Nelehký, nejednoznačný film
Něco pro ty, kdož jsou   unaveni plochostí a   stupiditou většiny filmů.   Tady se prolíná snění,   předtuchy, vzpomínky a fikce   s realitou. Najdeme tu   vznešené city, hluboké   myšlenky, něhu i děs.   Líbí se mi názory   samotářského starého   pána, jenž se společně se   svou nejmilejší dcerou   směje potřebě lidí po   pevném řádu. Žije na   samotě - a setkání s   vnějším světem, jejž   přináší jeho rodina,   názorně demonstruje   uklízení, peskování dětí   a americká narozeninová   odrhovačka. Vynikající byl   opět výkon Chaplinové. Je   sice škaredá, ale její   herecký projev nepostrádá   éterické krásy. Nelíbila   se mi dosti nudná manželská   scéna v autě, která byla   možná nutná (jako rámec   příběhu, jako rám pro   obraz), ale přesto bych ji   vyškrtnul z jinak výborného   scénáře. Po této   "vztahové" sekvenci   následuje sporný a nejasný,   mírně erotický obraz   starého otce s dcerou, který   symbolicky, nikoli doslovně,   vyjadřuje pouze duševní   spřízněnost, a ne snad   přímo incest, jak by se mohl   jednodušší divák   domnívat. Je to podle mého   názoru jen obrácená manýra   rozšířeného (zlo)zvyku   vyjadřovat lásku sexem.   Vhodně byla zvolena hudba a   také ony tíživě lomozné   ruchy jakoby od nějakých   řemeslníků ve chvílích   největší tísně.

Hloupost vítězí!
Na pořad se pravidelně   dívá moje matka, která při   své nekonečné   prostoduchosti věří všemu,   co vychází z televize, jako   slovu Božímu. Mám hrůzu z   toho, kolik peněz asi takto   protelefonovala a kolik   rodinných tajemství možná   vyzradila cizím lidem,   kteří veřejně   zneužívají lidské   hlouposti. Už tu jenom   chybějí televizní kazatelé   jako v USA, i když některé   nedělní státoprávní   pořady k nim nemají daleko.   Je to jako kurva:   "Obelhej se, naval prachy   - a padej!"

Do ostrého protikladu je v   této výjimečné   kriminální komedii dána   citová chladnost miloučkých   spořádaných lidiček se   svými maličkými   problémečky a cíli   kontrastující nápadně s   chtivou neurotičností lidí,   kteří se pro pár peněz   neštítí ničit životy   sobě i jiným. Proč to   dělají? A co z toho mají,   takhle se honit? Že jim to   stojí za to... V této   mrazivé krajině střelců a   pěšců mohou vzplanout ohně   vražedných vášní, brzo   však pohasínají a rozhostí   se znovu poklidná zima a   chlad.

Člověk je často už tak   uhoněný jako ten chrt na   psích dostizích, ale cíl   toho štvaní bývá jednak   nedostižitelný, a za druhé   ani nestojí za to, aby kvůli   němu člověk ztratil své   soukromí, klid a bezpečí,   vůbec celý svůj dosavadní   život. A když si to   uvědomí a nechce dál   závodit, bývá už   většinou pozdě, protože je   najednou příliš svázán s   nějakou mocnou mafiánskou   firmou, vládními úřady, s   úplně cizími lidmi, kteří   se domnívají, že jim on   patří - jako ten chrt, na   kterého se sázejí velké   peníze a který nepatří   sám sobě, ale svému   pánovi. Chce-li se z toho   dostat, zjišťuje náhle, že   bojuje o holý život. - Je to   vlastně všeobecný jev:   vždyť i v běžném životě   si tolik lidí činí nároky   na naši vlastní osobu:   vyspí-li se muž s ženou,   oba si pak myslí, že jim ten   druhý patří (z   "lásky"); mají-li   pak dítě, také ono pak   každý považuje za svůj   majetek (a opět z   "lásky", ze   "starostlivé   péče"); koupíte-li si   něco u obchodníka, také on   si už myslí, že mu   patříte ("nechce   ztratit zákazníka",   kulantně řečeno); stejně   se chovají úřady, vláda,   policie, armáda, celá   společnost, celý stát,   kdokoli - a kvůli čemukoli.   Nikdy nikdo vás nenechá na   pokoji, abyste patřil   výhradně sám sobě.

Na tuto veselohru se asi   nejvíc hodí tento   Aristotelův výrok z   Politiky: "Obecně   platí, že spolužití a   společenství ve všech   lidských věcech je   obtížné. Svědčí o tom   již společenství   spolucestujících. Téměř   všichni se nepohodnou a   znepřátelí se navzájem pro   běžné maličkosti." -   Tolik moudrý antický   filosof. V této naší   optimistické komedii se   ovšem spolucestující   nakonec dohodnou a jako jeden   muž tlačí společně   porouchanou   "škodověnku" a   porouchané soužití do   šťastných zítřků. To je   ovšem pouze ve filmu a pouze   optimismus, nikoli   skutečnost.

Další rozmanitá přehlídka   gagů Vlasty Buriana. Zaujal   mě jeho jazykový cit pro   nápodobu zvuku a přízvuku   hned několika světových   jazyků (z nich asi nejméně   se povedla překvapivě   ruština). Tento a některé   jeho další gagy, taneční   výstupy a slovní vtipy se   opakují i v jiných jeho   filmech, ale to nikterak není   na závadu: nehraje tam sám a   ostatní herci mu zdařile   sekundují. Komické je jeho   číslo se dvěma smetáky   coby berlemi s kývavým   pohybem nohy v sádře.

Výjimečný historický   dokument o předním muži   nacistického údobí,   snažící se podat   maximálně objektivní pohled   na říšského ministra   propagandy, a to jeho   vlastními slovy z   deníkových záznamů, bez   jakýchkoli přidaných   komentářů. Vše je vhodně   doplněno dobovými filmovými   záběry všedních i   dramatických okamžiků.   Nevystupuje tu však před   námi žádný "ďábel v   lidské podobě", nýbrž   docela obyčejný politik jako   každý jiný, se svými   touhami, vášněmi, obavami,   plány, slabostmi, starostmi,   ctnostmi i nectnostmi, muž,   který dovede být   překvapivě i uvážlivý,   přemýšlivý, upřímný a   milující. Při sledování   pořadu tak máme téměř   dojem, že přihlížíme   nějakému antickému dramatu,   kde hrdina zápasící s   neúprosným osudem je sice   obtížen mnoha vinami a   zločiny, ale není to přesto   hrdina záporný, nýbrž   pouze a jen tragický. Slovo   "Experiment" v   názvu pořadu lze tedy   chápat jako vybočení z   obvyklých lží, polopravd,   tendenčností a mravnostních   odsudků, jež zpravidla   provázejí jiné dokumenty z   tohoto historického údobí.   Myslím, že se tento pokus   nadmíru vydařil.

Přes veškeru tragiku   příběhu nechápu   optimistický závěr filmu:   gorily naprosto nejsou   zachráněny před vyhubením,   ale navíc se stalo ještě   přesně to, proti čemu Dian   Fosseyová bojovala: z   životního prostoru goril se   stala pouťová atrakce, kam   se hrnou davy turistů. V   celé oblasti by neměly být   hubeny gorily, jak se denně   stále děje, ale spíš   lidé.

"Bylo nebylo... v nacisty   okupované Francii..."   Ale spíš nebylo, než bylo,   abych parafrázoval Jana   Wericha. Skutečně nic než   pohádka. Skvěle natočená,   s vynikajícími dialogy,   výbornou hudbou, humorná   atd. - vše je téměř   dokonalé, jako vždy u   Tarantina... -, ale přeci jen   pohádka. A nesmí si ji nikdo   plést s učebnicí dějepisu,   jak se tak často děje u   jiných takzvaných   historických filmů. Buďme   však tentokrát   snášenlivější, zapomeňme   po čas filmu na skutečné   dějiny, a můžeme se   krásně bavit a smát -   vždyť přece nacisty nemá   rád nikdo, kdežto Židy a   Američany musí každý   milovat. Tarantino si tím   "šplhl" u   židovských producentů,   jejichž peníze jistě nebylo   obtížné získat na takovou   humánní věc. Příště by   to snad jen chtělo nedělat   to tak okatě - i když je   pravdou, že stopa   skutečných příčinných   událostí druhé světové   války se stírá všude,   nejen v USA. Takže znovu:   Bylo, nebylo..., ale spíš by   nemělo být.

Typická slátanina o   geneticky zmutovaném   superhrdinovi, v níž lze až   příliš snadno poznat,   které konkrétní   slavnější filmy vykradla.

Kromě všech ostatních   kladů, jichž je ve filmu   nepřeberně, bych zvláště   chtěl vyzdvihnout naprosto   geniální hudbu.

Vyprávět nějaký příběh   pozpátku není vůbec   neobvyklé. Ale zatímco jiné   filmy se sice - řečí   kvantové fyziky - přesunou   do jistého kvantového pole v   minulosti, ale potom v tomto   časoprostorovém kvantu už   běží čas po jistou dobu   zase normálně kupředu,   originalita tohoto filmu   spočívá v tom, že   příběh sice plyne   pozpátku, ale zachovává   přitom dál také zpětný   běh času. Je zajímavé, že   takto veškeré dialogy,   monology i příběh sám   dávají pořád smysl,   dokonce často zcela nový,   překvapivý a také vtipný,   dvojsmyslný, zábavný i   nutící k zamyšlení. Smrt   se tak stává vlastně   vstupem do života, rozchod   shledáním a narození   odchodem ze života. A my   cítíme, že i přes svou   zřejmou absurditu to má   přece jen svou zvláštní   logiku. Svou smrt jsme si   vysloužili svým narozením.   To, myslím, říkal už   Buddha.

Trapný pokus o napodobení   mnohem lepší americké   série Přání smrti v   hlavní roli s Charlesem   Bronsonem. Příležitost   daná přestárlému Michaelu   Caineovi je známkou toho, že   nikdo mladší by nepřitáhl   diváky, a tak byla úloha   mstitele bezpráví upravena   pro vysloužilého vojáka v   důchodu. Výsledek dopadl   nanejvýš trapně, včetně   zařazení   "atraktivních"   vulgarit a rádoby drsných   scén. Nepovedl se ani způsob   moderního digitálního   natáčení, jehož začátek   lze sledovat přibližně už   někdy před rokem 2000 a   který pravděpodobně jednou   zcela zničí umělecký film   jako takový, pokud jej už   vlastně nezničil. A to zcela   pomíjím směšné taktické   chyby, jichž se takzvaný   bývalý profesionální   mariňák dopouští, ale   jichž by se jako správný   voják s výcvikem dopouštět   neměl, jako například to,   že prvně střílí na   zraněného, a až teprve   potom na zdravého   protivníka, který   samozřejmě uteče, anebo že   nezlikviduje nepřítele při   první vhodné   příležitosti, ale čeká,   váhá a dokonce se k němu   přibližuje na dostřel.   Možná tyto chyby vnesly   dramatický náboj, ale spíš   prozrazují o scenáristovi,   že nebyl nikdy na vojně.   Film je opět plný stokrát   ošoupaných klišé a   šablon, kamera odfláknutá.   Snad jen ta náznaková   myšlenka o neschopnosti   policie zjednat pořádek a   víceméně pesimistický   závěr mě částečně   uspokojují, ale to je   strašlivě, strašlivě   málo...

Haškovy povídky jsou velmi   těžký materiál k   převedení do filmu. Neboť   není z nich jednoduché   vyloužit jemné a téměř   nepostižitelné ironické   podtóny. To může zvládnout   jen opravdový Haškův   znalec, to jest ten, kdo jeho   nesmrtelnému dílu rozumí. A   musí mít k tomu také hodně   nadaných herců. Obojího zde   bylo, myslím, dosaženo k   plné spokojenosti. Ještě   bych chtěl dodat, že   humorista Haškova formátu,   anarchický, posměvačný,   provokativní, v dnešní   době zoufale chybí. Jak ten   by ji uměl zesměšnit!   Látky by měl věru   přehršel... P.S.: Když jsem   četl Trampoty pana Tenkráta   - zvlášť tu část, kdy se   dáví vlasem v dortu -   chechtal jsem se dva dny v   kuse, kdykoliv jsem si na to   vzpomněl. Ve filmu to ani   zdaleka nevyšlo tak   legračně jako přímo z   geniálního Haškova pera.

Z této tzv.   "komedie" je jasně   vidět, že komunismus k nám   nespadl v únoru 1948 jen tak   z nebe; nejdůležitější   složka společnosti -   intelektuálové - byla už   dávno předtím rudá až za   ušima; lidužel ne hanbou.   Takováto uvědoměle   optimisticky upracovaná   "veselohra" se snad   hodí už jen do muzea   Klementa Gottwalda.

Příliš dobově poplatná   historie, tedy nutně   falešná; přizvaní   historikové druhé až   třetí třídy,   nezasvěcení, tendenční,   slovního projevu koktavého,   často příliš mladí na   zkušeného historika, s   vědomostmi pouze   katedrovými. Sporná je též   otázka, zda lze o dějinách,   tedy o předmětu, jenž by   měl být pojímán ryze   objektivně (např. bez   nejmenší stopy po humanismu   nebo morálce), zda lze o něm   vůbec diskutovat a touto   diskusí se vůbec k něčemu   (např. k objektivní   skutečnosti) dopracovat.   Dějiny by měly být   pravdivé, a přece se   odjakživa nejvíc lže   právě v ní a pomocí ní.   Ztráta času.

Skutečné, autentické   záznamy dob minulých jsou   lepší a poučnější než   stohy dějepisných knih,   neřkuli učebnic. Často k   těm starým filmům   nepotřebujeme ani komentář,   abychom se jimi přenesli do   oněch časů a utvořili si   na ně svůj vlastní názor.   Vidíme například dávnou   podobu měst, v kterých jsme   žili, přírody, již jsme   obdivovali a která už není,   podobu, již už nemůžeme   znát, a pokud ano,   připamatovat si ji. Dále   můžeme vidět na vlastní   oči i to zdánlivě   "nepodstatné", co   se nevešlo do učebnic, ale   co je přesto mnohem   podstatnější než to, co po   letech vybere historik.

Lidé jsou krutí a zlí. Být   tak strážcem majáku! Tam   bych jim ukázal, že nejsem   neschopný hlupák bez   odvahy!
V této   vynikající filmové studii   děsivého dna lidské povahy   není žádný kladný hrdina.   Pochopitelně.
Mimo to   jsem si povšiml ještě   jedné neméně   znepokojující vlastnosti   onoho vzorného občana a   milujícího synáčka   bachaře Vildomce: dokud byl   plný dětinské dobroty k   lidem, trápil krutě   zvířata (svého psa a   ptáčka v kleci), ale jakmile   ze své lidumilnosti prohlédl   a začal být zlý na lidi,   odpláceje jim, hned už nesl   láskyplně kostičky   pejskovi, kterého ještě   včera nemilosrdně týral   bitím. - No, vlastně je to   docela logický závěr, a to   nejen tohoto zdařilého   dramatu. Snad jsou to dokonce   jakési spojené nádoby.
A mně bylo líto, že už   je mu konec. Pokračování   životních osudů takto   přerozeného Pepíčka   Vildomce by bylo zrovna tak   zajímavé a podnětné. Být   tak strážcem majáku!

Je to stále totéž:   pošetilá honba za   bohatstvím, kvůli němuž se   člověk musí štvát na   konec světa, potápět se až   na dno moří, riskovat   život, sám se dopouštět   nesmyslného násilí... - Z   toho všeho na mne čiší   taková prázdnota, že jsem   se už po pár minutách   nudil, a to právě při té   tzv. nejvzrušivější   akční podívané. Nuda,   nuda, nuda..., prázdnota,   prázdnota a prázdnota   lidských srdcí.

„Kam by lidstvo přišlo,   kdyby se namlouvání   svěřilo počítačům!“ -   To taky, ale měl bych i   jiný, snad výstižnější   slogan: "Každý člověk   je až takový výlučný   sobec a sebestředný   narcista, že špatně   snáší, má-li někdo jiný   tytéž vlastnosti, jaké má   on sám." - A jako   vhodný podtitul této jinak   nepříliš zdatné veselohry   by se potom hodil výrok   jistého Caelia, jak nám jej   podává Seneca ve spise O   hněvu, který nesnesl stálé   přisvědčování a zvolal:   „Řekni něco proti mně,   abychom byli dva!“

Zachraň se, kdo můžeš:   Homolkovi mají auto! Teď je   z nich teprve ta správná   hogo fogo rodinka. Banalita   malého českého člověka   ztvárněná na filmovém   pásu. Vybavují se mi   obdobné zážitky z   dětství. Život však píše   ještě větší trapné   všednosti. Znám v   sousedství lidi, jimž   Homolkovi nesahají ani po   kotníky, co se té navýsost   sprosté směšnosti týče.   Jenomže čemu se v komediích   smějeme, to si ve skutečném   životě většinou   ošklivíme. Body strhávám   za nechutné záběry   "přátel myslivosti a   kynologie", při nichž   jsem od filmu odešel, jakkoli   jsem se do té doby docela   dobře bavil. To už se nedalo   vydržet. Všeho moc škodí.

Jedním slovem: ordinérní -   to jest tak naprosto a zoufale   obyčejný, až je to   protivné. Tak by se dal   charakterizovat tento film.   Neshledal jsem na něm vůbec   nic pozoruhodného, snad až   na jednu hlášku, která mi   kouzlem nechtěného přišla   vtipná (viz sekci   "hlášky").

Taková dívčí obdoba o   něco lepší veselohry   Matěji, proč tě holky   nechtějí?, dokonce i s   podobným hereckým   obsazením.

Je to sice zase o lásce a   vše končí povinnou svatbou,   dokonce dvojitou, ale jinak je   to švanda a nic než švanda,   místy i groteska   (chaplinovské podkluzování   a pády na zledovatělém   chodníku), kterou navíc   zdobí vynikající herecké   výkony a pěvecká čísla:   slavný "videoklip"   Slunečnice, v podání   zvláštní, charismatické a   šarmantní Inky Zemánkové,   působí po všech těch   letech ne jako zjevení z   jiného století, ale jako z   jiné planety; navíc je to   docela příjemná písnička;   už jenom extatické   dirigování Emana Fialy   svědčí o tom, že to musel   být velký šlágr. Líbili   se mi jako vždy Ferenc   Futurista jako opilec   ("Prosím vás, jdu tudy   správně po zemi?") a   Jára Kohout jako zřízenec   hlídací společnosti. K   zulíbání roztomilá byla   potom Nataša Gollová.

Naprosto nezáživná ukázka   nejhnusnějších stránek   lidské povahy, lásky i   života obecně, v níž   samozřejmě opět nemůže   chybět výlučné české   filmařské specifikum:   naturalistické výjevy   týrání zvířat (na což   začínám být už notně   alergický; to není projev   kultury, ani vrcholu kultury,   to je zkrátka konec veškeré   kultury). A spíše než   avizovaná inspirace dílem   Franze Kafky (ostatně se   domnívám, že by s tím on   sám prudce nesouhlasil) mě   jako charakteristický pro   tuto nepodařenou alegorii   napadá oproti filmu mnohem   kratší a výstižnější   verš od Valeria Maxima:   "Sladkost žití nutí   člověka mnoho potupného   dělat i snášet." - Co   však nutí diváka, aby   sledoval něco tak nudného a   odporného na pohled celých   sto minut?

"...A když už jste   úplně zoufalý, otevřte si   penzión." Výborný   komediální seriál, jehož   ústřední postavou je   ředitel malého hotýlku,   který nenávidí svou práci   a pohrdá svou nedosti   honosnou klientelou.

Docela obrazově i zvukově   zdařilá TV inscenace,   horší je slovesná úroveň,   nehledě na pokleslý žánr a   námět vůbec. Čelakovský   ovšem píše - v rozporu s   touto inscenací -, že upír   či vampír není znám coby   původní slovanský výraz;   ve stejné úloze prý   vystupuje v našich   pohádkách národních bytost   jménem "morous".   Buď jak buď, praví již   biblické přísloví 30,15:   "Upír má dvě dcery:   Dej! Dej!“ - Ale tu   stříbrnou kulku by si měli   lidé ulít raději sami pro   sebe. Ten zahrocený   dřevěný kolík by se lépe   vyjímal zatlučen v lidském   zčernalém srdci. Na   česnekovém věnci by se   měli lidé radši oběsit.   Jedině toto by byla účinná   ochrana před nečistými   silami zla.

Výstižná byla scéna, kdy   se ředitel ptá zaměstnance,   zdali je zrůda on, který mu   nařizuje svléknout se a   projít se nahý po podniku,   anebo on, zaměstnanec, který   beze všech protestů   nařízení svého šéfa   hodlá provést.

Shrňme si to: Vysloužilý   voják se svědomitě musí   vydat do samého pekla, peklo   se hroutí, hrozí mu invaze   nebeských vojsk, obrací se   vzhůru nohama, loupežník a   poustevník musejí začít   potupně pracovat - a to   všechno jenom proto, že   Káča a princezna chtěly   své ženichy.
Pohádka   to je až příliš   odvážná, nejednoznačně   dvojsmyslná a s mnoha   provokativními hláškami,   aby to byla jen prostinká   pohádka pro děti - spíš   pro dospělé -, i když   hodné nebo zlobivé dětičky   z ní mohou mít také radost   a prospěch, pakliže se   ovšem budou dobře dívat a   pozorně poslouchat. Také   technicky se jedná o velmi   povedený film, v němž se   zvláště vyznamenali   výtvarníci. Výborně!

Propagandistické filmy nemám   rád. Tento mi vším   špatným, co nenávidím,   připomněl obdobný   vojensko-vlastenecký škvár   s názvem   "Neporažení",   který jsem také hodnotil   jednoznačně nejhůř.