Takový výjimečný film by   si zasluhoval mnohem víc cen   než jen tu za plakát.   Napadá mě třeba cena za   nejlepší kameru desetiletí,   za nejlepší širokoúhlý   film dvacetiletí, cena za   uplatnění fantazie ve   filmovém umění, cena za   zdravou provokativnost anebo   ocenění zvláštní mužské   poroty za přínos pro   maskulinismus. Tento film je   však zřejmě natolik   výjimečný, že se vymknul   pozornosti dokonce i u   odborníků - z čehož je   vidět, že ani ti ničemu ze   svého oboru nerozumějí.

Je zvláštností českého   filmu, že si libuje v   naturalistických záběrech   týrání nebo zabíjení   zvířat, zabijaček atp. Toto   by se nemělo považovat za   projev kulturnosti - alespoň   Já to za takové nepovažuji.   Jinde by si to nedovolili,   snad jen v jiných zemích se   stejně nízkou kulturou jako   je česká. Je to škoda,   protože až na tu   "ohavnou žranici z masa   zdechlin" (Kladivo na   čarodějnice) jedná se o   vynikající film, natočený   se smyslem pro jemný vtip a   detail.

Jeden roztomilý vrah a jeden   roztomilý policajt. Každý   na jiné straně zákona, ale   jak si nakonec rozuměli!   Dojemný konec povídky.   Francouzský spisovatel   Anatole France by k tomu asi   pravil, že "Macbeth a   Chopart, řečený Roztomilý,   jsou králi scén. Záliba ve   zločinných legendách je   člověku vrozena." Mně   jsou takové legendy   protivné. Co z toho   vyplývá?

Film má všechny nejlepší   Allenovy atributy:   originální nápady, mnoho   vtipných hlášek, skvěle   vystavěný příběh a   výborné herce, z nichž Judy   Davisová v úloze Lucy jasně   jako vždy vyniká nad   všechny.

Kdo nosí klobouk práskače?   Pořádně nevíte. Je to   hodně nepřehledná   přehlídka lumpů,   práskačů a policajtů, z   nichž pořádně nevíte, kdo   je kdo a jakou právě úlohu   hraje. Je to mrazivě krutá   historka z podsvětí.   Výborně natočeno s velkým   důrazem na výtvarnou   stránku věci.

Muž je od přírody   rozsévač - a ženy jsou jako   holubice, vyzobávající jeho   setbu, perouce se o ni... a o   něj, bráníce mu v ní   pokračovat jinde. V těchto   druzích milostných zápletek   se ovšem ztrácím jako v   nepřehledném bludišti a už   už hledám rychle cestu ven.   Všecky rádoby vtipné   průpovědi na toto   "věčné" téma   postrádají nejenže   jakéhokoli smyslu, jsou však   i pohříchu těmi z   nejnemoudřejších aforismů.

Skvělá a napínavá   podívaná, krásný a divoký   prales... Fandil jsem tomu   lovci lidí. Pro někoho, kdo   plane spravedlivou záští k   celému lidstvu, je vskutku   příjemné vidět, byť jen   ve smyšleném filmovém   příběhu, jak je člověk   loven. Konečně se našel   někdo, třebaže z cizí   planety, kdo je silnější,   krutější a chytřejší   člověka - a dá mu to   poznat. Zamrzí tudíž, že   je predátor nakonec poražen.   Jedinou útěchou ve   zklamání je snad jen to, že   ho neporazil žádný lidský   degén, ale člověk po všech   stránkách silný, vzor   nadčlověka. Ve skutečném   životě to, lidužel, bývá   přesně naopak.

Emotivní snímek připomíná   svým tematickým zaměřením   a tragickým vyústěním   příběhu starší český   film Adelheid (s Petrem   Čepkem v hlavní roli); a   obávám se, že přes   vnější přitažlivé efekty   (jako je výrazná   přítomnost nahoty a erotiky)   nedosahuje zdaleka té   hloubky, syrovosti a   procítěnosti jako naše   obyčejná černobílá   Adelheid. Předčítači,   myslím, pomohlo houfné   zastoupení německých   herců, z dabované verze   (jsem odpůrcem dabingu!)   nemohu však, lidužel,   náležitě posoudit, zda to   pomohlo i určitému,   řekněme autentičtějšímu   zabarvení dialogů.   Nepříjemný americký   zápach zanechaly tedy   zejména plačtivé scény,   soudní přelíčení a   zbytečně nastavovaný   závěr filmu. Otázku   německé válečné tzv. viny   nevyřešil samozřejmě   vůbec (jak by mohl?),   nicméně aspoň ji uvedl v   pochybnost, zda to byla   "vina" nejen   kolektivní, ale i vina snad   až příliš poslušných   jedinců. "Co byste   dělal vy, na mém   místě?" zeptala se   soudce bývalá dozorkyně z   koncentračního tábora.   Dobrá otázka - která však   zůstala bez odpovědi.

Co ze všeho nejvíc zmrazilo   McMurphyho, bylo šokující   zjištění, že většina   chovanců blázince přišla z   vlastní vůle a tudíž mohou   kdykoli odejít. Druhá věc,   jíž se zhrozil, byla potom   ta, že je to zdravotnický   personál, kdo nakonec   rozhoduje o délce pobytu v   tomto „léčebném   zařízení“. Že to   nedává smysl? Nu, co se   divíte: je to přece   blázinec! Tato skvělá   alegorie na podstatu a   fungování lidské   společnosti je názorným   příkladem a ukázkou toho,   co se všeobecně rozumí pod   pojmem „dobrovolnost“. Že   je to jen takzvaně „odsud   potud“ a žádný   průchoďák ani   anarchistický squat. Pacienti   psychiatrického oddělení   požívají sice přiznané   rádoby „svobody“ pohybu,   ale zároveň jsou i nuceni   dodržovat přísný řád,   který nelze jen tak lehce   změnit, i kvůli závažnému   a nepřehlédnutelnému faktu,   že polovina „nemocných“   jsou beznadějní   oligofrenici, kteří   „nevědí, která bije“   neboli co se kolem nich a s   nimi děje. Utéci by se   třeba i dalo, ale je vůbec   kam? Vždyť tam venku za   těmi neútěšně bílými   stěnami a zamřížovanými   okny probíhají stejné   procesy a panují stejná   (ne-li horší) nevybíravá   pravidla. Pacienti z   psychiatrie by mohli svobodně   pláchnout, jenže člověk je   tak posedlý potřebou   podléhat nějakému řádu,   bez něhož je sám naprosto   bezradný a bezmocný, že se   ochotně a „dobrovolně“   nechá raději šikanovat   nějakým ekvivalentem   sadistické sestry a   poslušně polyká v   pravidelném rituálu   ponížení své barevné   oblbováky v pilulkách.   Hlavní je se uklidnit a   nenarušovat řád. Vzal by si   z toho člověk až   ponaučení, kdyby mohl a   kdyby toho byl vůbec schopen:   Svobodný jedinec nakonec   podlehne, protože se   příliš váže na hloupé,   potrhlé a bezcharakterní   magory, kteří jej tak   akorát zradí a zdrží v   odchodu do „Kanady“. Co je   však tato „Kanada“ a kde   leží? Mně je to jasné už   dávno. Ale vám? –   „Kanada“ je prostě   divočina, liduprázdná   divočina. Jedině tam, kde   nejsou lidé, se dá ještě   žít a dožít svobodně. Ale   pro normálního člověka by   takovýto přechod do   divočiny znamenal úplně   odlišný druh existence, než   na jakou je zvyklý a v jaké   vyrůstal a byl vychován. A   tak filmový příběh nakonec   končí přece jen šťastně,   když jedině silný a mocný   a nekompromisní přírodní   člověk-indián, symbol   nezdolné přírody, který   dosud zachovával pohrdlivé   mlčení, hravě rozmetá   síťované okno blázince a   uteče na svobodu.

Opět jeden scénář s   trapným a notně již   obehraným klišé o tom, jak   chudáčkovi policajtovi   zabili ženušku. Opravdu   velmi "dojemné".   Čím to, že charaktery   kladných hrdinů jsou tak   neuvěřitelně povrchní,   zatímco zločinci jsou naopak   vždy zajímavější a co do   charakteru rovnější,   pravdivější a dokonce i   svým způsobem čestnější?

Průměrný pistolnický   western nepřekračující   kovbojskou mentalitu. Špatný   je kromě jiného zvuk:   výstřely zní dutě jako v   tunelu, a ne jako pod širým   nebem. Takovéto slavné a   známé filmy nemohou mě   naprosto splést. Velmi často   když na ně zaměříte   kritický pohled, zjistíte,   že si slávu buď   nezasluhují, nebo že už je   ta sláva dávno ta tam.

Dobrý prostředek na   strašení věřících - a na   druhé straně zase   příjemná pohádka na dobrou   noc pro vyznavače zla.

Největší legrace byla jen s   tím psem, ten se mně líbil:   páníček přišel v nových   šatech, on ho kriticky   očmuchal, zjistil, že mu to   nevoní a že na nich jinak   není nic zajímavého ani nic   k sežrání, zívl a šel si   drbat zablešený kožich do   kouta. Komedie pouze z   kategorie těch   "úsměvných" čili   trapných.

Ve filmu přímo vyniká svým   obdivuhodným výkonem   začínající, teprve   šestnáctiletá Stella   Májová. Zvládá bravurně   všechny herecké polohy   (nezapomenutelná je např.   scéna, kdy leze do domu   oknem, za nímž číhají po   obou stranách babička s   vychovatelkou); částečně i   díky své roli zcela   zastínila Natašu Gollovou.

Malé zlodějíčky, kteří   na rozdíl od Jánošíka   brali všechno, všem a   všude, vždycky přelstí   velcí zloději, protože ti v   těch zlodějnách umějí   chodit tak obratně a tak se   naoko tvářit poctivě, že   jim nikdo nemůže nic   dokázat. Holt příště   musejí být Vašátko a   Makovec chytřejší...

Nekonečně protahovaná muka,   aby se dosáhlo požadované   délky na míru   celovečerního filmu; hlavně   scéna v Moravské bůdě je   pro svou délku a   bezobsažnost utrpením pro   diváka (nebo alespoň pro   mne); strašné   cikánsko-moravské   břinkačky, z nichž brní   uši, navíc okrojovaná   tanečnice (ta vlevo v   záběru) se při svém   čísle zapotácela, ztratila   rovnováhu a málem upadla -   správný režisér by si   této chyby všiml a takto   nepodařenou sekvenci by   nechal opakovat. Hnusný je   už celkový námět   "veselohry": práce   a páření a   "vňoučata" -   odporné, místy až   trapné... Na svou roli si   později Adina Mandlová   vzpomněla, když i ona se   stala v civilním životě   obětí stejné pomluvy: že   prý totiž randí s jakýmsi   nacistickým pohlavárem   (tuším, že šlo snad o   samotného K. H. Franka). No a   ministr obchodu, který   zastává názor, že   poctivost má být   odměňována - to je možné   snad jen ve filmu nebo v   televizním jazykovém kursu,   ale nikoli ve skutečném   životě...

Výborný!
Tohle je opravdu přízračný   svět, lépe řečeno svět   přízraků, a ne skutečných   živých lidí. Svět, v   němž všichni znuděně a   jakoby automaticky   vykonávají cosi   nesmyslného, čemu říkají   "obyčejný život".   Všichni apaticky žerou   jakési nezdravé srágory,   stojí za pulty obchodů a   šťourají se tužkou v uchu,   ve video obchodě nemají   pojem o Fellinim a pletou si   ho s pornem, bluesový klasik   je nucen dělat předskokana   jakési ryčné kutálce,   umělecké snažení se   omezuje jen na bezduché   předvádění se, originalita   není vítaná ani v umění,   ani v práci, a když se   přece nějak projeví,   stíhá ji za to vyhazov,   opovržení a zákazy.   Mládež se baví hovorem o   vaření lidských kostí nebo   plánováním a budováním   kariéry, a jen někdo z nich   se naivně domnívá, že   podryje systém zevnitř tím,   že vystuduje ekonomickou   školu. Všichni jsou magoři,   ale všichni alespoň   zapadají. A kdo se vzpírá   tomuto světu přízraků,   toho nakonec všichni opustí   a on (v tomto případě ona)   zůstane sám (sama).

Kdybych mohl, udělil bych   tomuto filmu bodů dvacet   namísto deseti. Řekl bych,   že je to ještě lepší   verze jiného Buňuelova   filmu: Nenápadného půvabu   buržoazie. Vystupují zde   skoro titíž herci, dokonce i   táž Molierova busta se tu   mihla. V provokativnosti, v   snovosti a ve zdánlivé   "nepochopitelnosti"   nemohl Luis Buňuel snad   vystoupat výš. Ve filmu jako   obvykle neuniknou pozornému   čtenáři Buňuelových   pamětí jeho vlastní   názory, preference a   posedlosti. Na příkladech   ztracené holčičky, která   se neztratila, na vraždícím   básníku, který byl odsouzen   k smrti, ale svobodný   opouští soudní budovu a   ještě rozdává autogramy   obdivovatelkám, nebo na   příkladu večírku, kde   všichni hosté sedí na   záchodových mísách a   kvůli jídlu a pití   odcházejí nenápadně do   separátní místnůstky - na   těchto příkladech Buňuel   ukazuje, že mravy a zákony   jsou relativní a často   úplně zvrácené a   absurdní, a že se jimi   společnost řídí jen   setrvačnou silou zvyku, pod   jehož vlivem si nevšímá   věcí jinak zcela   očividných. Skvělé dílo.

Třebaže se Česká televize   při uvádění tohoto   "krváku" mohla   posrat strachem, zdali tím   nezpůsobí neotrlému   divákovi nervový šok a   mladistvým duševní újmu a   předem se za to omlouvala,   Já považuji Historky z   podsvětí za mimořádně   zábavnou komedii s   vynikajícími dialogy a   originálními nápady. Z toho   je vidět, jak úzkoprsost   mnoha lidem zabraňuje   poodhalit roušku primitivní   doslovnosti a skvěle se   bavit.

Vynikající scénář má   jednu dosti podstatnou vadu:   představuje reálnou   historickou postavu   "božského   markýze" ve zcela   nereálných historických   skutečnostech, které se v   ničem neshodují s jeho   historicky doloženým   životopisem. Také ten nový   správce ústavu jako kdyby z   oka vypadl Moliérovu   Arnolfovi, pánu z Pařezova z   komedie Škola pro ženy.   Krátce: film pojednává sice   o jakémsi markýzi de Sade,   ale nedrží se skutečného   životního osudu markýze   toho jména. Měl-li bych být   ještě otevřenější, řekl   bych, že je to celé vylhané   (snad s výjimkou jeho   skutečné krátké internace   v charentonském blázinci).   Poctivější by bylo   ústřední postavu pojmenovat   jinak; ale neznámé jméno by   zřejmě netáhlo diváky k   pokladnám kin tolik, jako   slavné jméno markýze de   Sade, že?

Nikde žádní lidé, jen   nebeští ptáci a další   zvířata. Pěkně se na to   koukalo, skýtavši to pravé   odpočinutí od neustálého   pohledu na lidi... Ale -   přesto se celá tato bajka   nevyhla - jako vždy -   humanistickému vyznění,   třebaže tu měl zápasit   jedinec proti společnosti,   nakonec vlastně úsilně   nebojoval za neomezenou   svobodu pro sebe, leč v   prospěch Hejna, jež jej   vyvrhlo. - Celý film by se   dal nazvat také   prodlouženým hudebním   videem. Místo folkových   písniček by se k tomu však   možná lépe hodila hudba   poněkud vznosnější,   vznešenější a   monumentálnější - dejme   tomu majestátní tóny   Richarda Wagnera nebo Ludwiga   van Beethovena.

Nevýhodou všech těchhle   jednostranně zkreslujících   slátanin je to, že uhádneš   předem, jak to dopadne. Tady   bylo například hned od   začátku nade vši pochybnost   jasné, že vraždy nemůže   mít na svědomí žádný z   cikánů, nýbrž že bude do   nich nějakým způsobem   nejspíš zapleten ten   nerudný rasistický architekt   nebo někdo z jeho okolí. A   samozřejmě, že to tak   nakonec dopadlo! Vždyť kdo   by mohl byť i jen   podezřívat ony sice   vznětlivé, avšak jinak   spořádaně žijící   cikány, kterým dal prý   socialismus svobodu (což je   přinejmenším úsměvné) a   kteří se tolik nadřeli při   výstavbě svých vlastních   úhledných domečků. To bylo   opravdu báječné. Ale chtěl   bych se zeptat: Prosím vás,   kde jsou ty malebné   cikánské domky, před nimiž   si pokojně hrají malá   čistá cikáňata, abych se   na tu výjimečnou   zvláštnost zajel podívat?   --- Konečně se důvodně   domnívám, že tvůrci si   vzali za vzor americké   detektivky, kde bílý muž a   příslušník barevné   menšiny spolu běžně   tvoří sourodou dvojici,   přičemž ten barevný je   pravidelně chytřejší,   důmyslnější a   uvážlivější. Zkrátka   český film je vždy   špatný, když napodobuje   cizí vzory.

V dokumentu se krátce mihla i   českojazyčná Misantropova   čítárna, kde se nacházejí   výpisky z programových   prohlášení některých zde   zmíněných radikálních   skupin, jako jsou:
Euthanasijská církev   (Church Of Euthanasia)
Gaia Liberation Front
Hnutí za dobrovolné   vyhynutí lidstva (VHEMT)
anebo
výpisky z   Unabomberova Manifestu (o   němž v tomto filmu sice   žádná zmínka nepadla,   nicméně i on, Unabomber,   začal rozesílat dopisové   bomby na základě   radikálního   environmentalismu).

Rambo je nejlepší: je sám   proti přesile   nepřátelského světa, moc   toho nenamluví, bolest mu   nevadí, vlast ho zradila... -   a přesto je silný, vítězí   a dál se drží svých   názorů. Vlast ho zradila...   - připomíná to osudy   Shakespearova Koriolana a   antickou tragédii vůbec. Jen   škoda, že si v lese neulovil   nějakého policajta a neopekl   si ho nad ohněm, místo   chudáka divokého prasete.

Rambo bojuje zase v lese a   zase prakticky sám proti   obrovské přesile. Jeho   talismanem pro štěstí je   velký vojenský nůž. Druhý   díl je o stupínek horší   než první, ale stále   výborný.

V závěrečné sekvenci   říká plukovník Trautman   Rambovi: "Johne, Johne,   co to s námi je? Nějak jsme   změkli, nemyslíš?" A   Rambo odpovídá: "Ale   jenom trochu, jenom   trochu."
Tento   dialog, myslím, nejlépe   charakterizuje celý třetí   díl Ramba: měkčí, ale jen   trochu - a stále to stojí za   hodnocení osmi   hvězdičkami.
Na   další díly už ale vážně   nejsem zvědavý! Neodhodlal   bych se je koupit, stejně   jako bych se neodhodlal   čumět na to někde na   komerční televizi, kde se   filmy vůbec nevysílají; to   je omyl: tam je to jen jeden   reklamní blok občas   přerušovaný filmem.

Dobrý vlastenecký film; ale   lidé tam jaksi nedobově   píší levou rukou,   nádražní rozhlas hlásí   odjezdy vlaků a herec se   nejméně jedenkrát   přebreptne.

Tyhle veleslavné,   veleúspěšné a   velevážené filmy u mne   prostě nefungují. Zklamání   jako vždy. Typická   hollywoodská směsice   nesmyslného násilí a   falešného patosu. Potrava   pro masy. Určeno snad jen k   uctívání hvězd. A to mě   nezajímá.

Ty americké filmy jsou   pořád na jedno brdo: tajní   agenti CIA, špióni, Rusové,   spousta efektních výbuchů,   přestřelek a rvaček... - a   ze všeho nakonec vyleze   nějaký prázdný nesmysl,   který nemá hlavu ani patu, v   podobě slabomyslného krváku   a dojáku. Amerika je pro mne   zemí naprosto bez kultury.   Měla to být komedie, ale moc   jsem se nesmál.

Filmy, které se snaží   dělat něco jinak, vymyslet   něco nového a uspět s tím   u širšího publika, je   třeba vyzdvihnout. Obraz by   však mohl být místo   černobílého třeba   šedobílý, víc   zesvětlený. Děj není   příliš originální.   Otázky, jež nastoluje, jsou   banální a humánní.   "Lidské, příliš   lidské," řekl by asi   Nietzsche. Přesto, nebo   právě proto, se podařilo   vystihnout tomu   odpovídající ponurou   atmosféru světa bez   zářivých barev, bez   přírody, bez jiných emocí   než zničujících. Na filmu   mě upoutala ze všeho nejvíc   hudba a propracovaný zvuk   vůbec.