Překvapivě dobré
Mám rád filmové příběhy,   v nichž se spojují krásná   hudba s divokým talentem.   Usedal jsem k televizoru s   obavami, ale nakonec jsem byl   mile překvapen jak látkou,   tak i zpracováním.   Ztrápenou duši může   léčit jen láska k hudbě.   Trochu to připomíná   životní příběh   fenomenální francouzské   klavíristky Helene Grimaud,   která byla v mládí také   velice divoká a nespoutaná a   teprve v hudbě nalezla svůj   přístav i domov. Ta mladá   pianistka z tohoto filmu byla   vyloženě sympatická, i   když místo klasické   německé hudby měla radši   "negerské pazvuky"   čili jazz. Mluva té staré   nacistické učitelky klavíru   byla vůbec překvapivě   důsledná a dobově věrná   ("teroristický útok   Američanů", namísto   spojeneckého náletu, jak   říkají dnes dokonce už i   sami Němci, kteří již   neznají pravdivou historii   svojí země, atd.). Klávesy   klavíru potřísněné krví,   netypická ekvilibristická   hra i závěrečný   strhující koncert v   impozantní budově Německé   Opery upomínají pak na   blahé paměti stejně divoké   koncerty Filipa Topola a   Psích vojáků.

Nejlepší ze všech čtyřech   "pokojů" byl   jednoznačně ten třetí s   Banderasem a zlobivými   dětmi. Tim Roth drží v   hořícím pokoji v jedné   ruce za nohu mrtvou   prostitutku, v druhé třímá   injekční stříkačku, kluk   kouří, holka pije šampus a   v televizi běží striptýz.   "Nezlobily vás?"

Když jsme byly děti, kino se   s námi otřásalo smíchem;   teď po letech a v dospělém   a zralém věku už je   účinek těch poněkud   prosťoučkých srandiček   oslaben a z větší části   pominul. Stále však dobrá,   i když nenáročná groteska,   u níž bych dnes ocenil více   satirických jízlivostí,   snad i s nádavkem   rafinovanějšího humoru.

Název vynikajícího   klasického francouzského   černobílého filmu Les   diaboliques, česky doslova   "Ďábelští" (či   "Ďábelské") byl   poněkud nepřesně a   zavádějícím způsobem   uveden do české distribuce   jako "Ďábelské   ženy". K tomuto názvu   by však sváděl pouze   začátek filmu, nikoli jeho   pokračování, a už vůbec   ne překvapivé vyústění.   Titul by měl znít spíše   "Ďábelští   lidé", nebo také   "Ďábelské   úklady", neboť je   nepřipravovaly pouze ženy,   nýbrž i muž, jak se   ukáže, jenž se zdál být z   počátku jejich obětí. Film   je velice napínavý a   udržuje diváka až   doposledka v napětí a   nejistotě. Rozuzlení   tajemného zmizení úkladně   zavražděného muže je   naprosto neočekávané a má   otevřený konec. Jedna z   posledních scén, při níž   vychází vše najevo, je   mistrným kouskem světové   kinematografie. Jsou v ní   hrůza a napětí, jemně   dokonce smíšené s lehkým   erotickým vzrušením (viz   průhlednou noční košilku   na nahém těle půvabné   slabosrdcaté ženušky). Po   všech stránkách velice   zdařilý film se stal   zřejmě inspirativním i pro   jiné: namátkou uveďme   úvodní záběr na kolo   přijíždějícího   automobilu, které drtí   dětskou hračku - sekvence,   tuším, použitá v   některém z dílů   Terminátora - a také   výrazná postavička   neodbytného policejního   inspektora ve výslužbě,   který s doutníkem v ústech   a v ošuntělém balonovém   plášti pátrá z vlastní   vůle po údajně utopeném   manželovi, připomene   pozdějšího inspektora   Columba. A česká komedie   Ďábelské líbánky z r.   1970 je podobná nejen tím   názvem, ale je blízká i   námětem, jenž je jakoby   volným pokračováním   úkladů Ďábelských lidí!   Skvost světové   kinematografie.

Po vizuální stránce velmi   pěkný film. Výtvarné   kompozice obrazu zde dosahují   uměleckého vrcholu. Horší   je sice kvalita zvuku, která   kolísá od neslyšitelnosti k   přílišné hlasitosti, ale   to se dá vcelku odpustit. Na   tomto filmu je   nejdůležitějším smyslem   zrak. Také obsah je   závažný: na době   křesťanské totality ukazuje   názorně, že svobodný a   svobodomyslný člověk je a   vždy bude trnem v oku   vládnoucích.

Nepěkná názornost a   doslovnost se tu střídá s   velice umně volenými   symboly, jak v různých   děsivě bláznivých   obrazech, tak v opakujících   se zlověstných zvucích.   Režisér Radok byl mistr   jevištní choreografie, již   se mu dobře dařilo   převádět i do své filmové   tvorby. Židé pochodující   jako stíny do ghetta   připomínají (ne náhodou)   pochod dělníků z Metropole;   děti, nově přibyvší do   ghetta z vyhlazovacího   tábora, se smrtelně vyděsí   při pohledu na obyčejné   sprchy; dětský hlásek,   opakující dokola   hrůzostrašná jména   Osvětimy, Majdanku a   Treblinky, zní nevinně jako   dětská říkanka. Působivý   snímek. Ale byli to nakonec   jen lidi; titíž, kteří   totéž dělají zvířatům.   Zajímavý je doslov, v němž   se říká, že v   koncentračních táborech   druhé světové války   zahynulo 7 miliónů lidí.   Dnes hovoříme pouze o šesti   miliónech, neoficiální   hlasy toto číslo dále   snižují.

Spřeženci ďábla řídí   potravinářskou korporaci,   jejíž hybnou pákou je   globální přelidněnost a   světový hlad. Za rádoby   ušlechtilým cílem nakrmit   hladové se skrývá snaha   zbavit lidi půdy a udělat z   nich nesvéprávné otroky,   neboli zákazníky. Horor se   stal běžnou součástí   našeho světa. Ale lidé to   nevidí, protože sami tento   horor denně vytvářejí.   Vším přesycení lidé se   toho příjemně děsí pouze   ve filmu, kde je vše   přehnáno do krajnosti a   zapleteno do jakéhosi   neživotného katechismu.   Upřený pohled zlých očí,   disonantní satanská   symfonie, krkavci, děsivé   výkřiky úzkosti a zaschlá   krev na znetvořených   mrtvolách, zasypaných v   temných kobkách uprostřed   pouště, kterou opustil   každý dobrotivý bůh.

Mohla to být dobrá satira -   kdyby se opět, po americku,   nezvrhla v úsměvnou,   všeobjímající a   všeodpouštějící parodii   na život ve světě, kde   všichni mají rádi svou   práci, ať je jakkoli   bezectná, podrazácká a   škodlivá, protože každý   musí holt splácet hypotéku,   že? Nechybí, opět po   americku, soudní drama,   patriotismus a šťastný   konec v náručí smířené   rodinky. Tvůrci tak vlastně   stvořili parodii na sebe sama   a na filmové diváky. Jako   bych slyšel, jak si   producenti cynicky povídají   někde v zákulisí, aby je   nikdo neslyšel: "Tohle   tam těm blbcům dáme, tohle   ne, tohle zabere na jejich   blbé citečky, na tohle se   povalí do kin a budou solit   penízky." Jako   vystřižené z filmu. Jako   vyňaté ze skutečnosti.

Když člověk uteče z   koncentráku, nemá zdaleka   vyhráno, neboť se pouze z   malého ocitnul ve velkém.   Syrovost fašismem prolezlé   společnosti je zřejmá,   mrazí z ní i bez velkých   slov.

V mírně zcenzurované   nahotě se tu ukazuje svět   byznysu, který je stejně   tvrdý, nelítostný a   nesmlouvavý jako válka a v   němž panují stejná   pravidla jako v darwinistické   přírodě. Žádná morálka,   jen zákon nabídky a   poptávky, špionáž,   bezohledné násilí a   krutost, rutinní sobectví v   boji o přežití za každou   cenu. Nenamlouvejme si, že to   tak není i ve skutečném   životě. Tak daleko lidstvo   není a ani nikdy nebude. A   pokud jde o tu cenzuru, někdo   by plnou realitu nevydýchal,   nicméně stále je to hnusné   pokrytectví: každý ví, co   tam je za tou vymazávkou, ale   přesto to nesmí nikdo   vidět.

Nesnáším věčně   ubrečené matróny Antonie   Nedošinské, nemám rád   ctnostné naivky Věry   Ferbasové, odporní mi jsou   chlapi, kteří se   žádostivě sápou po každé   dívčí tvářičce, aby ji   bez ustání mohli oblizovat,   a nesnáším debility. Tenhle   film je bezesporu velká   debilita; na to se zkrátka   nedá dívat. V této   úděsné a mimořádně   slaboduché   "komedii" ještě k   tomu hraje onoho donchuána   takový odporný chlap (S.   Strnad), který zkazí každý   film, v kterém vystupuje, už   jen tím, jak je nepříjemně   podobný Miloši Zemanovi   (zamlada samozřejmě); už   jen na něho je strašné   podívání, natož na stejně   odpuzující zbytek.

Poněkud slabší díl se   série o majoru Kalašovi   tentokrát v barvě už   nevyznívá tak ponuře, ale   stále je to dobré. Tomu   lidskému hyenismu opravdu   barva sluší méně než   černobílá, lépe řečeno   šedivá, jakoby na   novinových stránkách   černé kroniky. Kamera je   především špatná,   vynikající je však hudební   podkres. A ta ženská, která   chodí jako bledý přízrak   smrti do nemocnice, čekajíc   s nadějí na skon dosud   živé dárkyně ledvin pro   svého muže... - to je   mistrovské dílo, z něhož   mrazí. "Ale paní, to   nesmíte..."

Politickou satiru nemám rád,   zvláště takto neskrývanou.   Diktátor vlastně ani   žádná satira není, je to   pouze propaganda, která   nepatří ani do grotesky, ani   do filmu. To se však,   lidužel, děje právě   nejvíc. Správná satira   totiž využívá jinotajů, u   nichž se musí přemýšlet,   co se za nimi skrývá,   abychom mohli mít radost z   jejich objevování, a dělá   si legraci z poněkud   obšírnějších základů,   nikoli až z konkrétních   politických následků,   které z nich vyplývají. Tak   je také nejúčinnější - a   nejzábavnější. Tohle   prostě neberu. Polopatická   sdělení (házená na tebe   jakoby lopatou) jsou vždy   hrubá a sprostá. A z   nějakých takových   podobných humanismů nebo   judaismů, jichž je v   Diktátorovi rovněž plno, z   těch jsem už také   otrávený až do nenávisti.   Tyhle věci by v komediích   neměly zkrátka vůbec být,   ty mají být cynické, nad   věcí, nevážné - a mají   se smát všem a všemu bez   rozdílu. Mnohé scény jsou   navíc příliš dlouhé a   nudné, jako například   Diktátorovy projevy nebo   neúměrně nastavovaná   návštěva Mussoliniho alias   Napaloniho. Diktátora tak   zachraňuje od úplného   propadáku jen výjimečný   Chaplinův komediální   talent. Ale kupříkladu   trampoty malého německého   vojáčka v soukolí velké   války lépe sehrál Benny   Hill!

Typický etno-miš-maš beze   smyslu a bez humoru.   Pawlovská se později   prosadila v televizi, kde se   konečně našla - ta je   zřejmě více na její   duševní úrovni.

Mohou neblahé zážitky z   minulosti negativně   poznamenat vztah citlivé   duše k lidem a k životu   vůbec? Z Dity Saxové   udělaly prožitky z   terezínského ghetta   pesimistickou fatalistku,   která vše a každého   prohlíží až na dřeň a   která už vůbec z ničeho na   světě nemá strach. Ale co   když k tomu není naprosto   nutné prožít pouze to, co   se stalo v minulosti, ale   třeba i jen to, co se stalo   nebo děje někomu jinému,   nebo dokonce co by se stát   mohlo? Jak lze potom žít?

Divá Bára je nezkažené   dítě přírody, vysmívá se   pověrám, nebojí se   pánaboha, blesku, čerta ani   hluboké vody, dělá si co   chce a říká lidem pravdu do   očí, čímž si u nich   nemůže vysloužit nic   jiného než ostouzení,   závist a zášť... Divá   Bára je snad jediný film,   který překonává   literární předlohu. Nejen   proto, že se mimořádně   povedl, ale má to ulehčeno   také tím, že podle mého   názoru - názoru možná   ojedinělého a kacířského   - neuměla Božena Němcová   vůbec psát a s námětem si   ani zdaleka neporadila tak   dobře jako tento film, který   je doslova nabit tak   překrásnými obrazy, až   srdéčko plesá. Vynikající   je také hudba nesoucí se   jakoby v romantizujícím   duchu Wagnerových operních   ouvertur. V lecčem připomene   jiné dva filmy:   Riefenstahlové Modré světlo   a našeho Jana Cimburu.

Povedené jsou kostýmy a   masky žákyň čarodějnické   školy. Někdy vídám takové   originální zjevy na ulici a   musím říct, že jim to moc   sluší. Je také zajímavé -   a snad je to jen shoda náhody   - že Saxana úpí tři sta   let "po škole",   tedy stejnou dobu jako úpěl   národ český pod habsburskou   nadvládou. Líbily se mi   také ty hrátky s   proměňováním lidí ve   zvířata a naopak: ten   Lexikon kouzel by se hodil!   No, jen si to zkuste, říct   třeba zaklínadlo Dexempo   multo šunkoplex! a proměnit   se v bílého králíčka! Já   to zkusil - a opravdu to   funguje. Jenže pak mě lidé   chtěli klepnout, udělat na   smetaně s brusinkami a   přidat na jídelníček, a   tak jsem raději zase vyslovil   Fexopuro noblety hemenex a   proměnil jsem se zpátky v   člověčí podobu. Ale ani to   pak nebylo o mnoho lepší:   lidé od té doby po mně   chtějí ustavičně nějaké   prachy nebo mi pořád   nabízejí nějaké   přihlášky... A tak teď   nevím, co je vlastně   lepší: být králíkem,   anebo člověkem?

Neotřelý a vtipný námět.   Lída Baarová tentokrát   zahrála bez chybičky a   dobře zvládla staročeskou   mluvu. Nápaditější než   jindy byly tentokrát také   stavby a vůbec celková   výprava. Rušivých nebo   odporných elementů bylo   také výjimečně málo,   takže výsledkem je velmi   slušný nadprůměr.

Česká socialistická   "kriminálka"   natočená v americkém stylu   i s jakýmsi poameričtělým   dějem, kdy vidíme celý ten   rozklad společnosti od   cikánských gangů (v   americkém filmu by to byli   negři), přes nepoctivé   prodavače opékaných klobás   a šlapky, až po   organizované překupníky,   jejichž korupční chapadla   sahají do nejvyšších   vládních míst. Co proti   tomu zmůže jeden nadšený   policista (takto   příslušník VB), který má   kvůli svému nadšení   problémy s nadřízenými pro   údajné insultace, ale který   sám pořád dostává přes   držku? To nemůže a ani   nevede k nijakému   optimistickému závěru. Film   je natočen s důrazem na   akčnost, ale poněkud   neuměle. Hudba je   příšerná, nicméně   kombinovaná v   napínavějších sekvencích   zvukovým podkresem   vřeštících ženských,   což působí velice dobře   hrůzostrašně. Velice   povedená je scénka s ubitím   prostitutky, která se   polomrtvá a zkrvavená   děsuplně plazí po bytě.   Naopak velmi amatérsky až   komicky je natočena   závěrečná přestřelka ve   staré umývárně. Jedna z   vykachlíkovaných stěn se   dokonce po opření znatelně   prohne.

Skutečný příběh divokého   chlapce, v podstatě takového   evropského Mauglího, je mi   velmi vzrušující inspirací   i výstrahou zároveň.   Inspirací pro divoký život   v přírodě, výstrahou před   tím, co se stane, když se   takové divoké dítě dostane   do područí lidí.   Civilizovaní jsme jen uměle,   násilně. Zůstaneme-li sami,   na svobodě, zdivočíme a   vrátíme se ke krásnému   zvířeti hluboko v nás.

Nejzábavnější bylo ono   Dobromilino kouzlo, jímž   proměňovala pivo na jakési   sérum pravdy. Takový zázrak   kdyby byl dokázal Ježíš,   jenž prý svého času   proměnil pouze vodu na víno,   to by byla na tom světě   sranda! Tím by teprve   každý, kdo by něco   takového dokázal, svět   spasil! Ale spíš by se jenom   prostě a pro jistotu   přestalo chlastat. To spíš.

O co v tom filmu vlastně   opravdu jde, jsem částečně   pochopil až zpětně   přečtením poněkud   nepřesné a stručné anotace   – a ještě k tomu špatně.   Nepochopil jsem totiž jeho   účel a celkové vyznění.   Dva spolužáci, dříve   kamarádi, se nesnášejí   kvůli odlišným zájmům   (jeden se zajímá o bojový   sport, druhý o hudbu) a   sociálním poměrům (jeden   je z bohaté rodiny, druhý z   chudší). Ale že by v jejich   rivalitě hrála hlavní roli   jedna jejich spolužákyně,   to je dost sporné. Ani jeden   z nich o ni neusiluje, ona   odmítá každého. O lásku,   o sex zde nejde vůbec – viz   scénu z mejdanu, kde se   všechny děti svléknou   donaha, ale záhy se zase   obléknou, protože se jedno   před druhým stydí a je jim   to trapné. Tvůrci vůbec   chtěli zřejmě ukázat, že   školní děti mají na   takové věci ještě času   dost. Ovšem mravní smysl   nebo účel toho všeho? Snad   to, že lidé odlišných   zájmů a odlišných   sociálních poměrů mohou   být přesto přáteli. Dost   pochybné. Oba bývalé   kamarády dosti neústrojně   opět spřátelí až úraz   spolužáka, který je   přítomen jejich hazardnímu   nočnímu závodu na římse   polorozpadlého baráku. Dost   nerealistické. Děj je   nezáživný a málo   výrazný. Tím trapněji a   nadbytečněji vyznívá i   několikerý slabý pokus   oživit jej holými zadky. Jde   o jakýsi mdlý příběh o   dětech a zřejmě i pro   děti, jimž to možná takhle   špatně stačí. Obraz je   často roztřesený a   „plave“, poněvadž je   natáčen ruční kamerou.   Zvuk je málo zřetelný,   některým replikám není v   důsledku toho a v důsledku   špatné dikce „herců“   rozumět. V podobných   případech a u podobných   žánrů, to jest například   v televizních reportážích,   bývá zvykem duplikovat   nezřetelný hlas alespoň   titulky. Zde chybějí,   protože se prý jedná o   český hraný film. Chybějí   však také kvalitní   studiové postsynchrony, aby   to byl vskutku film, a ne   reportáž. Líbilo se mi   pouze, jak jedna z postav   říkala všem masným   výrobkům „smrtelně   jedovaté“: smrtelně   jedovatá tlačenka, smrtelně   jedovaté buřty, párky... To   jediné snad bylo trochu   zábavné a originální.   Zjevná, stejně jako marná   snaha tvůrců dostat na   plátno nějaké smysluplné   ponaučení mládeži – nebo   dát vůbec filmu nějaký   smysl – byla zmatečná.   Označení „komedie“ je   omylem.

Prášilovská freska byla   nanesena na původní zdivo v   příliš hutném množství,   zdá se mi, a proto jakoby   svou vahou oprýskala a   opadla. Navíc se přímo   nabízí srovnání se   staršími prášilovskými   filmy (hlavně českými),   např. od Zemana nebo s   Vlastou Burianem - a právě   tady v tom srovnání se jeví   nedostatky (nebo spíše   nadbytky) tohoto filmu   nejzřejměji; ve srovnání s   našimi českými Prášily   tento naprosto propadá.

Kromě všech kladů, jimiž   tato komedie oplývá, dobrou   práci odvedli také   maskéři; podařilo se jim   vtisknout Haškovým   postavičkám touž podobu,   jakou jim udělil Josef Lada v   původních knižních   ilustracích, to jest   špičaté nosy,   odstávající uši a jakoby   psí obličeje   vojensko-policejních   šarží. Za pozornost stojí   též všelijaké ty secesní   serepetičky, ozdůbky,   bytové dekorace a dobové   kostýmy.

Ten film jsem viděl tenkrát   poprvé v kině jako školou   povinné dítko. A bylo to   zjevení. Neboť jsou věci a   události, jež vás ohromí   svým bleskem poznání jako   za noční bouře a vy si   najednou v tom světle   dokážete dát do   souvislostí celý váš   dosavadní život, to, co bylo   pro vás dosud záhadou,   anomálií, nejasným   tušením. Když jsem se   vrátil z biografu domů, byl   jsem jako vyměněný, ihned   na mně poznali, že se mnou   něco je; že jsem se změnil   – a že už nikdy nebudu   jiný. Snad ze mne šel i   trochu strach. Tehdy se ze mne   stal plně uvědomělý   misantrop. Zmíral jsem touhou   ničit lidstvo tak, jako ono   ničí mšice na záhonu   orchidejí. Chtěl jsem být   jako on, jako Morlar,   spisovatel z filmu, jenž   pouhou silou myšlenky   způsobuje smrtelné choroby,   nehody, dohání lidi k   sebevraždám a k infarktům   – a shazuje celou katedrálu   na bandu mezinárodních   budižkničemů a na jejich   tupé hlavy. Morlar – chtěl   jsem se mu podobat, ještě   víc podobat. Mimo jiné jsem   si vytkl za cíl psát také   takové znepokojivé,   uštěpačné, sžíravé,   hrozivé a zlé knihy. I to   jeho jméno se tak nápadně   rýmuje s mým oficiálním   příjmením! Neuvěřitelné.

Sice si v jedné sekvenci   skočili Hemmer a Mandlová   vzájemně do řeči, protože   zřejmě buď Mandlová řekla   něco navíc, co neměla, nebo   začal Hemmer mluvit příliš   brzy, ale režisér si toho   buď nevšiml, nebo hůř:   prostě to tak nechal -   typický český šlendrián.   Mnohomluvnými tirádami proti   šlechtě se tu také až   příliš nevkusně oslavuje   republika. Ale jinak je to   skvělá sranda s   vynikajícím Tréglem a   samozřejmě s excelujícím   Burianem, který zde   předvádí opět své   zaručené vtípky   sestávající z komické   mimiky a z legračního   pletení slov a přebrebtů;   až příliš často však   poučuje a moralizuje.

Podobná detektivka jako je o   dost lepší jiný český   film Znamení raka: také   vraždy v nemocnici, také   jsou podezřelí všichni   okolo, také zavraždění   možného, leč slabomyslného   svědka... Jen ta   výraznější   psychopatologická souhra na   povrch náhle vyplynuvších   charakterů je zde chabá.   Děj je málo dramatický,   rozluštění případu a   odhalení pachatele příliš   uspěchané a zkratkovité.

Hlavní postavou je směšná   figurka takzvaného pomocníka   bývalé Veřejné   bezpečnosti, který se pro   svou všudybylost a hloupost   sám nevědomky připlete do   zločinu jako nadšený   spolupachatel. Takových   policajtských nátur jsme   poznali dost - a všichni byli   takoví - známe je i dnes.   Vídáme je účastnit se   nočních policejních   hlídek, které obtěžují   pokojné osamělé chodce, ale   do míst prolezlých   zločinem, opilstvím a   výtržnostmi se bojí   vkročit. Na vsích se takové   policajtské nátury stávají   policisty proto, aby mohly   svým odznakem krýt své   vlastní drobné krádeže a   pytláctví. Zkrátka   komický, ale o to   agilnější   "pomocník", který   do všeho strká nos, je k   vidění pořád. Ovšem   nehledě na smích je třeba   dodat, že náš filosof   Ladislav Klíma popsal ve   svém eseji ony policajtské   nátury mnohem lépe a   důkladněji než tato mírně   krotká satirka.

Až na to, že je film   značně potrhaný a   rozkouskovaný a že některá   políčka úplně chybějí,   nemám, co bych mu jinak   vytkl. Je to čistokrevná   zábava, která nenudí,   nemoralizuje a která se   dokonce obešla i bez lásky a   milování. A pak že to   nejde. Roztomilá byla   krkolomná domluva Čecha s   Polákem: "Parlez-vous   francais?" - "Ja,   natürlich!" Nebo:   "Vy... židle." -   "Nie, ja nie Žid."

Myšlenka, že chce někdo   vysvobodit ušlechtilé   zvíře z područí   bezcitných lidí a vyvést je   na svobodu do divočiny, je   sice chvályhodná, ale jinak   je to, lidužel, jedno   filmařské klišé za   druhým, v pravidelně se   opakujícím sledu: trochu   toho vlastenectví, trochu   toho trapného humoru,   nezbytné honičky s   policajty, tklivé a bolestné   vzpomínky a hodně a hodně   lááásky a hraní na city.   Uááá... - zívám. A   samozřejmě opět reportérka   v popředí. Páni   scénáristé si prostě   nedovedou vzpomenout na nic   jiného kromě svého   bývalého oboru. Strašná   slátanina.