Propagandistické filmy nemám   rád. Tento mi vším   špatným, co nenávidím,   připomněl obdobný   vojensko-vlastenecký škvár   s názvem   "Neporažení",   který jsem také hodnotil   jednoznačně nejhůř.

Líbí se mi, jak ušlechtilý   divoch, odhodlaný se bránit   proti přesile, svalnatý a   nelítostný k nepřátelům,   v podstatě k cizákům,   kteří zabrali jeho zem, sám   porazí a pobije celou tlupu   těch nejodpornějších   zástupců lidstva.

Po Gagarinově výletu nad   mraky (no dobře, tak nad   atmosféru) měl Barrandov   potřebu natočit   propagandistický film o   budoucích cestách lidstva ke   hvězdám. Podíl na   scénáři byl svěřen   známému skeptikovi a   životnímu pesimistovi Pavlu   Juráčkovi. A zpočátku   všechno skutečně zdánlivě   směřuje k tragédii,   nicméně optimistické   vyústění muselo prostě   přijít za každou cenu, a   ani Juráček tomu nemohl   zabránit. Já nicméně   nepovažuji za příliš   šťastné a optimistické,   že se lidstvo, byť jen ve   sci-fi filmu, šíří jako   nebezpečný virus vesmírem -   stačí, že se tak ničivě   rozšířilo zde na Zemi.

"Ne jako gorila! Copak to   nechápete? Nežil jsem jako   gorila! Ale s nimi! Chápete   ten zázrak? Divoká zvířata   přijala mezi sebe   člověka!"
Vědec   uprostřed afrických hor   nalezl v soužití s   divočinou a jejími tvory   svobodu, klid, vnitřní mír,   harmonii a dokonce i   bezpečí. Kdo to jednou   zažil, ten pohrdá pak   navěky a nenávidí lidskou   společnost a nechce se více   vrátit mezi lidi - mezi ty   diktátory, kteří se před   deseti tisíci lety vydali na   ničivý pochod světem.
Ano, zabíjel. Došlo k   mnoha vraždám. Neboť on   bránil svou gorilí rodinu   před lidmi. A ve vězení pro   nebezpečné psychotiky poznal   jen další lidskou obdobu   klecí pro divoká zvířata.   I tam bránil svou   "rodinu". I tam   toužil po svobodě v lidském   světě, jenž je jedinou   takovou velkou klecí.
Krásný byl závěr   filmu, kdy   "šílený" vědec   prchá z vězení, stoupá k   lesu a mizí navždy v temné   zeleni džungle.
"Nenajdete ho. On už   se nevrátí."

Myslím, že starobylý   misantropický námět,   známý již z literárního   zpracování Menandrova,   Aelianova, Shakespearova,   Molierova (a konečně i z   mého), si získal v této   české filmové komedii   důstojného pokračovatele.   Třeba z toho bude jednou   také klasika, těšící   nás, misantropy!

Typická slátanina beze   smyslu, jako většina filmů   s tématem nacismu, navíc   nepřehledná, chaotická.   České titulky   "překládající"   německé dialogy jsou   neúplné, nepřesné, často   úplně chybějící anebo   nepochytily začátky a konce   vět. Maska Adolfa Hitlera (s   lidskou, nikoli ďábelskou   tváří!) je ovšem asi   nejdokonalejší filmové   vystižení jeho skutečné   podoby.

Některým hercům občas   ulétnou oči směrem ke   kameře a také zvukař má   problémy přesunout včas   mikrofon do sousední   místnosti, v níž se právě   nachází mluvící osoba.   Nechápu, jak to mohli nechat!   Výslovnost anglických jmen   je výjimečně uspokojivá.   Jinak si myslím, že Oscar   Wilde by byl spokojen. Já   spokojen jsem. TV zpracování   podle mého názoru nijak za   literární předlohou   neklopýtá, což je jistě   také vzácnost. Námět je   sice prostoduchý (nesahá   opět výš než od pasu   dolů), nicméně gejzír   vtipných průpovídek   všechno vyrovnává.

Nejpůsobivější scéna byla   ta závěrečná, téměř   apokalyptická, kdy zoufalý   "nejbohatší člověk ve   městě", který se však   nemůže svými   zpronevěřenými penězi   nikde pochlubit, přiznat se k   nim a mít z nich veřejně   radost, vyšplhá jako   zvěstovatel radostných   zpráv na věž kostela,   rozezvučí na ní zvon a pak   sběh lidí pod sebou zasype   svými nevyužitelnými   bankovkami. Lidé je horečně   sbírají, cpou si je do kapes   a rvou se o ně ještě mnohem   nenasytněji než ubohý   ztýraný defraudant.   "Tak, a teď mě může   někdo soudit."

Nákaza lidskosti se u   vodnictva šíří krví a   pohlavním stykem s   obyčejným smrtelným   člověkem, úplně stejně   jako AIDS - a to několik let   před objevením této nemoci!   Vodníci (stejně jako   například židé) se proto   musejí vyhnout pozření masa   obsahujícího krev. A   opačně se musejí chovat,   chtějí-li se stát   smrtelnými lidmi: "Když   není (krvavá) tlačenka, tak   bude (krevnatá)   Růženka!" - Lidstvo je   příčinou vyhynutí   vodníků. Starý svět   pohádkových bytostí   ustupuje lidské rozpínavosti   a úředně nařízeným   asanacím. Tato zdánlivě   jednoduchá lidová komedie   obsahuje mnoho znepokojivých   náznaků.

Nápad prokopat tunel z   vlastního domu do sousední   banky použil později Woody   Allen v komedii   "Darebáčci".

Jan Cimbura je velice   romantický, ale také velice   nacistický film - dokonce i s   nezbytným malým   protižidovským pogromem,   když ženy svých mužů   přepadnou ve spravedlivém   hněvu Židovu nálevnu,   srovnají ji se zemí a jeho   vyženou... a "věčný   Žid" putuje světem dál   kazit zas jinou obec a   korumpovat jiný národ...   Hlavní hrdina Jan Cimbura je   ztělesněním árijského   nadčlověka: je silný,   rovný, čestný, poctivý,   pracovitý, neohrožený, je   trochu samotář, ale nad   nikoho se nevyvyšuje, nepije,   nehýří a nekouří,   ovládá a krotí své   vášně, myslí na zadní   kolečka i dopředu, projevuje   cit ke zvířatům, nejen jemu   hospodářem svěřeným, ale   i k divokým, je sečtělý...   - je to zkrátka ideální   muž, ideální sedlák,   spjatý krví s půdou a   srdcem s venkovem; města   nenávidí a žít by v nich   nemohl, ale je dojat krásou   hlavního města, uvědomuje   si jeho slavnou historii - je   to tedy zároveň i film velmi   český, vlastenecký,   oslavující českou   státnost: není tedy asi   pravda, že němečtí   okupanti potlačovali   národní sebeuvědomění -   spíš naopak, pokud se jim   nestavělo do cesty. Přes   toto všechno, co nás nyní   učí nenávidět, je to   stále krásný, chvílemi i   dramatický, ale v jádru   poetický film, jakých je   málo. Zamrzí pouze kaňka v   podobě zpotvořených   exteriérových   postsynchronů: zřejmě je   natáčeli v nějaké   prázdné nezařízené   místnosti, protože   výsledný zvuk zní   nepřirozeně dutě, jako   zevnitř kovového sudu.

Děj a téměř všechny osoby   (kromě Husovy matky Markéty   a šaška krále Václava)   jsou zřejmě převzaty z   Tylovy stejnojmenné   dramatické básně, pouze   dialogy jsou jiné. Faktor   oblbologie je tu velmi   vysoký, jak tomu bývá vždy   u těchto typů   historicko-životopisných   filmů; některé vypjaté   scény a promluvy postav jsou   prostě k smíchu, to zkrátka   normální   "člověk" nemůže   brát vážně, jen se nad   tím pousmát a doprovodit to   jen tak pro sebe nějakým   tím trefným cynismem,   sarkasmem, ironickou   poznámkou, a tak si ulehčit.   Ale jiné scény jsou zase   naopak velmi emotivní,   dojemné, dokonce burcující,   protože málo platné, Jan   Hus byla prostě osobnost   fascinující, opravdový   svatý muž, vnitřně silný   svým vědomím práva a   pravdy - třeba proti všem.   Kam se dnes např. poděla   mravní síla jeho požadavku   hájit pravdu za každých   okolností, ať je jakákoli a   ať je komukoli nepříjemná?   Nebo jeho zásada, že nemáme   a nesmíme poslouchat   vrchnost, pokud tato žije   nemravně a v hříchu?   (Avšak nemravné nebo   alespoň eticky pochybené je   přece každé vládnutí   někoho nad někým!) A   dokonce i jeho vynález   českých diakritických   znamének dnes pomalu zaniká   - stejně jako čeština sama!   Jane Husi, tys měl vědět,   že kdo s vírou zachází,   ten s ní také schází! Tvá   pravda nikdy nezvítězí,   poněvadž má málo   příznivců. My sice   uznáváme, že lhát se nemá   a že pravda se má říkat,   ale jen o těch druhých,   nikdy ne pravda o nás, tu se   dozvídat nechce nikdo, pro tu   se zlobí všichni, pro tu by   tě všichni znovu upálili i   dnes. Co zůstává, je stále   jen ta mocná církev,   jakožto tu státem trpěný,   onde jiným státem   podporovaný nástroj   panování. Film by přesto   potřeboval trochu   zaktualizovat: kupčení s   všespásnými papežskými   odpustky je již zastaralé,   dnes by se mohlo zvednout   nějaké hnutí třeba proti   podobně   "všespásným"   emisním povolenkám   vydávaným ministerstvem   životního prostředí.

Poměrně svižná veselohra,   v níž jde sice zase hlavně   o "to jedno", tedy o   vdavky (to u Molièra   konečně taky), leč o   neotřelé humorné nápady a   komické gagy nouze není. Na   druhou stranu ovšem k úplné   spokojenosti chybí nějaký   ten osten ironie nebo   ostřejší hrot satiry.   Mladý budoucí profesor se na   venkově ujímá   prázdninového doučování   věčného repetenta Jarky a   činí tak formou zábavné   hry a zdravého pohybu v   přírodě. Jsou to tedy   stejné metody, jejichž   průkopníkem byl Jean-Jacques   Rousseau, tak jak je popsal ve   svém   pedagogicko-filosofickém   díle Emil čili O   vychování. A stejně pak   Jarka ve škole učební   látku bezduše oddrmolil,   jako kdyby ji nabifloval   vsedě zavřený v dusné   místnosti, a ještě za to   dostal od nadšeného   profesora jedničku! Film   obsahuje jednu malou chybičku   ve střihu (zkus ji najít!).   Jinak mě překvapilo, když   jsem právě teď zjistil, že   název této komedie zní   poněkud kostrbatě Jarka a   Věra - Já bych jej zrýmoval   nejlépe na "Jarka a   Věrka", jak se přímo   nabízí a jak jsem jej vždy   vyslovoval Já.

Až surrealisticky natočené   hrůzy Velké vlastenecké   války. Strhující je   zejména závěr, kdy   předčasně zestárlý a   vrásčitý sotva odrostlý   chlapec jakoby mstí se   střelbou do obrazu Adolfa   Hitlera spadlého v blátě a   představuje si v zpětném   chodu různé fáze Vůdcova   života, dokud nedojde až k   malému Adolfkovi, coby   dítěti v matčině   náručí. Mstitel v tu   chvíli zapláče a puška mu   bezmocně klesá... Děti jsou   přece nevinné.

Z počátku to vypadalo   slibně: vtipné scénky a   hlášky. Ovšem nakonec to   opět sklouzlo do   nastavovaných, zbytečně   prodlužovaných sekvencí –   a čistokrevná sranda   přešla v sentimentální   porozumění a všelidskou   sounáležitost. Vždyť   obézní lidé jsou přece   také lidé. Není to pravda.   Tlustí lidé jsou zrůdy,   odporná prasata, ztloustlá   žraním roztomilých   prasátek. Jsou to odporní   slaboši, kteří si nedovedou   odepřít nechutné žrádlo.   Jsou to zrůdy bez kouska   vkusu, kterým nezáleží na   tom, jak odporné mají tělo.   Jsou to ubožáci bez vůle a   disciplíny, kterým zřejmě   nevadí jejich špatný   zdravotní stav. A myslivci na   posedu si je spletli se   stádem muflonů. Zvolený   širokoúhlý formát se   ukázal být jako   samoúčelný, neboť kamera   nenabízí žádné zajímavé   záběry, panoramata ani   davové scény, horní a   dolní část obrazu bývá   vinou toho často neúplná.   Hudba je příšerně   přesládlá sračka a   dramatický hudební podkres   je ukraden z filmu Postel.   Celý film je vůbec špatnou   napodobeninou mnohem lepších   Sedmi hladových. Postava   Veroniky, která tajně   pozoruje svůj idol, neschopna   jej přímo oslovit,   starající se o starého otce   a o kdekoho, je zkopírována   podle Amélie z Montmartru.   Všichni si pochvalovali   zahranou písničku rockera   George Hrubého, ale my,   diváci, jsme z ní neslyšeli   ani notu. Hlavně že tam   musel účinkovat Petr Janda z   Olympicu, ale ani od něho   nezazněl ani tón. Všechno   jako by bylo samoúčelné na   tom filmu. Snad kromě toho,   že celý film je nechutnou   reklamou na rádio Frekvence 1   – podle hesla: „Náš   sponzor je náš bůh,   vykašlem se na umění,   lepší prachy míti nežli   dluh.“ V závěru už jsem   se u toho tak nudil, že   začal jsem uvažovat o   vypnutí – když vtom   přišel, jako vysvobození,   konečně konec.

Jinak výbornou komedii kazí   jen odporný zjev Heleny   Vondráčkové a její   písničky. H. V. neumí   vůbec zpívat, a tak si   nedostatek talentu vynahrazuje   příšerným řvaním. O   její ženské kráse a   herectví existují také   četné pochyby.

Střílel po všem, co se kde   hnulo. Tomu neříkám   "měl rád   přírodu". Jakže to   říkal starý Medvědí   dráp? "Indiáni   říkají, že člověk má   zabíjení v krvi."   Velká a samozřejmá pravda.   Proč se musí ze všeho   dělat akční krvák? -   Protože všechno ostatní je   zřejmě příliš   nepřitažlivé a nudné.

Na tomhle filmu je dokonalé   úplně všecko. Kupříkladu   už jen gesta a mimika herců   jsou tak výrazné, že by se   daly oželet i dobové titulky   z té úžasné zlaté němé   éry a rozuměli byste všemu!   Ve srovnání Kabinetu dr.   Caligariho s dnešním   pojetím výroby filmů (už   ne uměleckou tvorbou)   působí moderní filmy jako   pouhá domácí videa či   televizní reportáže. Jak k   tomu mohlo dojít?

Docela obstojný ruský   koprodukční film z ranku   takzvané „přírodní   mystiky“. Hlavní hrdina mi   sice moc blízký nebyl,   protože to byl lovec a   pořád se chtěl ženit a   mít kupu dětí, ale ve filmu   byly jiné a lepší momenty.   To když například jeho   žena se ho táže, kdo je   oddá, když nalezli kostel   prázdný, bez kněze.
„Tak nám požehnají   jeleni.“
„Ale Niko,   jeleni přece nemají   duši!“
„Co   blázníš! Všechno má   přece duši!“
- to   se mi líbilo.
Nebo   když se po „obřadu“   zjeví naší dvojici   záhadný stařec, požehná   jim a na otázku kdo je,   odpoví, že duch řeky   Jeniseje a opět záhadně   zmizí v mlze.
Po   přírodním neštěstí,   když velká jarní voda   odnese školu i s dětmi,   hodlá se lovcova mladá   ženuška odstěhovat ze   severské tajgy někam na jih.   Vtom se ozve Nikův vnitřní   hlas:
„Vzpomínáš   na jaře na toho jezevce   chyceného do klece, jak se mu   stýskalo tolik po svobodě   až z toho zchřadl a zemřel?   Neopouštěj, Niko, Sibiř a   její svobodu, sic také   zemřeš!“
Nato náš   hrdina opustí manželku a   zůstává sám na svobodném   severu.
Lovec Niko v   honbě za medvědem (či v   úprku před medvědem)   dokvačí k smrti znaven do   ztemnělého lesa, jeho pohled   padne na vrcholky stromů   uzavírající se nad ním   jako klenba katedrály a do   toho zazní tklivé zvuky   varhan.
Vrcholem filmu   se stává Nikovo setkání se   záhadnou, duševně nemocnou,   samotářskou a divou ženou,   která jen mručí jako   medvědice. Ta mi byla   nejsympatičtější. Už jen   tím, že utekla a víckrát   se nevrátila, když si ji   chtěl Niko vzít a   odstěhovat se s ní do   města, aby jejich dítě   mohlo být přijato úřady a   chodit do školy. Chytrá   holka! I když Niko tohoto   svého pochybení hořce   litoval, ona se už   nevrátila.
Docela   dobrý film. Dá se na to   dívat.

Juráčkův diptych se   výrazně odlišuje od všech   jiných filmů z vojenského   prostředí. Je to dáno tím,   že on sám byl velice   zvláštním, ojedinělým a   výjimečným člověkem,   proto i jeho umělecky   přetvořené vzpomínky na   vlastní vojančení jsou   velice zvláštní,   ojedinělé a výjimečné.   Pro ty z nás, kteří jsme   byli kdysi také vojenskými   mocipány násilím odvedeni   na "vojnu", když   nám bylo sotva dvacet let   ("Je mi dvacet! Je mi   dvacet!" křičí zoufale   podroušený vojín), je tento   film příležitostí k   blednoucím vzpomínkám na   to, jak kluci o rok mladší   museli vykat klukům o pouhý   rok starším (později i o   půlrok), jak se návratům z   vycházek zpátky do kasáren   říkalo "jít   domů", a na jiné   absurdity, na něž byl Pavel   Juráček zvláště citlivý.   V jeho denících se   nacházejí i mnohé další   postřehy, často kruté a   syrové, které by filmová   cenzura nepovolila,   například sprostá vojenská   mluva, hloupost a   nevzdělanost důstojníků a   podobné. Přesto je tento   vynikající Juráčkův film   absurditami opět přímo   nabit. A nejen jimi: i   zajímavými dialogy a   výstředními obrazy, za   všechny zmiňme vysoce   ceněnou sekvenci s   vysloužilým koněm a   prostoduchým   ("blbým"), leč   soucitným vojáčkem, který   ho chce armádě prodat, aby   nemusel jít na jatka; anebo   závěrečnou scénu, kdy se   na vojáky pořádanou   taneční zábavu dostaví   jediná dívka (která putuje   jako němá svědkyně celým   filmem), vypije limonádu a   aniž by ji kdokoli z   přihlížejících vojáků   vyzval k tanci, zase beze   slova odejde. Zkrátka, když   se budete pozorně dívat a   vnímat nejen zrakem a   sluchem, shledáte jistě   tento film nadmíru   vydařeným.

Sugestivní snímek.   Uprostřed zábav, lásek,   studia a všední práce se   kamera náhle zastaví,   nečekaně, jako zákeřná   smrt statisíců v atomové   válce. Slovo je nyní dáno   autentickému účastníku   hirošimské apokalypsy,   který rozervaným hlasem   pomalu přednáší své   vlastní otřesné zážitky z   města mrtvých, spálených   na uhel. V lidech prý   odpradávna existuje cosi jako   tušení zániku. Vkrádá se   to na mysl jako úzkostný   sen, z kterého se probouzíme   zaliti mrazivým potem   uprostřed noci. A nemusí se   to týkat jen atomové hrozby,   ale třebas i zničení   čistého životního   prostředí, ztráty svobod   (měli-li jsme kdy jaké),   bídy z přelidnění apod.   Většina se snaží   zapomenout a jiní se   podobají jednookému   prodavači výherních losů,   který vyvolává:   "Poslední den! Poslední   den! Kupte si své štěstí!   Kupte si svou naději!"   Kdo však nezapomene, nemůže   normálně žít. V tomhle   světě ne.

"Svobodu snům!"   Toto heslo budou o dva roky   později psát po zdech   studenti ve vzbouřené   Paříži a tento český film   je v tom tedy předstihl.   České filmy ze šedesátých   let jsou nejlepší na   světě. Všimněte si toho   nečekaného   společensko-kritického   přesahu: Toto je sice   komedie, ale padají tu   závažné věty nevtíravou,   zábavnou a humornou formou.   Nevýhodou je snad jen to, že   hlupák je právě kvůli tomu   ani nepostřehne. Ale co je   nám do hlupáků... Hle,   jaké užitečné naučení   plyne z tohoto filmu:   Všemocná věda sice   potlačila zlé a společensky   škodlivé soukromé sny, ale   - ta hrůza! - ony přesto   nezmizely, naopak se   zhmotnily.

Velmi špatná komedie, při   jejímž sledování se mohou   pobavit a zasmát na účet   obyčejných smrtelníků leda   bohové na výsostech. Jak   nerozumnými vášněmi je   zmítán lidský rod! Jak   nestálé a viklavé jsou   lidské city! Milují se a   nenávidí, žení se,   vdávají a pak zase   rozvádějí - a to všechno   stihnou téměř naráz.   Božská komedie v   uvozovkách.

Pokračování   "jedničky" Killa   Billa pokazil Tarantino   útlocitnými a plačtivými   scénami se zabijáckou   "maminkou" a   děckem. To tam neměl dávat.

Ve válce asi opravdu mlčí   múzy. Film má sice všechny   potřebné náležitosti, aby   upoutal romantikovu poetickou   duši, ale přesto mu cosi   chybí, co by bylo jaksi   navíc. Zřejmě to bude   absence podílu nějakého   geniálního básníka, např.   Šrámka (při vnucujícím se   srovnání se Stříbrným   větrem nebo s filmem Řeka   zpívá). Už úvodní   prozódie na řeku dětství a   mládí je při vší snaze   velmi slabá a zbytek   jakbysmet. Marná snaha po   vyjádření nějakého   sublimnějšího citu byla   patrná u postav   ztělesněných E. Kohoutem a   Zorkou Janů, ale první měl   pitomý text a druhá svým   kopírováním herectví své   starší sestry L. Baarové   také zklamala. Povedl se   však dlouhý smutný záběr   na vzpomínající babičku,   při němž pomalu jedoucí   kamera nakonec skončí u   podobizny ztraceného syna.   Vůbec byly interiéry lepší   než venkovní sekvence. Múzy   mlčely. Právě tehdy   probíhající válka dala za   pravdu i válčícím   "120 klukům" a   také někdy v té době si   zřejmě začali lidé po   soudružsku třást pravicemi,   namísto dřívějších   úklon, pukrlat a líbání   dámských ruček. Dříve se   děti posmívaly těm, co   nosily boty, dnes by to už   bylo také naopak. A malá   klukovská válka vejde s   jejími dětskými aktéry do   věku dospělosti a přeroste   ve válku velkou, skutečnou;   vždyť i ta není koneckonců   nic jiného než klukovina   velkých dětí s prapory a   indiánskými totemy.

Gang vrahů, který zabíjí   slabé, aby silní mohli   žít? To je sociální   darwinismus v praxi. Má jen   jedinou chybu: nechává se   jediným policistou střílet   jako holubi na báni.

Dobrý a napínavý film kazí   jen špatně nasvícené   noční scény, což bývá,   žel, dosti obvyklé a   časté. Ideologický střet,   jehož jsme svědky v tomto   silném příběhu, podle   mého charakterizují dvě   mrazivé promluvy, které tu   zazní: že ti záškodníci   "chtějí zase přivést   zpátky Němce, aby byla   válka", a   nepochopitelná věta   kolektivizátorky: "Vy   máte to pole stejně rád   jenom proto, že je   vaše..."

Hrůza. Kola. Bicykly.   Dámská i pánská,   převážející na svých   sedlech nejen lidi, ale i   nábytek a matrace. Všude   samá kola. Ale smysl jejich   zaznamenání na filmový pás   či digitální disk a snaha   začlenit je do jakéhosi   chabého děje - tento smysl,   pokud tam vůbec měl být, mi   uniká. Film svou   nezáživností připomíná   podobné balkánské zívací   akce páně Kusturicovy. Asi   je to na mne příliš   lidské; protože, jak známo,   vše lidské je mi cizí.

Kdo neudrží své emoce na   uzdě, ten prohraje. Komisař   Maigret to ví, a tak stačí   nalíčit jen malou   psychologickou past, aby se   vždy labilní zločinci sami   do ní chytili a přiznali se   k svým bídným zločinům. V   závěru použije dokonce   známý biblický trik krále   Šalamouna, jímž chytne na   vějičku ze dvou žen tu,   která víc miluje svého   milovaného vraha, pro nějž   je schopná i vraždy.   Všimněme si, že "pan   Maigret", jak mu   posměšně říká vrah v   anonymních dopisech, k   chycení a k usvědčení   pachatelů nepotřebuje ani   žádnou pistolku z výbavy   dnešních filmových drsných   "poldů", ale   zvládá rozřešit téměř   celý případ převážně   psychologicky - a bez   sprostých slov a nadávek.   Duch vždy vítězí nad   hrubou silou - alespoň ve   filmu.

Jako kdyby Woody Allen četl   deník scenáristy Pavla   Juráčka: Filmy dělají jen   samí hochštapleři a mohou   je klidně točit třeba   cvičené opice, přičemž ty   nejhorší sklidí největší   úspěch. Rozdíl mezi slepým   režisérem a geniálním   tvůrcem nikdo nepozná,   protože filmová studia   řídí ignoranti a stejní   blbci určují i hodnotová   měřítka. "Film je   prašivé umění",   říká Juráček - kritikou   jeho výroby lze nicméně   natočit docela zábavnou   satirickou komedii.