Tolikrát jsme ve Stroji času otevírali případy zprvu nejednoznačně nebo přímo negativně přijatých a později oslavovaných filmů, že snímek, který se od samého začátku líbil úplně všem, působí skoro jako kuriozita. Otázkou je, zda byl úspěšný ze správných důvodů. Psí odpoledne Sidneyho Lumeta je na první pohled kriminální komedie o bankovní loupeži. Bývá oceňováno také jako sociální drama pranýřující nemoci americké společnosti počátku 70. let. Možná nejzajímavější je ale jako nadčasová satira na vliv médií a polemika o tom, zda je vůbec v jejich silách a zájmech reprodukovat holá a nepřibarvená fakta. Zachovejte paniku Nemělo to být o nic těžší než sebrat děcku lízátko. Sonny (Al Pacino) a Sal (John Cazale) už tuto banku nějaký čas pozorovali. Věděli, že před zavíračkou v ní najdou jen několik bezbranných zaměstnanců a balík peněz, který na místo den co den ve stejnou dobu přiváží velká dodávka. Postrašit několik pokladních puškou, nacpat bankovky do tašek a zmizet po anglicku mělo být otázkou pěti minut. Jejich třetímu kumpánovi ale odešly nervy už u vchodu, který měl podle plánu hlídat, a za minutu dvanáct improvizovaný gang opustil. To, že nastalá hádka prozradila všem zaměstnancům banky jména pachatelů, je úplná maličkost proti další ráně. Třebaže by to napadlo devět lidí z deseti, Sonny a Sal opravdu nepočítali s tím, že dodávka před zavíračkou peníze nepřivezla, ale naopak odvezla. V sejfu se tedy na konsternované gangstery směje všeho všudy něco přes tisíc dolarů a štos cestovních šeků. Nejvyšší čas vzít do zaječích a doufat, že se na ten trapas tiše zapomene, řeknete si. Jenže než to lupiči stačí uskutečnit, na ulici zaparkují policejní vozy, detektiv Moretti (Charles Durning) hřímá do megafonu výhrůžky a rychle srocený dav čumilů si žádá chléb a hry. Celostátní televize zkresluje a zveličuje, co jen může, a atmosféra v bance i před ní houstne. Po tolika strategických chybách není na místě dělat další, Sonny tedy přistoupí na detektivova pravidla a zahájí dlouhé vyjednávání. Připraveni na svůj záběr Námět se jeví jako nosný materiál pro situační komedii typu Bezva finta nebo Prachy v prachu - a Lumetův film také částečně komediální je. Průběžně rozvíjená absurdní situace, kdy rukojmí začínají spolupracovat se svými vězniteli, utěšují je a pomáhají jim vyváznout se ctí z neúspěšného pokusu spáchat ozbrojené přepadení, spolehlivě pobaví i dojme a celý film je možné číst jako příběh obyčejných malých lidí, kteří se furiantsky postaví zlému vnějšímu systému, v tomto případě zosobněnému policií. Tato interpretace je zřejmě důvodem všeobecné obliby filmu a podle mého názoru i jeho částečným nepochopením. Představy Sonnyho a Sala, jak by měli provést bankovní loupež a jak vyjednávat s policií o podmínkách ústupu, se totiž opírají o způsob, jakým o bankovních loupežích všeobecně a o té jejich zvlášť referují média. Strženi dramatickou atmosférou, oba packalové brzy uvěří ve vlastní zveličený význam a domnělou nebezpečnost. Původně neměli v úmyslu brát rukojmí a vyjednávat s policií o jejich osudu, ale protože se zdá, že to všichni očekávají, nic jiného jim vlastně nezbývá. Zjištění, že celou událost přenáší celostátní televize, ovlivňuje jednání všech postav uvnitř i vně banky. Dav lidí na ulici, reagující někdy nadšeně a jindy odmítavě na každý krok jedné či druhé strany, najednou představuje reprezentativní vzorek americké veřejnosti, která věc sleduje a soudí u obrazovek. Veřejnosti, jejíž sympatie chce každý získat pro sebe. Obviní Sonny Morettiho tým z šikany a ohrožování nevinných lidí? Správně, jásá dav, nenechme se šikanovat. Vyjde najevo, že jeden z lupičů je bisexuál, který opustil manželku a dítě kvůli jinému muži? Hanba, křičí stejný dav, má, co mu patří. Sonnyho minulost, přítomnost i budoucnost jsou v přímém přenosu přežvykovány televizí, a v průběhu čtrnácti hodin v bance je tak jeden a tentýž člověk postupně vnímán jako potenciální psychopatický zabiják, hrdinský veterán vietnamské války, oběť nespravedlivého systému a policejní zvůle i jako úchylný narušitel tradičních hodnot. Bez ohledu na komplikovanou a nejednoznačnou realitu, veřejnost nekriticky přejímá její proměnlivé a vždy zjednodušené mediální interpretace. Psí odpoledne bývá často kladeno do souvislosti s režisérovým starším filmem Serpico (rovněž s kriminálním námětem a Alem Pacinem v hlavní roli), z výše uvedených důvodů ale vidím silnější vazbu na Lumetův následující film Televizní síť. V centru obou příběhů stojí postava muže, který pod vlivem mediálního zkreslení reality uvěří ve vlastní důležitost a podlehne iluzi, že je novodobým tribunem lidu. Televizní síť sleduje proces vytváření umělé reality z pohledu jejích stvořitelů, Psí odpoledne je vyprávěno optikou účastníků události, která tímto procesem projde. Psal sám život? Film se inspiroval článkem The Boys In The Bank, reportáží o skutečné události z roku 1972, uveřejněné v magazínu Life. Třebaže autoři článku se později nechali slyšet, že jsou s filmem spokojeni a za jeho největší kvalitu považují věrnost své strohé a objektivní předloze, myslím, že jeho skutečným trumfem je právě přidaná hodnota satiry na média, a tedy i kritická revize zdrojové reportáže. John Wojtowicz, předobraz hlavní postavy filmu, ostatně oběma přiznal asi třicetiprocentní věrnost realitě. Svůj ambivalentní vztah k filmu Wojtowicz vyjádřil v dlouhém dopise pro The New York Times (přečíst si ho můžete zde). Lupiči očividně polichotilo, že ho ve filmu hraje Al Pacino, ocenil snahu porozumět neobvyklému motivu zločinu (získané peníze chtěl věnovat na operaci, která měla jeho transsexuálnímu příteli umožnit změnu pohlaví), ale nebyl spokojen s obsazením Sala o generaci starším Johnem Cazalem ani řadou přidaných motivů, jako je dialog Sonnyho s jeho matkou nebo filmová podoba jeho ženy. Jak je pro Sidneyho Lumeta obvyklé, vytváří i tentokrát zdání vyprávění v reálném čase (přestože dvouhodinový film zachycuje sedminásobně delší událost) a klade důraz na psychologickou uvěřitelnost všech postav včetně úplných epizod. Poměrně krátký výstup debutujícího Chrise Sarandona v roli Sonnyho životního partnera vynesl herci oscarovou nominaci a stejně byl oceněn i Al Pacino v hlavní roli. Psí odpoledne bylo nominováno také na Oscara za nejlepší film, režii a střih, jedinou sošku ale nakonec získal scénář Franka Piersona.

Originální trailer filmu Psí odpoledne