Místy úplně pitomé,   trapné, směšné a   nelogické, ale na druhou   stranu místy zase s   vynikajícími, skoro až   bergmannovskými záběry.   Snaha byla.

Pohádka má některé   společné rysy se   starořeckou bájí o Amorovi   a Psýše. Sugestivní náladu   snímku vytváří a podtrhuje   naprosto skvělá hudba.

Zajímavý snímek s dobře   vystavěným příběhem a   docela napínavý, ovšem   postavy jsou opět značně   schematické, slabé (např.   ten gestapácký bijec není   vůbec výrazný) a   nevěrohodné, jak bývá,   lidužel, zlozvykem u   válečných filmů.   Příslušníci gestapa sice   nadělali hodně chyb, ale i   mně bylo brzo jasné, že   Čermák nebude skutečná   osoba, nýbrž krycí název   odbojové organizace.   Příběh musel navíc vyznít   optimisticky, a tak bylo   nutné, aby se   "chytrá" herečka   ve službách gestapa Herta   Lenz nakonec dopustila mnoha   pro ni fatálních a naivních   chyb v konspiračním bytě -   což nepůsobí příliš   věrohodně. A ještě něco:   zdá se, že veškerý český   odboj se odehrával v okruhu   železničářů (viz Ostře   sledované vlaky aj.) - to   také velmi hrubě nesouhlasí   s dějinami. Scéna, kdy   zadržené osoby s   podezřelými dokumenty stály   čelem ke stěnám na chodbě   gestapa, připomněla mi mé   vlastní na vlas stejné   zážitky z vyšetřoven   Veřejné Bezpečnosti, a to   jenom proto, že jsem byl   punk. Film nicméně   nepřekračuje obvyklý   průměr.

Nepřehledná zápletka, málo   zřejmý děj, rozuzlení bez   pointy. Vůbec jsem   nepochopil, o co vlastně   šlo. Já těm detektivkám   vůbec dost málo rozumím.   Často málo chápu za prvé   pohnutky zločinců, za druhé   policajtů. Pochopím snad,   že zločin je živobytím   jedněch a zaměstnáním   druhých, ale proč se na to   mám dívat? Kvůli pobavení   to být nemůže a pro   poučení také ne. Proč   tedy? Aspoň kdyby to bylo   natočeno nějak zajímavě,   ale i v tomto bodu je snaha   mizivá.

Ženský kastrační komplex   nečekaně přechází do   celkového kritického   podobenství o současné   vykastrované společnosti a o   zákulisí politiky "s   koulemi" a potom i   "bez koulí". Dobrá   švanda.

Humorného efektu se zde   nejčastěji dosahuje syrovým   zobrazením všelijakých   těch maniakálních povah,   jež tvoří základ všeho   lidstva, ale v reálu už pak   moc vtipné nejsou. Nakonec   jsou všichni tak nějak   usmířeni další, jednou   velkou maniakální reakcí:   vojenskou okupací malé   zemičky, která se rozhodla   žít si po svém, což   právě maniakální povahy   bytostně nesnášejí.

Námětem téměř celé této   vynikající komedie je ono   klasické "ráno   poté" a   vystřízlivění z   "ohromné" lásky,   které většinou   přicházívá, když je už   takzvaně vše odbyto.   Pozorováno nezaujatým   pohledem zvenčí je to   samozřejmě švanda (pohled,   který by měl převládat   vždy, všude a ve všem) -- a   když se k tomu ještě   přidají i nezbytné facky,   pak rozličné držkopády,   alkoholické halucinace a   náměsíčnost, je o vskutku   dobrou zábavu postaráno.

Tragédie lidského života.   Úchvatná je scéna s   dítětem ve vlaku, když   Štěpa ztratila naději na   vlastní dítě. Naopak   směšně dnes působí onen   optimistický silvestrovský   projev z přelomu 19. a 20.   století, podle nějž nebudou   války a práce nebude   otročinou. Dnes už by se   nikdo podobných bláhových   předpovědí neodvážil;   víme, že to tak bude navždy   anebo předpokládáme již   jen apokalypsu. Na jinak   vynikajícím filmu se mi   nelíbí opět ryze české   specifikum: naturalistické   výjevy zabíjení zvířat, v   tomto případě střílení   holubů syfilitickým   důstojníkem. Štěstí, že   jsme se nemuseli přímo   dívat i na zastřelení toho   malého králíčka. Lidé   jsou prostě bestie, a   žádná jejich třeba   sebevětší tragédie proto   nedojímá.

Typická americká   historicko-hystericko-histrió   nská nalejvárna do hlavy o   ve všem všudy dobrých   Američanech, o ve všem   všudy zlých Mexikáncích a   o ušlechtilých negrech   úpících ve jhu otroctví.   Přebujelé a nesmyslné   krváky se střídají se   stejně přebujelými a   nesmyslnými dojáky, které   budí leda znechucení a nudu.   Vše potřebné je tedy   přítomno v takovém   množství a složení, aby si   průměrný divák přišel na   své a aby se znalcova   jemnochuť nenaplnila ani z   poloviny.

Jeden z mála příběhů z   druhé světové války,   který není hloupý a který   je prost obvyklých klišé,   jako jsou falešná   sentimentalita, schematičnost   postav nebo agitační   propagace toho či onoho   politického názoru   (většinou   žido-bolševicko-humanistick?   ?ho). Vidíme vcelku zdařilý   pokus o co nejvyšší možný   realismus: jak v chování   postav živých lidí, kteří   se ne vždy chovají správně   nebo nesprávně, ať mají   být zlí nebo dobří, tak i   v chování umírajících:   lidé umírají tiše, bez   pathosu, bez jinde obvyklých   přehnaných výkřiků, bez   efektního odskakování a   zmítání se, bez   závěrečných buditelských   proslovů, bez mohutných   proudů vystříklé krve;   jejich mrtvá těla   realisticky strnou v   nejneobvyklejších polohách   apod. Cenné je dále, že zde   nikdo nic mravoličně   nekomentuje, a celý film se   dokonce obešel úplně bez   sexu, to je téměř   nevídáno! - Snad jedinou   bezvýznamnou chybičku jsem   zaznamenal pouze ve scéně na   prkenném nadchodu nad   ghettem: jeden muž z davu   statistů se tam prošel v   téže sekvenci nejméně   dvakrát až třikrát za   sebou! - Z replik mě zaujala   ta, kterou pronáší kápo   nově zverbované židovské   policie: "Někdo to   dělat musí." Ta věta   je sice hodně stará a   otřepaná, táhnoucí se   staletími a dějinami poroby,   ale přesto stále mocná a   vzbuzující otázky v   závislosti na místě a   době. Úplně stejně se dnes   odpovídá např. na námitku,   že politika je svinstvo   (svině prominou): "Ano,   to je sice pravda, ale někdo   to holt dělat musí."   Jedna z otázek, které to   budí, je tato: "Jak bych   se zachoval Já, kdyby mě   dnes chtěli lidé takto   ponížit, zneuctít,   zotročit neřkuli zahladit?   Také bych je nechal dělat si   se mnou, co chtějí? Také   bych s nimi takto krátkozrace   spolupracoval na svém   vlastním zničení? A   nedělám to již vlastně,   jen jinou formou, ne tak   přímou a brutální? A co   ostatní? Nenechali si i oni   vnutit jistý zažitý modus   své nesvéprávnosti? Když   by jim bylo nařízeno   přestěhovat se, nechat se   zavřít, označkovat,   očipovat, platit další   poplatky..., jak by se   zachovali?" V jistém   smyslu žijeme vlastně   všichni v jakémsi ghettu -   jen tomu tak neříkáme a   většina si to ani   neuvědomuje. "Někdo to   přece dělat musí."

Naprosto strhující hudební   film! Když jsem poprvé   uslyšel album skupiny Pink   Floyd "The Wall",   byl jsem uchvácen a myslel   jsem si, že se stanu jejím   fanouškem. Ale nestalo se   tak, protože ostatní jejich   nahrávky mě nechávají   chladným. Tolik k hudební   stránce filmu. Obrazová   část filmu je ovšem   neméně strhující. Tak   třeba hned na počátku:   rychlé prostřihy mezi   bojujícími vojáky (spíše   dobytkem hnaným na jatka) a   školní mládeží - jak   příhodně se to doplňuje,   že? Děti se vyvalí ze vrat   školy jako živoucí lavina,   ale nesmějí se radostí;   naopak jsou   "pacifikováni"   policajty, neboť každé z   těch dětí není nic než   jen další cihla ve zdi.   Tolstoj kdysi napsal, že   pokud jedna vypadlá cihla   může zapříčinit pád   celé stavby, pak je taková   chatrná stavba zřejmě   nesmyslná. Měl pravdu:   každá společenská stavba   se zakládá na násilí a   nesvobodě jejích   jednotlivých cihel.

Plaché příběhy jsou   strohým filmovým přepisem   tří vybraných Povídek z   jedné kapsy od Karla Čapka.   Tyto filmové přepisy   literárních děl mají   ovšem povšechně tu   základní vadu, že jsou   právě příliš strohé,   nepřidává-li k nim film   také něco ze svých   uměleckých možností, jako   v tomto případě. Pak je   lépe, a to vždy, vychutnat   si krásu psaného jazyka,   pokud film neposkytuje krásu   obrazovou. Prostřední   povídka Vražedný útok   navíc dokládá to, jak film   obecně vulgarizuje: Pan rada   Tomsa v původní literární   povídce poslouchá ve   sluchátkách Dvořákovy   tance ("To je přece   muzika, říkal si   spokojeně"), ve filmu to   je jakási obyčejná   písnička se špatnou   melodií a průměrným   přednesem.

Všechny filmy o planetě opic   jsou velice misantropického   vyznění, pouze v tomto   převažuje nepěkný   humanismus, který z duše   nenávidím. Opice pojmou   ušlechtilý úmysl vyhladit   lidstvo, coby nerozumnou,   nebezpečnou a škodlivou   pakáž, a zbytek ponechat v   klecích pro užití při   vědeckých pokusech – ale z   nebes jako zázrakem spadne   jako nový Ježíš člověk   (samozřejmě, ehm, jak jinak,   příslušník amerického   letectva, že) a plán se hned   hatí, člověk opět –   lidužel – vítězí nad   zvířetem, nad přírodou a   hned je obklopen bandou   věřících. Zde už není   původní   pesimisticko-optimistická   (jak pro koho) literární   předloha (také ostatně   velmi dobře napsaná,   doporučuji přečíst!)   Pierra Boulla vůbec k   poznání. Debilita podle   typického amerického střihu   tu čouhá z každého kouta.   Nelogické i faktické   nesmysly téměř ve všem.   Namátkou: Opice se vody   nebojí, člověk nežije se   zvířaty v míru (ledaže by   to byl jen nějaký PAX   HUMANA) a lidé nezacházejí   sami se sebou hůř než s   opicemi. Čím novější   zpracování tohoto námětu,   tím horší.

Hrůza!
Na tomto filmu je mi všechno   odporné. Místo smíchu, jak   by bylo lze očekávat od   avizované komedie, jsem   naopak zase jednou zděšeně   přihlížel, čeho všeho je   chorá lidská psychika   schopna. Nejenže to je   plytká komunistická agitka,   současným smířlivým   žargonem eufemisticky   nazývaná   "budovatelská", ale   vyskytují se zde i hrubé   technické chyby, jako např.   špatné nasvícení. Herci a   herečky, kteří se   zúčastnili této   monstrózní ukázky   filmového nevkusu a   všelidského blbství, se u   mne zcela odpravili: jako   lidmi jimi pohrdám. Já bych   tedy některé věty nevyřkl,   ani kdyby mě nutili; radši   bych šel "k   lopatě". Mnohé   naznačil už úvodní   nechutně antropocentrický   proslov o tom, že po   přírodní pohromě musí   lidé přispěchat přírodě   na pomoc. Jako kdyby se bez   nich nic neobešlo - a jako   kdyby právě bez nich nebylo   na světě lépe. Ale jaká to   má být pomoc od lidí,   kteří sami jsou tou   největší přírodní   katastrofou? Vichřice   polomila les a lidé   "pomáhají"   přírodě tím, že jako   hyeny vrhnou se na kosti   popadaných stromů. To je   jejich "pomoc". Při   svážení klád po vodě   přitom neváhají   kolektivisticky zapojit celou   ves a dokonce soudružsky po   vzoru Ruska "poručit   přírodě" odvážným   inženýrským řešením,   když neprší a stav vody v   řece je nesplavný.   Optimismus pokrokového   lidstva však za sebou   zanechává jen zničenou   zemi, což je shodou   okolností, recte   zákonitostí, i případ   samotného natáčecího   místa. Zmije se zde běžně   a chladnokrevně ubíjejí a   ušetření jednoho stromu, v   jehož větvích má hnízdo   pěnkava, výsledný dojem   nezachrání, spíše podtrhne   celkovou obludnost tohoto   propagandistického filmu.

Opět jako v celé sérii   případů kriminalisty   Kalaše do poslední minuty   napínavý a spletitý   příběh, mrazivý ve své   černobílé surovosti (opět   vyzdvihávám skvěle a   děsivě realisticky   naaranžované mrtvoly!),   psychologicky zajímavý a   propracovaný. Roztomilé jsou   dobové detaily: Romové jsou   zde ještě staří dobří   Cikáni a homosexualita je   stále brána jako chorobná   psychická úchylka. Osobně   jsem tipoval vraha dětí toho   myslivce, který objevoval   těla, ten by se na   sadistického pedofilního   zabijáka hodil přímo svým   "povoláním". To by   ale Svaz myslivců nejspíš   těžko   "vydýchával".   Škoda: tak nakonec vražedně   vzrušovala krev jiného   odporného úchyla.

Pobočník někoho bývá   jinak nazýván také jeho   "pravou rukou". V   případě nadporučíka   Patery (Vlasta Burian) je   spíše Jeho Výsosti   "ruka levá", která   je dost nešikovná a hodně   smolná, leč bodré povahy a   hlavně zábavná. Tyto jeho   věrné vlastnosti dojdou u   Jeho Výsosti obliby a   spravedlivého ocenění, a   tak nadporučík s   někdejším přívlastkem   "nejšpatnější voják   v monarchii" nakonec   "bude dělat   kariéru".

Je to stále stejný americký   příběh: lidé   pronásledovaní ve vlasti za   svou víru (v tomto případě   vědu), hledají si novou zemi   zaslíbenou v cizině, a to i   se všemi stereotypními   náležitostmi, jako je   nezdolný optimismus, víra v   sebe, selfmademanství,   věčný boj s protivenstvími   a nepřáteli, oslava   díkůvzdání a vánoc..., a   práce, práce, práce - ti   Američani z toho   opakujícího se stereotypu   prostě nevyjdou... Nechybí   dokonce ani ničení   přírody, ale tentokrát bez   vyvražďování původního   obyvatelstva. Všechno jako   při dobývání Ameriky před   staletími, pouze zasazeno do   současných reálií. V   něčem to bylo ale přece jen   zidealizováno: největšími   hatiteli snů o novém ráji   tu jsou pouze tři bandité a   jeden zavilý misionář. Kde   však zůstali ti vskutku ze   všech nejhorší kazisvěti,   to jest vládní úředníci?   - Velice podprůměrný film,   jejž zachraňují jen   občasné povedené hlášky a   vtipné proslovy, jako např.   "Hele, ostnatý drát -   křesťanský   koncentrák", nebo   "Otče, hoří   televize" (v sekvenci se   zapálením kostela s   televizorem uvnitř).

Film má hodnotu především   v jinotajném podobenství   moci člověka nad člověkem.   Něco takového napsal   Jean-Paul Sartre v divadelní   hře Mrtví bez pohřbu.

Ačkoli jistě patřím mezi   nadšené obdivovatele Poeova   díla (mimochodem: nepíše se   Allen, to je Woody, ale Allan   Poe!), nepatřím   bezvýhradně k obdivovatelům   bezduchých filmových   přepisů jeho povídek. Na   Poeově literárním odkazu   není totiž hlavní ani tak   CO vypráví, jako to, JAK to   vypráví. A filmy většinou   vyprávějí špatně. Tenhle   však vypráví naprosto   příšerně. První povídka   ještě jakž takž ušla   (zaujme pěkná výprava,   kostýmy, exteriéry),   zbývající dvě jsou prostě   strašné, zvlášť ta   poslední, Felliniho. To je   prostě hrozné.

Na různých konspiračních   teoriích není ani tak   zneklidňující to, že   nemají reálný základ, jako   to, že spíše vyplývají   zcela přirozeně ze   zákonitostí života a   lidské společnosti, její   evoluce a hlavně devoluce.   Neboť kdyby za postupným   zhoršováním života stála   jen nějaká zlovolná klika   spiknutých lidí, dala by se   vůči nim ještě najít   nějaká obrana. Ale jak se   bránit samotným přírodním   zákonům, jež my sami   utváříme svými vlastními   životy?
Ve filmu   starém sedmatřicet let mě   zaujalo, jak jednoduše oproti   dnešku se ještě tenkrát   cestovalo letadlem: žádné   kontroly, zavazadlo (i s   vloženou časovanou pumou)   bylo lze jen tak odevzdat   nosiči a o víc se   nestarat... - a bylo možno   nastoupit na poslední chvíli   do letadla a letenku si   zakoupit až v něm od   letušky. To je dnes prostě   nepředstavitelné. Kdo stojí   za tím spiknutím?
Po   technické stránce film pouze   asi dvakrát zaskřípal při   nešikovném střihu, jinak   byl bez chyby.

Takhle to ale Alois Jirásek   nenapsal! Zfalšovaná,   překroucená předloha. Pro   větší vzruch přidány   akční scény, které se v   původním Pokladu vůbec   nevyskytují (např. výbuchem   zatopené sklepení, i s   nezbytnými krysami), dále do   popředí vypíchnutá postava   hraběnky, která v   Jiráskově novele hraje jen   okrajovou roli a téměř tam   nemluví, smrt hraběte,   závěrečná honička   včetně zastřelení   nevinného vesnického   děvčete atd. Obecně nemám   rád tyto filmové adaptace   známých literárních děl,   protože ve většině   případů pak dopadají takto   zfalšovaně; a lidé, kteří   jsou líní číst, si podle   nich udělají nesprávný   dojem a zaměňují jedno za   druhé; tím hůř, že   zamění dobrou literární   předlohu za špatnou filmovou   adaptaci; že zamění dílo,   na jehož napsání bylo   vynaloženo více   intelektuálního úsilí než   na sepsání ubohoučkého   scénáře.

Horší průměr
Nesnáším Nedošinskou.   Nechtěl bych mít doma   obtížný hmyz, psa, vlhko -   a Nedošinskou. Rozčiluje mě   na jejím projevu to, že   pořád střídá plačtivou   náladu s rázností hloupé,   jednoduché, sprosté a   panovačné ženy, třebaže   je to v základu bodrá bytost   a třebaže to takzvaně   "myslí dobře". K   smíchu to však mnoho není,   zvláště když scenárista   nezná míru a trvá to dlouho   a vyskytuje se to často.   Nepovedená komedie, v níž   jde zase jenom o to   "jedno". Ani náznak   nějaké satiry, která přece   dělá komedii komedií.   Venkovní ruchy (zpěv   ptáků) byly příliš   slyšitelně pořízeny snad   nějakou pouťovou   píšťalkou nebo okarínou, a   dokonce i kokrhání kohouta   vyrobil nějaký nepříliš   zdatný lidský imitátor.   Hudební, či spíše   pěvecká čísla, byla   taktéž hrozná. Lída   Baarová na začátku své   písně vůbec netrefila   tóninu a vrcholem odpornosti   bylo nevkusné hulákání   "talentovaného   bankéře", při němž   zaléhal těžce zkoušený   sluch, příliš jemný pro   tento otřesný "hlas   jako zvon".

Když se člověk žijící   léta v nudném stereotypu   práce a manželství náhle   vzbouří a povstane proti   základní falešnosti   lidského světa, řádí jako   amokem stižený Malajec,   jenž běhá se zkrvaveným   krisem okolo. Podobá se to   lidské vzteklině,   šílenství, ale lidská   společnost je šílená   daleko víc. On se jí jen   brání a mstí se.   Uklidnění přináší   Edmondovi až vězení, kde   "je všechno tak   jednoduché"...

Lehká, zábavná akční   komedie, dělající si   sebeironicky srandu sama ze   sebe i z neprůstřelných   superhrdinů hollywoodských   škvárů.

Kat-humanista - to se povedlo.   Teď by měl přijít nějaký   posměváček typu Jaroslava   Haška a připsat k tomu něco   podobného jako napsal v   povídce Malý oznamovatel   Národní politiky:   Ušlechtilý majitel psince   hledá touto cestou... atd.   Může být majitel psince   ušlechtilé povahy, když   při kupírování štěňat   řeže jim ohony a stříhá   uši? Stejně by se mohl   otisknout inzerát:   Ušlechtilý katův holomek   hledá touto cestou... V tom   případě dal bych značku   „Od oltáře k šibenici“   do adm. Národní politiky.

Hravá představivost a   nespoutaná obrazotvornost   dvou pošetilých starců,   kteří ve svých bláznivých   myslích stvoří si   nekonečnou rozlohu   dobrodružné přírody s lesy   a horami uvnitř jediné   místnosti, bývá   nemilosrdně rušena   pravidelnými vpády   nelítostné skutečnosti v   podobě hrubě lající   slečny opatrovatelky   Dobromily. Myšlenka dobrá   (nepříliš však zřejmá),   provedení není dobré   (příliš zřejmé). Nechybí   sic roztodivné dialogy,   vedené zvláštním jazykem,   nechybí původní Polívkovo   nenapodobitelné   šaškovství, ale zdá se mi,   že tomu všemu chybí - vtip.   Navíc vložit nezapuditelnou   imaginaci právě do osoby   myslivcovy nápadným jest   protimluvem, neboť   bouchalové ničím takovým   vznešeným neoplývají,   spíše naopak. Bouchalům se   smějeme nanejvýš zcela   jinak: humorem satirickým,   nikoli chápavě úsměvným.   Zabolí pohled na padnuvšího   jelena, leč příměr s   umírajícím lesníkem není   přiléhavý. A sluka je   lovným ptákem asi tak   stejně, jako je lovným   zvířetem člověk.

První verze komedie o   polepšení despotické hlavy   rodiny s Hugo Haasem v hlavní   roli. Vynikající jsou zde   také Darja Hajská a Jára   Kohout. Ale jelikož žák   vždy lehce překoná   učitele, mně se líbí víc   druhá, nepatrně pozměněná   verze tohoto příběhu pod   názvem "Poslední   mohykán" (z roku 1947) a   s jinými herci. Jinak   výborná komedie je k   závěru pokažena   zvážněním.

Ďábel je ukryt mezi   politiky, ve vedení velkých   korporací, v armádě. To   není tak úplně hloupý   námět na horor.

Monumentální dílo
Na realizaci filmu (vlastně   dvojfilmu) byly vrženy   všechny nejlepší lidské i   materiálové zdroje   tehdejší doby - a je to   vskutku znát. Musíme si   např. připomenout, že   barevný čs. film byl ještě   dlouho poté výjimkou. Barva   filmu, ten barevný odstín,   ostatně díky tehdejší   dostupné kvalitě materiálu   skvěle vytváří spojitost s   prvoválečnými ručně   kolorovanými pohlednicemi,   čímž skutečně navozuje   atmosféru doby. Všímám si   i jiných nepatrných   drobností: např. v pohledu   na putimskou strážnici, z   níž se ozývá ožralé   pění písně "Hej,   Slované", ožívá   vzpomínka na Ladovy idylické   obrázky vsí. Pozoruhodná je   scéna na nádraží, plného   vojska, kde je názorně   vidět keťasení typických   pejzatých židů v kaftanech,   kteří si mnou spokojeně   ruce nad uzavřenou dohodou s   vojáky, kteří jim   prodávali kradený vojenský   materiál. Něco podobného   natočit by si dnes už také   nikdo netroufl.

Tzv. "jasná inspirace   dílem F. Kafky" je   jasným nepochopením   Juráčkova   krátkometrážního   veledíla. Je to velice   ošklivý (a vůči   Juráčkovu géniu i velice   snižující) zlozvyk   označovat všechno, čemu   nerozumíme, slovem   "kafkovský".   Protože máme tu jednak Kafku   a jednak Juráčka. A oba   spolu vzájemně zaměňovat   nebo připodobňovat svědčí   leda tak o kritikově tuposti,   omezenosti a lenosti   duševní. Juráček je jen   jeden a Kafka je také jen   jeden.