Bratříček mnohem lepšího   Stříbrného větru se   narodil jako uskřípnutý   mrzáček. Obrazová a   poetická složka zde   tentokrát ustoupila   nesmyslným, malicherným a   bezobsažným konverzačním   přestřelkám, jež   nevyjadřují nic, anebo jen   málo. Hrdému orlu Šrámkova   anarchického básnického   vzletu poněkud zplihl brk,   ztěžknul mu zadek a on   spadnul jako slepice na   domácí dvorek, kde teď   pitomě kdáká, ani vajíčka   nesnášeje.

Příliš mnoho bodrých   myslivců a pytláků,   příliš mnoho robotníků,   vašnostů a kostelní   verbeže. Starosta je hnusný   opilec a slaboch, v deliriu   vídá anděly, ale koná   mravoličná kázání o   správném politikovi;   občané ho mají přesto   rádi, protože to myslí s   obcí dobře a protože se na   jeho místo tlačí mrňavý   břídil, který mu nesahá   ani po kotníky. Když hrubá,   leč opět bodrá vesničanka   podává zachráněným   zavaleným kus masa na kosti a   prohodí dvojznačnou   poznámku o psovi, uviděl   jsem náhle rozšklebené   tlamy kanibalů z Papuje-Nové   Guineje. Až po čase jsem se   s Městečkem na dlani   smířil, protože oceňuji   dobrý příběh a dobré   zfilmování.

U South Parku je to stejné   jako např. se Simpsonovými:   začátek byl vynikající,   ale postupem času a s   nárůstem počtu řad a   epizod se humor i   provokativnost řádně   obrousily až téměř po   tupost. Sledoval jsem i   nejnovější díly na   internetu, které už žádná   česká televize (právem!)   nepřebrala a nenadabovala - a   musím uznat, že udělala   dobře: nejnovější South   Park už je jen nudná,   vybledlá trapárna, která   nemá co nového a   neotřelého říct.

Není to jen dobrý   kriminální horor, který   využívá popularity   masových vrahů; neboť oni   jsou pitoreskní a zajímaví,   jsou to ryzí lidé, kteří   odmítají asketismus   společenských konvencí, a   oni to jsou, kdo nejčastěji   pronášejí nepříjemné   pravdy o životě. Na tomto   filmu upoutá i prolínání   do osobních traumat a další   psychologické hrátky.   Úchylná lidská duše přece   nabízí tolik zvratů a   kombinací!

Můj oblíbený režisér   vytvořil vskutku velkolepou   přehlídku všemožných   křesťanských herezí, z   nichž některé byly i   zábavné. Třeba   provokativní otázka:   transformuje-li se Kristovo   tělo do čehokoli, třeba do   oplatku, podávaného při   latentně kanibalistickém   obřadu tzv. svatého   přijímání, v co se pak   přemění v břiše? - Nebo   jiná otázka: Proč nebyl   Bůh milosrdný i ke   zvířatům a nestvořil   člověka býložravého jako   jsou ovce nebo osli? -   Legrační byl bláznivý   kněz, uprchlý z psychiatrie,   který považoval všechno na   světě za katolické.   Dokáže-li věda vysvětlit   přirozeně každý zázrak,   pak je to jen důkaz, že i   věda je vlastně katolická.   Muslimové? - Katolíci.   Židé? - katolíci, a   zvlášť oni! - Hodnotím   film pouze jako lepší   průměr, protože jeho téma   mi není nejenže blízké,   ale navíc i odporné. S   mnohými Buňuelovými názory   sice souhlasím, Já jsem   utrpěl také jako on   katolickou výchovu, ale na   rozdíl od něj jsem se od ní   dokázal navždy odpoutat.   Buňuel se v tom blátě   stále obsedantně šťourá,   což považuji přinejmenším   za nedostatek filosofického   ducha. Šest bodů přiděluji   opět za tradiční skvostnou   výpravu, za kvalitní   barevný filmový materiál,   na nějž se natáčelo a za   dokonalé vedení herců, což   jsou stálé pochvalné   atributy všech Buňuelových   francouzských filmů.

Vkusná komedie s motivy   starořeckého tragického   divadla (dokonce i s chórem).   Woody Allen má očividně   vskutku originální nápady.   Povedl se mu jak výborně   vystavěný příběh   (téměř antický), tak i   scénář a vtipné dialogy;   výběr vhodných herců,   kteří zahrají přesně to,   co od nich požaduje, je u   něho samozřejmostí.

Úvodní srovnávací záběry   na stádo ovcí a stádo   dělníků jsou slibné, také   "krysí dostihy" u   běžícího pásu   všemocného Stroje jsou   výstižné pro moderní dobu;   to vše se nese v černém   hávu tragikomediálního   pesimismu - dokud se hlavní   hrdina nezamiluje. Pak je s   veškerým dobře míněným   pesimismem a černým humorem   rázem konec: pro lásku je   náš tulák schopen i   pracovat, a od této chvíle   už je také konec srandy a   musí nastat šťastný konec,   protože jinak bychom se   unudili k smrti. I tak je   Moderní doba asi nejlepší   Chaplinův film a Chaplin sám   zůstává stále jedním z   nejlepších komiků všech   dob, jenž ovlivnil mnohé   další.

U Modré laguny vždycky sním   a představuji si sám sebe   samotného také na takovém   opuštěném rajském ostrově   bez lidí. Ztroskotání by   pro mne bylo vysvobozením z   pout civilizace. Film ovšem   hodně kazí erotika,   třebaže nevinná a cudná.

V roce 1932 mohl být tento   film snad právem považovaný   za velkolepý, nicméně zdá   se mi - a je mi to líto -,   že pro dnešního diváka je   už příliš nestravitelný.   Hlavně pro ony úchvatné   horské scenérie, které jsou   tu zobrazovány nejčastěji a   v dlouhých záběrech, bychom   dnes požadovali jednoznačně   barvu a široké plátno, za   pár let možná dokonce i   třetí dimenzi. Leni   Riefenstahl v hlavní roli   divoženky dnešními slovy   rovněž   "přehrává", tj.   hraje s heroicko-tragickým   pathosem jako na antickém   divadle. Nemůžu si pomoct,   mně se však tento herecký   projev líbí víc než pouhé   tzv. "civilní   hraní".

Tak toto je film určený   spíše pro ženy a pro   všechny slaboduché občany   vůbec. Nám cynikům   nicméně může dobře   posloužit jako terč   četných ironických   poznámek, když už jsme se   nechali zlákat k jeho   sledování. Celková   slaboduchost tohoto filmu je   úplně směšná. Snad by   vhodně zapadl leda do   programové nabídky dejme   tomu televize Prima Love, kde   by mohl být ve společnosti   svých sourozenců. A ještě   jen tak mimochodem: ten   Číňan, o němž se zmiňuje   slepá slečna, že se mu   zdál sen, že je motýlem,   nebyl císař, ale taoistický   filosof jménem Čuang-c'.

"Monty Pythoni" jsou   samozřejmě coby tvůrci   výborní: vtipní,   sarkastičtí, provokativní a   tak dále. Jako herci měli   nesporný komediální talent.   Přesto právě tomuto jejich   filmu, na rozdíl od jiných,   chybí víc spádu. Ubrat   měli například na   "přestávkách" a   zkrátit další poněkud   zdlouhavější pasáže.

Převést všechny   montypythonovské satirické   skeče plně do češtiny, tak   aby zůstal zachován jejich   původní smysl, se ne vždy   zdařilo a bylo by s tím   ostatně práce jako na   kostele; lépe je na tom   každý, kdo anglicky rozumí,   a to velmi dobře rozumí,   například rodák, člověk   znalý nejen všech drobných   zákrutů anglického jazyka,   ale i britských reálií. Už   jen samotný název seriálu,   tedy Monty Python's Flying   Circus, by byl a je   překladatelským oříškem,   neboť odkazuje na dnes již   zastaralé potulné komedianty   z doby někdy naposled na   počátku 20. století a   český název Monty Pythonův   létající cirkus je tedy   pouhým přibližným   vystižením původního   smyslu a není vůbec přesný   a ani ne správný, natož   abychom si dovedli byť i jen   představit, co to vlastně je   ten "létající   cirkus". My si ale   můžeme vypomoci našimi   českými reáliemi a   vzpomenout si kupříkladu na   Haškovy povídky, jmenovitě   na zfilmovaný Vzorný   kinematograf Haška Jaroslava,   ježto ten představoval   podobný "létající   cirkus". Já osobně bych   se proto odvážil navrhnout   alternativní název   "Kočovné divadlo   Horymíra Pitomy", neboť   Monty je zkrácený tvar   jména Montgomery, jemuž v   češtině nejblíže   odpovídá asi tak právě   jméno Horymír, nu a Python   je sice krajta, ale zní to   povědomě (a přitom i   vtipně!) jako české Pitoma;   a konečně to nesmyslné   sousloví "létající   cirkus" je vážně   příliš doslovný nesmysl,   když se nad tím aspoň   trochu zamyslíte, jde   skutečně o jakési kočovné   divadlo nevalné úrovně, nic   víc a nic míň (přibližnou   představu o takovém rychle   "v letu" postaveném   jevišti si můžeme ostatně   utvořit výborně třebas ve   skeči KočkoZmat!). No,   schválně, jak to zní:   Kočovné divadlo Horymíra   Pitomy.

Byl by to jinak naprosto   vynikající film - nebýt   způsobu, jakým byl natočen   (a tím i pokažen): ruční   kamerou; tento způsob je   nutno považovat   přinejlepším toliko za   amatérský; leč i slovo   "amatérský"   znamená -   "milující".

Obvyklých stupidit, jež   provázívají akční   žánry, je zde málo, film   naopak oživuje   nenapodobitelné bojové   umění S. Seagala, když byl   ještě mladší,   štíhlejší a kdy mu to   ještě běhalo. A když se   naštve, bezohledně a   nelítostně, přitom však   elegantně a s vynaložením   minimální námahy, likviduje   své protivníky.

Dokonalé mistrovské dílo!
Černobílý formát, tajemné   mimozemské létající   objekty, pokusné odpálení   první ruské atomové bomby,   široké krempy pánských   klobouků a spousty a spousty   vykouřených cigaret diváka   zavádějí do malého   ospalého městečka kdesi v   Kalifornii padesátých let   minulého století. V tomto   městečku žije holič Ed   Crane, divný málomluvný   pavouk, jenž má pocit, jako   kdyby do tohoto světa   nepatřil, jako by nebyl.   Užvaněnost ostatních je mu   symbolem právě toho světa,   do něhož on nepatří,   světa, v němž chybí Ed   Crane. Jedině snad hudba   Ludwiga van Beethovena,   podkreslující celý film, je   mu čímsi, čemu rozumí, co   má rád a co ho pojí s   tímto světem. Ano, hudba...   Jenomže je zdvořile, bez   opravdového zaujetí, hraná   zdvořilou dívenkou, která   by mohla stejně zdvořile,   jako přejíždí svými   prstíky po klaviatuře piana,   psát na psacím stroji. Znovu   se tak rozevírá propast mezi   světem a jím, Edem Cranem. A   když se jednou v životě   pokusí být jen trochu   ambiciózní, hned je z toho   vydírání, padne do léčky   podvodníkovi a pokusí-li se   bránit, hned má na krku   vraždu, z níž však je   obviněna namísto něj jeho   žena - znovu tedy jako by   nebyl, jako by s ním svět   nepočítal. Není potom   důležité, jak se věci   semlely: pojednou Eda vedou na   smrt k elektrickému křeslu,   ale jemu je to jedno - vždyť   on je přece mužem, který   nebyl.

Bláhově jsem uvěřil   naději, že to bude nějaký   křehce poetický film s   krásnou hudbou a zpěvem,   jaké mám rád. Jak jsem se   zklamal! Místo toho jsem se   dočkal opět průhledně   schematického,   humanisticko-žido-cikánskéh   o miš-maše, urážejícího   veškeré vznešené   estetické cítění. Tato   nevkusná plácanice není jen   mým protinožcem, ale přímo   mým nepřítelem! Hvězdné   obsazení mě nijak   neohromuje; zato tuším, u   koho na ně asi sehnali   peníze. Ještě k tomu film   uvedla Česká televize   dabovaný, což také   nesnáším. Zkrátka: tím   mužem, který plakal, jsem   byl nakonec Já sám a nikdo   jiný. Po patnácti minutách   jsem toho měl dost.

Muž, který stoupne v ceně,   ztrácí svou lidskost. Z toho   by vyplýval sylogický   závěr, že ti   nejlidštější lidé mají   cenu pouze pramalou; ani   jejich svoboda nemá žádnou   cenu. Muž, který stoupl v   ceně, ztratil však s   lidskostí také svou svobodu,   což kromě jiného znamená   také to, že už nemůže   dál pracovat v továrně na   ničení ("Málo dneska   zničil."). A jaká je   cena svobody? Myslíme si, že   opravdu svobodné může být   jen nějaké   "bezcenné" divoké   zvíře; ale i jeho svoboda   má pro člověka cenu - cenu   jeho ztráty - a proto je na   konci chytnou a odvezou do   zoo.
Některé sekvence   připomínají britské   "Monty Pythony"   (scény u soudu, na   psychiatrii...). Výborný   film. Zlatá šedesátá   léta. Proč se neobjevuje v   televizích častěji?   Obviňuji je ze záměrného   zatajování světových   kulturních hodnot!

"Komedie" trochu   posmutnělá, na milostné   drama naopak příliš   rozpustilé. Scénář trochu   připomíná nejlepší   zápletky povídek Guy de   Maupassanta, ale ten to uměl   podat mistrnou zkratkou,   krásnými větami a ještě   do toho vložit hluboké   filosofické úvahy - tento   film nemá nic z toho. Co   vidíme, je jen protahovaná   tzv. podpásová kultura, tj.   kultura, která se odehrává   jen od pasu dolů. Odporné.   Stále jen o tom   "jednom". Rodina je   před úpadkem, a tak   nezbývá než to, "co   jednou v životě potká   každou ženu: provdat se za   syna bohatého   továrníka", tj. být   kurvou. Ať žije počestná   prostituce!
Dobrou   práci odvedli maskéři:   Devětadvacetiletou Zitu   Kabátovou se jim podařilo   přelíčit na babičku tak   věrně, jako opravdu později   ve stáří vypadala.

Tentokrát je Kalašův   případ pojat s humorem, což   mu ubírá z dřívější   syrovosti. Také mrtvoly   nepůsobí už vůbec   děsivě, ale naopak se zdá,   že zastřelené děvče se   dokonce po smrti usmívá jako   nějaká Mona Lisa. Humorné   je také to, že její vrah je   čarostřelec, který ji,   běžící, zabije jediným   výstřelem pistole na dost   velkou vzdálenost jen tak bez   míření od boku, ale při   závěrečné přestřelce v   železničním depu netrefí   policejního eléva, ačkoli   na něj míří a má ho   přímo pod sebou.

Jako malý chlapec jsem   verneovky hltal, a tuším,   že právě Na kometě jsem   měl rád nejvíc. Je to už   dávno, takže si z četby   mnoho nepamatuji, ale myslím,   že Verneův román se zdaleka   nenesl v tak ironickém duchu   jako tento jeho volný   filmový přepis. To je něco   pro mne. Mám však také rád   výrazně výtvarné filmy, a   tak jsem z větší části   spokojen. Z děje filmu pak   vyčnívají jisté dobové   populární teorie utopického   anarchismu, říznuté   přírodozpytnými   fantazmagoriemi   Flammarionovými. Obé   vyznívá dnes už směšně   či dokonce hloupě, ale byly   to krásné ideály a smělé   sny. Ano, "sen" je   tím pravým slovem   vystihujícím tento film. A   co se týče toho naivního   anarchismu a utopického   pacifismu, jako ústředního   tématu, ty jsou možné, jen   když si lidé myslí, že se   blíží konec světa.   Pakliže je svět zachráněn,   staré pořádky se vracejí a   za všechno se musí zase   platit jako dřív. Angelika   se těší, že na kometě si   bude moci dělat, co se jí   zlíbí, ale je první, kdo   znemožní volnou lásku.   Také se domnívá, že je   dobře, že tam jsou s nimi   ještě nějací další   lidé, protože bez nich by   prý byla nuda. Jenomže ti   lidé jsou stejně špatní   jako na Zemi, takže bez nich   by to sice byla nuda, ale zato   svobodná a bezpečná nuda.   Podobné téma zpracovává   Ray Bradbury v Marťanské   kronice: teprve až budou   vyvražděni všichni lidé,   bude vesmírný trosečník   opravdu svobodný.

Dobrý film se pozná podle   toho, že ho můžete vidět   ještě jednou. Takový tento   film není. Není to ani   komedie, neboť se u něho   nezasmějete. A na hudební   film je tam příliš málo   muziky, ještě k tomu   špatné. Film bych označil   spíše jako drama, nanejvýš   melodrama. Ale ještě jinak -   a případněji, výstižněji   - jako "současná   americká humanistická   sračka". Tolik   patetických,   sentimentálních žvástů,   tolik laskavých úsměvů,   tolik shovívavých a   chápavých pohledů se   zkrátka v jednom filmu nedá   snést. Zase jednou jedna   zoufalá snaha nalhat si, že   člověk má nějaké city,   marná snaha ukázat člověka   jako cituplnou bytost.   Opravdové emoce se však   takto hloupě nevyjadřují.   Osoby dramatu hovoří jako   nějaké schematické   postavičky v jazykovém   televizním kursu! Film   pojednává ovšem hlavně o   hudbě. Jenže bere hudbu   právě z té stránky, která   ji nejvíc kazí, to znamená   z pohledu žurnalistiky,   kritiky, fanoušků a fanynek   ("grouppies") a z   pohledu popularity. Celý film   tak vlastně kopíruje   společnost hudebního   průmyslu, která dělá   všechno ne z lásky k hudbě,   nýbrž z touhy být   nejlepší, což by samo o   sobě nebylo ještě tak   zvrácené, kdyby nechtěla   mít svůj vrchol také   vrcholně zaplacen! Tím však   nutí také své oddané   fanoušky, aby sami sebe co   nejlépe a nejdráže   prodávali, což je na tom to   nejzvrácenější.   "Dřív jsem slyšel ve   všem hudbu..."   přiznává se v jedné   upřímné chvíli muzikant.   "Ale teď už ji   neslyším." Samozřejmě   - chtělo by se dodat - teď   už má totiž uši jen pro   cinkot drobných mincí a pro   jásot fanynek.
Prvních pět deset minut   vypadalo nadějně, ale   zbývající dvě hodiny byly   nudné, bez překvapení, bez   světlých momentů, bez   nápadů, prázdné.
A   když muzikant prohlásil, že   studoval dějiny hudby, takže   ví, že nejlepší hudba byla   vždy také   nejpopulárnější, věděl   jsem zase Já, že už se v   tomto filmu ničeho lepšího   nedočkám. To jsem se zase   nechal něčím nachytat!
Nejodpornější sekvence   byla ta, v níž se rockeři   cestou letadlem dostanou do   prudké bouře a při vědomí   neodvratné smrti se začnou   ne snad modlit, to ne, to by   bylo na drsné rockery   příliš zbabělé a   změkčilé, nicméně začnou   alespoň provozovat jakousi   obdobu křesťanské poslední   zpovědi umírajícího na   smrtelné posteli a   zpovídají se náhle jeden po   druhém přede všemi ze   svých tajemství. A když se   podle očekávání šťastně   dostanou na zem, zavládne u   někoho z nich ulehčení, u   jiných trapné ticho z toho,   že zbytečně na sebe   prozradili, co by jinak nikomu   nikdy nepověděli, u   dalších se dokonce projevilo   zklamání, že přežili. Já   jsem byl v té chvíli   zklamán také a užuž jsem   sahal po vypínači.
Nudný film končí   předpokládaným a povinným   happy endem: všichni se   smíří a obejmou v   plačtivém dojetí. Mne však   takovéto konce nutí k   vyměšování z úplně   jiných míst než jsou slzné   kanálky.
Jeden bodík   uděluji filmu pouze za   skvělou Frances McDormand v   roli matky a za mou odvahu   vydržet až do konce.

Seagal není příliš   výrazný herecký talent; a   když zestárne, ztloustne a   jeho obličej vykazuje   přemíru podkožního tuku a   vůbec je celkově méně   pohyblivější, pak už ani   jeho fenomenální bojové   umění nemá ten správný   říz, nechá se dublovat i v   těch nejbezpečnějších   scénách, vše je pouze   uměle sestříháno... - pak   nezbude z jeho bývalé slávy   nic. Mnohem lepším dojmem   působí ve filmu Nia Peeples   v roli 49 Šestky; ta se mi   líbila ze všech herců   nejvíc. Jinak to je typická   akční pitomost, nad kterou   se nesmí moc přemýšlet,   jinak si našinec nevychutná   všechny ty zlosyny, kteří   ubližují nevinným   lidičkám, v čele s paní   předsedkyní Nejvyššího   soudu. Film mám lidužel   nahraný i s otřesným   českým dabingem. Zvláště   mi vadí i jinde tolik   rozšířená nesprávná   španělská výslovnost, tady   u správce věznice "El   fuega", který hovoří   španělsky, ale s italskou   výslovností ve slovech   "gracias" a   "casa". Pro někoho,   kdo španělštinu ovládá,   je utrpením to poslouchat.   Metalový soundtrack je   ucházející.

Zpátky na venkov, do úplně   primitivních poměrů, do   života v přírodě, na   samotách u lesů, do   spolužití se zvířaty, tak   je to správné, tak je to   spolu i krásné. Mít svůj   kout, kde si můžeme říct   spolu s hrdiny filmové   komedie: "Ale je tady   krásně..."   Nejpřesvědčivější a   nejpřirozenější herecký   výkon podaly jednoznačně   husy, kráva Jitka, koza, psi,   kohout a slípky.

Nepovedená veselohra   nekonečně nastavovaná do   požadované délky pro   celovečerní film mnoha   hluchými nudnými scénkami,   aby konečně po půldruhé   hodině doklopýtala přece   jen k dlouho všelijak   odkládané, leč   nevyhnutelné a očekávané   svatbě. Nevěsta Heda   trucovala kvůli alespoň   nějaké dějové zápletce   asi půl minutky. Její   duševní přerod byl tak   rychlý, jako   šestatřicetihodinový   přerod Shakespearova Othella,   jímž proto francouzský   spisovatel Stendhal pohrdal.   Co by asi řekl o chvilkovém   přerodu mladé Hedičky? V   jednom záběru bylo zívání   herce Peška, který   představoval pana Voříška,   básníka a majitele konfekce,   skládajícího své   konfekční verše, tak   neodolatelně opravdové, až   bylo nakažlivé, načež jsem   začal zívat také. Konec   přišel jako vysvobození.

Věčně nazlobený a   mrzoutský pan Načeradec se   mi líbí. Film připomíná   něco mezi němou groteskou a   surrealistickým experimentem.   Některé nezvyklé sekvence   míří svým záměrem   zřejmě do vyšších   uměleckých sfér. Pro   tuctového diváka, který je   málo vnímavý k trochu víc   složitějším detailům a   který se chce pouze dobře   pobavit, není tento film   právě nejvhodnější.

Film začíná dnes už   téměř modelovým   scénářem: muž ztratí   kvůli nějaké chybičce   zaměstnání a jeho žena se   s ním samozřejmě okamžitě   rozvede a žije s jiným.   Zcela samozřejmě. Kde je   potom ta přísaha manželské   věrnosti ("v dobrém i   zlém, dokud nás smrt   nerozdělí...")? Tolik   jen pro zajímavost na   úvod.
Tento velmi   slaboduchý a špatně   natočený film nakonec znovu   zachraňují (jako i jinde)   vtipné a cynické hlášky   zločinců, jinak je to jen   další pitomost na   pohádkové téma "jak   hloupý požárník skolil   zlého desetihlavého draka a   zachránil princeznu".   Prostředí hokejového   zápasu, s hloupou masovou   psychózou sportovních   fanoušků, hloupými   komentátory a vychytralými   politiky, kteří se dávají   vidět před lůzou, se k   této stupiditě výborně   hodí a skvěle ji doplňuje,   viz negramotnou odpověď   hokejisty na otázku:   "Jste republikáni, nebo   demokrati?" - "Ani   jedno. Kanaďani." Ha,   ha, ha. Moc   "vtipné". Stejně   tak jako blbé.
Podpásovou ránou na   náš intelekt je nejen to,   že sám samojediný jakýsi   údržbář zlikviduje celou   partu po zuby vyzbrojených   profesionálních zabijáků,   ale i to, že tajný agent FBI   přejde najednou v půlce   filmu na stranu zločinců.   Velmi nepravděpodobné. A   takových míst je tam   spousta. Dobro 0 %, zlo 100 %.

Pěkná byla sekvence ve   výtahu, v níž Electra   tajně zničí barevným   sprejem kožich té protivné   fifleny před ní.

Taky máte potíže se   sousedy? Tak si dejte pozor,   abyste nedopadli jako   tragičtí hrdinové a hrdinky   tohoto až téměř   surrealistického příběhu!   Dnes se totiž vztahy se   sousedy mohou někdy   zkomplikovat. Začíná to   maličkostmi a pak to nabude   velkých rozměrů, takže to   potom skoro vypadá, jako   kdyby se proti vám všichni   spikli a chtěli vás dohnat k   sebevraždě. Jenže oni to   nedělají schválně, to je   to nejhorší! Kdyby to ti   lidé dělali aspoň   naschvál, aby jim misantrop   mohl něco pěkného od plic   říct, obořit se na ně   hrubě, vynadat jim, zabít   je...! Ale oni nejsou tak   odporní schválně, oni jsou   prostě takoví už od   přírody. Základní chybou   je samozřejmě společné   bydlení pod jednou střechou,   ve stejné ulici, obci, zemi,   planetě... - to nikdy a nikde   nedělá dobrotu. Jenže kde   vzít dneska tu správnou   odlehlou samotu - a hlavně:   dovolili by vám vůbec   ostatní těšit se z ní?

Fašismus je přirozeností člověka
Téma filmu názorně ukazuje,   že fašismus je   přirozeností člověka a že   odmítání této drsné   pravdy je vlastně   protipřirozené. Stačí mu   jen vyhovět, dát mu   příležitost, podpořit   jej..., nebo nemít se před   ním dost na pozoru. Skryté   nebo ne tak vypjaté podoby   tohoto sociálního jevu lze   snadno sledovat všude a v   každé době, pokud máš   oči k vidění a patřičný   odstup ze své vlastní   samoty. Svobodu v žádném,   byť sebemenším   společenství nenajdeš a   žádní lidé se také za   tím účelem nikdy   nespolčují; vždy se to   děje násilně, proti   svobodným, svobodomyslným   jednotlivcům, proti těm   "nebezpečným",   proti "zrádcům" a   nikdy naopak.
Líbil se   mi nicméně ten plamenný   projev pana Wengera ke konci   filmu, který měl něco do   sebe (žel jsem si z něj nic   nezapamatoval), a pak jeho   šokovaná, nevěřícná   tvář, když jej v   závěrečné sekvenci   odváděla policie. On to   takhle přece nechtěl! ...A   přece se to stalo!
Co   se pak týče kvalit   samotného filmu, ty jsou   velice ubohé: kamera jak z   domácího videa, děj   plochý, postavy schematické,   výkony herců amatérské.

Nechal jsem se nalákat   zajímavým popisem, ale   uviděl jsem přesně to,   čeho jsem se obával: po   všech stránkách slabý film   (či spíše diletantské   domácí video), rozhrkaná   ruční digitální kamera,   necitlivé střihy a styl   vypravování, který mě hned   od počátku ničím nezaujal.   Při této sestavě vždy   záhy od podobných filmů   odcházím.