v tomto filmu až tak   nezřetelné.

Pobočník někoho bývá   jinak nazýván také jeho   "pravou rukou". V   případě nadporučíka   Patery (Vlasta Burian) je   spíše Jeho Výsosti   "ruka levá", která   je dost nešikovná a hodně   smolná, leč bodré povahy a   hlavně zábavná. Tyto jeho   věrné vlastnosti dojdou u   Jeho Výsosti obliby a   spravedlivého ocenění, a   tak nadporučík s   někdejším přívlastkem   "nejšpatnější voják   v monarchii" nakonec   "bude dělat   kariéru".

Slovenský filmový průmysl   (neboť o umění jde v něm   vždy až na posledním   místě, pokud ovšem   nenarušuje výrobní náklady   a odbyt) postupoval zřejmě   podle podobného výrobního   plánu jako český; můžeme   proto vidět žánrově,   typově a ideově velmi   podobné filmy, které byly   také natočeny v Čechách,   takže takový výsledný film   je pak jakýmsi slovenským   bratříčkem českého.   Platí to v plné míře i o   slovenské satirické   absurdní veselohře   Statočný zlodej (s Jozefem   Krónerem v hlavní úloze),   jejímž bratříčkem by   takto mohl být docela dobře   třeba Muž, který stoupl v   ceně (opět s Jozefem   Krónerem v hlavní úloze).   Další dvojicí sourozenců,   která mi napadá, jsou   třebas slovenský Čert   nespí (1956) a český   Zaostřit, prosím (1956).   Zdá se mi však, že ty   slovenské filmové tovary   jsou vždy o trochu horší   variantou českého zboží a   nedosahují tak úplně jeho   prvotřídní jakosti.

Trochu příliš popisné a   vysvětlující ztvárnění   skutečných dějinných   událostí nevyhnulo se, žel,   již z principu jisté   ideologičnosti; ale jinak   film přímo hýří silnými   emocemi, vyzdvihuje   statečnost, vlastenectví a   myšlenku panslovanismu, tehdy   více než dnes živou, i   když znovu opět aktuální.   Mistrně jsou zvládnuty   obrazy masakrů 1. světové   války: taková krutá řežba   se vidí ve starých filmech   málokdy, oproti těm   dnešním, kde už je to   takřka normální a skoro i   nutné, aby davy sadistů   obsadily vůbec biografy. Zde   to zabíjení ovšem není   samoúčelné nebo přehnané,   ale opravdu často v plném   významu slova hrůzné.   Závěrem si musím   postěžovat na zvuk.   Neustále totiž vypadával   jeden zvukový kanál, snad   napřeskáčku ob jednu   scénu, takže byl naprosto   nezřetelný a dialogy tím   pádem nesrozumitelné. Tak   nevím: je chyba ve špatné   kopii, nebo byla ve   vysílání stanice Kino CS?

Tyhle opičárny bratří   Marxů by všechny mohly jít   rovnou do nějakého muzea   zvrhlého umění. Nesmyslná   slátanina jakýchsi snad   židovských anekdot, ovšem   naprosto bez vtipu a bez   pointy.

Skvělý český nacistický   film. Ona "velká   přehrada" je vlastně   mnohočetným symbolem jednak   pevné hráze proti vnější   nepřátelské záplavě a   vnitřnímu úpadku, jednak   symbolem pevnosti, odolnosti   vůbec, a to jak v životě   společenském, tak i   osobním. Inženýr Petr   Pavelec ví, že bez pevných   základů nemůže se udržet   žádná přehrada, žádný   chatrný charakter, žádná   stavba národní ani   individuální. Pavelec, coby   amatérský boxer, velice   dobře pozná na vlastní   kůži, že pitky, hýření a   lehkomyslné ženy pouze   oslabují tuto pevnou hráz v   životním zápase, jejž lze   takto pouze prohrát, třebas   i s jindy mnohem slabším   soupeřem. Všude vládne   nepoctivost, zkaženost a   špinavé peníze, pod nimiž   se bortí skály, hráze,   osudy. Nutno začít znovu,   čestně, hrdě, vzpřímeně.   Nutno práci vrátit její   smysl, životu lidskému jeho   důstojnost. - "Tak   kolik, pane inženýre?"   - "Nechte si ty peníze!   Znám vaše židovské   manýry!" - Takovou   ráznou odpověď by měl dát   celý národ.

Trapný pokus o napodobení   mnohem lepší americké   série Přání smrti v   hlavní roli s Charlesem   Bronsonem. Příležitost   daná přestárlému Michaelu   Caineovi je známkou toho, že   nikdo mladší by nepřitáhl   diváky, a tak byla úloha   mstitele bezpráví upravena   pro vysloužilého vojáka v   důchodu. Výsledek dopadl   nanejvýš trapně, včetně   zařazení   "atraktivních"   vulgarit a rádoby drsných   scén. Nepovedl se ani způsob   moderního digitálního   natáčení, jehož začátek   lze sledovat přibližně už   někdy před rokem 2000 a   který pravděpodobně jednou   zcela zničí umělecký film   jako takový, pokud jej už   vlastně nezničil. A to zcela   pomíjím směšné taktické   chyby, jichž se takzvaný   bývalý profesionální   mariňák dopouští, ale   jichž by se jako správný   voják s výcvikem dopouštět   neměl, jako například to,   že prvně střílí na   zraněného, a až teprve   potom na zdravého   protivníka, který   samozřejmě uteče, anebo že   nezlikviduje nepřítele při   první vhodné   příležitosti, ale čeká,   váhá a dokonce se k němu   přibližuje na dostřel.   Možná tyto chyby vnesly   dramatický náboj, ale spíš   prozrazují o scenáristovi,   že nebyl nikdy na vojně.   Film je opět plný stokrát   ošoupaných klišé a   šablon, kamera odfláknutá.   Snad jen ta náznaková   myšlenka o neschopnosti   policie zjednat pořádek a   víceméně pesimistický   závěr mě částečně   uspokojují, ale to je   strašlivě, strašlivě   málo...

Od naprostého propadáku   zachraňuje tuto jinak dosti   plochou morytátovou šmíru   jen jedinečné komické   nadání Vlasty Buriana.   Musíte se smát už od   prvního záběru, kterak se   jako přísný kolos tyčí   nad malým Pepíčkem, který   právě vyšel z budoucího   snědeného krámu, a smát se   nepřestanete, kdykoli se   znovu objeví v záběru. To   byl prostě génius. Dokonce i   role věčně ubrečené   Antonie Nedošinské je   tentokrát snesitelnější,   ježto zde nevzlyká tak   často, jako v jiných filmech   s ní.

Podobná detektivka jako je o   dost lepší jiný český   film Znamení raka: také   vraždy v nemocnici, také   jsou podezřelí všichni   okolo, také zavraždění   možného, leč slabomyslného   svědka... Jen ta   výraznější   psychopatologická souhra na   povrch náhle vyplynuvších   charakterů je zde chabá.   Děj je málo dramatický,   rozluštění případu a   odhalení pachatele příliš   uspěchané a zkratkovité.

Jsou filmy - dobré filmy -   které ukazují nebo   poukazují na morbiditu.   Avšak jsou také takové,   které jsou pouze morbidní.   Toto je jeden z nich.   Většinou to jsou filmy o   židech. Filmy o židech   nemám rád.

Realistický pohled do   historického zákulisí   strany Sociální demokracie   je pohledem, který je možno   zevšeobecnit na každou   politickou stranu. Hudba   Ludwiga van Beethovena,   tvořící podkres, je sice   krásná, ale vinou její   přílišné hlasitosti často   přehluší mluvené slovo. Po   rozkolu uvnitř strany,   zapřičiněném skandály a   jejím prospěchářským   křídlem, film končí   naivním optimistickým   prohlášením, že "si   stvoříme stranu novou,   lepší, revoluční" -   ano, aby dopadla úplně   stejně jako ta stará,   oportunistická, viz osudy   právě takové   "revoluční" strany   (KSČ), která z ní vzešla.

Po všech stránkách velmi   špatné "cosi".   Mezi nejzávažnější   nedostatky patří špatné   frázování herců,   přičemž někteří z nich   si dokonce pletou text, a   dále takové zjevné chyby,   jako jsou například různé   účesy v rádoby plynulých   přesunech ze scény na   scénu. Srovnání s Zweigovou   novelou je zdrcující. Na   jedné straně strhující   psychologická četba, která   povznáší ducha, a na   straně druhé naprosto   nezáživný její televizní   přepis, který přináší   jen rozmrzelost a nudu.