Pamatuji si, že v éře   prvních kazetových   videopřehrávačů, kdy jich   bylo mezi lidmi ještě málo   a byly vzácné, promítala se   často na soukromých   večírcích právě   Barbarella. Tehdy mohl být   snad účinek jejích   vynalézavých kostýmů,   nezvyklých masek a   eroticko-kosmických   dobrodružství mocný; ale   dnes už jsem se pro nudu a   pitomost na tento film ani   nedodíval až do konce.

Jako hlupák žil, jako   hlupák také zemřel. Tak je   o jednoho hlupáka na světě   míň. Nežeň se a nežárli,   nermuť se pro zrádné srdce   nevěrné ženy. Jedno z   výjimečných děl české   předválečné   kinematografie, které není   ani plytkou romantickou   komedií, ani upracovaným   manifestem měšťáckých   ctností. Krásný baladický   příběh s komickými prvky,   končící tragicky. Líbili   se mi všichni herci,   zvláště pak horečnatý   pathos Smolíkův, pitoreskní   role Levobočka nebo   Chrastítka a samozřejmě   půvabné mladé herečky.

Příběh hraběnky Alžběty   Báthoryové je vyprávěním   o tak silné lásce a vášni,   že se vzpírá všem lidským   měřítkům. Je to příběh   o přirozených právech   vznešených a nad vše   lidské povznesených tvorů,   jako byla ona. Příběh   tragický a krvavý, ale   takové už velké a vznosné   příběhy bývají. Mezi   lidmi lásku nenašla, jen   podlost lidí, zklamání v   pomíjivém životě a   odkvétající mládí a   svěžest. Pro silnou,   svobodnou a hrdou   aristokratku, která si   dělala co chtěla a která si   nenechala poroučet, byli   její poddaní nic než ovce,   s nimiž si mohla dělat, co   libo. To jsou (či byla)   přirozená práva. Tento film   ji sice odvážně staví v   rozporu s tradičním   výkladem do   přívětivějšího světla a   pokouší se vykládat její   tragický příběh jako   výsledek mocenského komplotu   (ostatně vysoce   pravděpodobného), ale   domnívám se, že to její   přízvisko   "Blutgräffin"   (Krvavá hraběnka) jí už   stejně nikdo neodpáře.

Slušná pastva pro oči; duch   si však pohříchu zdaleka   nepřijde tolik na své. K   závěru už přebujelost   výbuchů, karambolů a   požárů mírně unavuje.   Prominul bych některé   drobnější chybičky, jako   např. že nabourané vozy   jsou odmršťovány dřív   než dojde k srážce, nebo   že někteří tučňáci   mají nadživotní rozměry -   ale co nestrávím, je   závěrečné blbé vánoční   přáníčko "všem lidem   dobré vůle a hlavně   ženám".

Líbil se mi Jakeův   skleníkový dům uprostřed   zeleně na Havaji. Také   thajská příroda je ve filmu   úchvatná. Jinak opět hory   akčních klišé, jako je   únos nevinného, záchrana   vzdor riskantnosti a   praktické nemožnosti něco   takového provést, dojemné   retrospektivy, ztráta ženy,   ztráta přítele, modlení a   kouzla atd. atd. Nuda.

Jedině bez střechy a bez   zákona je možné být   svobodný. Maximálně se   střechou stanu. Ten se dá   sbalit a odnést na libovolné   místo. Se lpěním na rodné   hroudě se jeden stává   snadným terčem všelijakých   vyděračů, daňovými   úředníky státu počínaje   a sousedy konče.

Děj je sice naprosto pitomý   a banální, ale zato je to   tak fantasticky natočeno, až   zrak přechází. Zvláště   se mi líbí detailní studie   tváří, v nichž se   dramaticky rozehrávají   poryvy rozervaných duší   romantických hrdin. Zlatá   filmová třicátá léta!   Takové krásné záběry už   později, např. v   následujícím desetiletí,   nejsou vídány a dnes už   teprve ne.

Hrůza
Celý film je o debilovi,   který obtěžuje sousedy,   vyráží jen nesrozumitelné,   nesnesitelné skřeky, pitomě   se šklebí, dělá pod sebe,   hovna rozmazává po koberci   (naštěstí je nežere),   dává si do tlamy ženské   tampony (naštěstí   nepoužité), vytahuje ptáka   při slavnostní večeři a   hraje nintendo. Tatík si měl   radši nechat udělat   vasektomii, jak chtěla máma,   než na ni vlezl a projevil   jí "lásku". Lépe   by byl udělal, kdyby projevil   lásku ke světu a ty   chámovody si opravdu nechal   podvázat. Jenomže jeho   plyšový medvídek mu to holt   rozmluvil... Stačí - nebo   mám pokračovat dál? Úpadek   lidské rasy v obrazech.   Vhodná příležitost pro   humanisty, aby se ukázali,   jak jsou chápaví,   starostliví a tolerantní.   Vrcholem je však to, že se z   nich také stávají   debilové. Lidé jsou vůbec   mimořádně odporní   živočichové... Jako   nepřítel lidstva upřímně   fandím a tleskám tomuto   trendu. Koukat se však na to   ve filmu právě pro takové   debily, to je ovšem   odpornost. Asi by se měla   zavést cenzura filmů ne   podle věku, jako dosud,   nýbrž podle stupně   inteligence, abychom se   nemohli něčím podobným   nechat příště napálit.

Hodně rozpačitá   "satira". Naprosto   skvělé se tu mísí s   naprosto špatným. V jedné   chvíli dokonce zaspal   zvukař, nestihnuv včas   zachytit zvuk dál od   popředí... A hodně   rozpačití jsou i herci:   bloudívají očima ke kameře   a jejich projevy jsou často   přemrštěné. Nataša   Gollová hraje nejméně   potřetí touž úlohu po   slávě toužící bláhové   dívky. Postava nakladatele,   který chce vydat   "vlastnoruční"   paměti vraha, bude o čtvrt   století později použita v   bláznivé parodii Čtyři   vraždy stačí,   drahoušku!...

Nechutná propaganda!
Pořádný životopisný film   neumí nikdo udělat, aniž by   to nesklouzlo buď do   bulváru, anebo do devótní   hagiografie. Božská Ema má   z obojího vrchovatě. Ke   konci dostoupila   schematičnost portrétu Emy   Destinnové takového vrcholu   nechutnosti, až jsem se skoro   Já sám styděl za nestydaté   autory této odporné   slátaniny. Ema Destinnová by   si zasloužila lepší poctu   než tuto chatrnou   slaboduchost urážející   kritický vkus diváka.

Na Brak je nutno se dívat   jako na zábavnou parodii a   podle toho ji i přijímat s   nadhledem (brát zcela   vážně nelze koneckonců   žádný film, zvláště ne   ty vážné). Inspirace   Tarantinem je více než   zřejmá, včetně bohatého   hudebního doprovodu,   černého humoru a   vulgárního slovníku   ("brak" v češtině   znamená v podstatě totéž,   co "pulp fiction" v   angličtině). Je to sice   pouhá slátanina, ale   výjimečně dobře   natočená, a během filmu si   můžete dokonce udělat malý   znalostní kviz, na který   slavný nebo známý film ta   která sekvence odkazuje a jej   paroduje. Vidím v tom všem   tvůrčí radost a hravé   zaujetí pro film jako   takový. Příště by to   možná chtělo přijít také   s něčím původním.

Nejlepší inscenace Brouka v   hlavě je ta z roku 1969 s   Brodským a dalšími. Tato   verze je o dost horší.   Správná fraška musí mít   větší spád, asi jako když   vyprávíte anekdotu.

Nejvíc se mi líbily dvě   scénky, obě se týkající   malířství: v jedné si   pozůstalí příbuzní   všimnou, že obraz   nebožtíka nad jeho rakví   pláče jako zázračný obraz   Panenky Marie Čenstochovské   nebo jako v Lurdech, avšak   jiný z přítomných v tom   nevidí žádný zázrak,   nýbrž docela obyčejné   fušerství malíře, který   obraz jistě namaloval   nějakým sajrajtem a teď to   teče. Darebák!
Druhá scénka mne dojala   svým neobvyklým   vyjádřením prostého   vlastenectví prostého   člověka. Zatímco po záboru   českého pohraničí   nacistickým Německem litoval   bohatý podnikatel, pan   domácí a městský radní v   jedné osobě, že mu Němci   zabrali jeho venkovský   statek, chudý nemajetný   malíř oproti němu v slzách   oplakával celou tu uloupenou   zem, v které pramení   všechny naše krásné   české řeky. A já jsem se   málem rozplakal také. To byl   ten nejkrásnější projev   vlastenectví, jaký jsem kdy   slyšel. A znovu je mimo jiné   v tomhle seriálu k vidění   uskutečňováno jedno mé   toužebné přání:   zatírání nenáviděných   cizojazyčných nápisů. Toho   bych se rád dožil.

Na dobu, kdy je mladý muž,   coby voják, zbaven   veškerých práv a svobod a   je vystaven šikanování a   drilu, může bez hořkosti a   v dobrém vzpomínat jen velmi   sprostá a nízká otrocká   duše. A brát tyto   ponižující okolnosti jako   komedii se mi zdá být   dokonce zvrhlé a jistým   způsobem i oplzlé a velmi   nemravné. Ale promiňte, můj   duch je na takovou   "zábavu" asi   příliš eminentní.

"Můžeme se tvářit   jako cynici, ale když se   náhle setkáme s něčím   opravdu krásným, čistým a   nevinným, maska cynismu   padá." Tento citát asi   nejlépe charakterizuje tento   dojímavý film. Ale vystihuje   jej i výjev po vypjaté   náboženské pouti, kdy   Cabiria zdánlivě   "opile" volá:   "Nezměnilo nás to, jsme   stále stejní!"
Felliniho šťastnou   Múzou je jistě výrazná   herečka Giulietta Masina, zde   v ústřední úloze   prostomyslné šlapky, která   tře veselou bídu (trochu   svým projevem připomíná   naši Jiřinu Bohdalovou).
A scénou s varietním   kouzelníkem-hypnotizérem se   zřejmě nechal inspirovat   Woody Allen ve své komedii   Prokletí žlutozeleného   škorpiona.

Jedna z mnoha fádních   tuctových veseloher bez   výraznějšího obsahu. Kopie   je ještě k tomu nahraná i s   častými poruchami, kdy   filmový pás skákal v   promítačce nahoru a dolů -   neuvěřitelný šlendrián!   Už z tohoto ledabylého   přístupu k tomuto   "veledílu" je   patrno, že se zřejmě   nejedná o žádný kulturní   poklad.

Puberťačka rozpoutá pravou   apokalypsu kvůli tomu, že se   jí nevydaří maturitní   ples. Může být něco   pitomějšího? Proč se   někdo stejně tak   nerozběsní z nějakého   závažnějšího důvodu,   např. pro nějakou velkou   společenskou nespravedlnost,   pro ničení životního   prostředí, pro zabíjení   zvířat...? Navíc   neuvěřitelně slabě   natočeno.

Výborní herci, vynikající,   živá, pohyblivá kamera,   docela dobře napsané   dialogy. S Casablankou, co do   kvality řemeslné výroby,   nesnesou např. české filmy   ze stejné doby vůbec   srovnání. I z dnešního   hlediska je Casablanca stále   mistrným řemeslným dílem.   Vskutku dobré, poctivé   řemeslo, avšak žádné   velké umění. Amíci zde   kromě toho opět projevují   svou všeobecně nízkou   úroveň kulturního (i   historického) rozhledu:   Čechoslovák unikl z   koncentráku (?) a má   maďarské jméno László,   zatímco Bulhar se naopak   jmenuje hezky česky Jan...   Nedoporučuji shlédat tento   film příliš často, neboť   čím častěji to jeden   vidí, tím víc dalších   takových pitomostí v něm   objevuje. DVD edice je sice de   luxe, tj. překrásně   graficky vyvedená, tím   horším dojmem potom ale   působí neuvěřitelně   kreténský překlep ve slově   "hollywoodskýý".   České titulky obsahují   také jeden až dva překlepy,   a také bych příště   pojmenoval kapesního zloděje   spíše "chmatákem"   než "vydřiduchem".

Další povedená série   allenovských vtípků o   slávě, sebevzhlíživosti, o   umění a o sexu, jež se   umně, leč zcela organicky   proplétají s narážkami na   politiku a společnost.   Nechybějí opět ani všichni   ti vděční pitoreskní   neurotičtí intelektuálové,   třebaže sám velký   režisér zde tentokrát   nehraje; jeho herci však   hrají za něj a v mnohém ho   připomínají nejen slovy,   ale i gestikulací a pohybem   těla. Na filmech Woody Allena   se mi líbí také to, že   veškerý komparz mu tam   působí naprosto přirozeně,   to jest že umí hrát, nebo   spíše, že jej umí   režisér správně vést. Na   tom se pozná perfekcionista:   každý detail filmu má   lidově řečeno   "zmáknutý". Je   potěšením dívat se na   takové filmy.

Viděl jsem pouze díl o   Tahiti, ale ten byl naprosto   úchvatný, vynikající.   Žádné takové ty obvyklé   televizní nejapné plky, ale   pěkný, objevný a poučný   film, snažící se o nové   pohledy - nádherný. Jestli   jsou takové i ostatní   části, pak klobouk dolů.   Nevím, jak ostatní, Já jsem   však křičel: "Letím   tam! Letím tam! Proč už tam   jen neletím?"

Asi to bude někomu připadat   zvláštní - na což jsem   ostatně zvyklý, Já sám   jsem zvláštní -, ale z   velkých jmen slavných   komiků němé éry mám   Charlieho Chaplina nejméně   rád. Myslím, že to dělá   to jeho časté hraní na   nízké city. Právě v   Cirkuse jich je, lidužel,   přehršel...

Napínavé a strhující   dobrodružné drama, jehož   ozdobou jsou úchvatné   vysokohorské štíty a   neméně tak i vtipné   hlášky cynických   zločinců, mrazivé jako led   a pro přízemní duchy   těžko udýchatelné jako   horský vzduch sám.

Celkem obvyklá akční   podívaná dodržující až   do omrzení všechna pravidla   žánru: správňácký   hrdina-milující otec rodiny,   zlí padouchové, výbuchy,   střílení, blbí drsňáci a   srdceryvné scénky, při   nichž jedno oko nezůstane   suché - až na to moje   moudré oko, již znavené a   nabažené takových laciných   klišé bez překvapení.   Všechna pravidla žánru   zůstala, žel, dodržena s   pravidelností a   předvídatelností dnů a   nocí. Raději mám filmy,   které pravidla žánru   porušují.

Omlazovací salón v jednom   pražském interhotelu je   světová senzace. Má jen   jednu nevýhodu: ozářený   subjekt nesmí v žádném   případě přijít do styku s   kyselinou fytovou, zvlášť   ne v kombinaci se železem.   Jinými slovy: nesmí   špenát. Ale jako na potvoru   mají právě v tomtéž   hotelu na jídelníčku   výborný špenát...

Kromě Rowana Atkinsona   excelují také herci ve   vedlejších rolích. Já   osobně mohu například oči   nechat na karikatuře   anglické královny Alžběty   I. v podání fenomenální   Mirandy Richardson! Její   rozpustilá   "královnička" s   chováním oprsklého fracka   je prostě vynikající.

Rowan Atkinson je sice   nejpopulárnější díky   postavičce téměř němého   pana Beana, ale je ještě   mnohem lepší, když nás   baví svým slovním humorem v   sérii o Černé zmiji. Pro   vyznavače především   intelektuálního,   satirického humoru nemůže   snad ani existovat nic   lepšího.

Velmi slaboučká a bezduchá   zpackanina. Různých   filmových chyb a jiných   prohřešků proti filmovým   pravidlům, neřkuli vůči   vyššímu vkusu, se tu   vyskytuje takové množství,   že to skoro vypadá jako   parodie. Ke koukání jsou tu   pouze skvělá bojová   čísla, když si odmyslíte   nešikovnost střihače.

Další z potvořených   životopisných filmů.   Ještě jsem snad neviděl   jediný životopisný film, z   kterého by se nakonec   nevyklubal patetický   plačtivý doják s   přebujelými rodinnými a   milostnými city, anebo   bulvární slátanina -   případně v typickém   případě obojí. Některé   epizody z Nashova života   vypadaly více než   nevěrohodně, až přepjatě,   jakoby vymyšlené pro   větší efekt;   "žánrové   obrázky" z Princetonu   připomínaly v lecčems   jiného tamějšího   potrhlého profesora -   Einsteina (jízda na kole ve   smyčce apod.). No hrůza.

Film nikdy nemůže nahradit   dobrý román. V porovnání   se Zolovou předlohou Lidské   bestie film notně bledne.   Jednak byl děj hodně   zkrácen a značně   pozměněn, a za druhé je tu   hlavní postava líčena   oproti románu v příliš   dobrém světle, příliš   umírněně, jako v podstatě   nešťastná, zlá, leč   čestná bestie, lidská   bestie. Původní Zolův   román jej bez obalu líčí   mnohem nesmiřitelněji   prostě jako (odborným   termínem) parafilika. A   Zolův román je jemu   podobnými postavami,   lidskými bestiemi, přímo   přeplněn (ostatně tak jako   v životě)! Filmové   zpracování je tedy pouhá   nepodařená, mírná,   neškodná, vybledlá   napodobenina. Vracím se ke   knížkám.
Jinak byl   film až na pár chybiček   docela dobře provedený.   Všiml jsem si např. dobré   kvality obrazu i zvuku.   České filmy z té doby   rozhodně tak kvalitním   materiálem nedisponují,   jsouce jaksi vůbec celé   "ušmudlané", jak   se o nich vyjadřoval   Goebbels. Francie byla   zřejmě kdysi velmocí i v   umění filmovém.

Zvolil předem prohraný boj.   Karel Čapek zemřel z lásky   ke svému národu; mohl jej   opustit a tak se zachránit,   ale jeho národ zemřel, a tak   on zemřel s ním. - Tyto   vlastenecké agitky nemám   vůbec rád, a hodnotím je   proto přesně tak nízko, jak   si zasluhují. Je to ta   nejnižší forma tvorby,   není to ani umění, podobně   jako třeba reklamní šoty,   jež mají všechny také   tento klamavý   propagandistický ráz. A   navíc ještě nesnáším   takovéto biografické filmy,   které se zvrhávají až v   jakési obrázky ze života   svatých.