Houari Boumediene (Alžírsko), Mathieu Kérékou (Benin), Sangoulé Lamizana (Burkina Faso), Francois Tombalbaye (Čad), Mengistu Haile Mariam (Etiopie), Omar Bongo (Gabon), Sekou Touré (Guinea), Ahmadou Ahidjo (Kamerun), Joseph-Desiré Mobutu (Congo/Zair), Marien NGouabi (Kongo-Brazzaville), Muammar Kaddáfí (Lybie), Hastings Kamuzu Banda (Malawi), Moussa Traoré (Mali), Hassan II. (Maroko), Seyni Koutché (Niger), Macías Nguema (Rovníková Guinea), Siad Barre (Somálsko), Jean-Bédel Bokassa (Středoafrická republika), Džafár Nimajrí (Súdán), Étienne Gnassingbé Eyadéma (Togo), Idi Amin (Uganda), Robert Mugabe (Zimbabwe).
V rychlosti budou představeni také Yakubu Gowon (Nígérie), Michel Micombero (Burundi), Léopold Sédar Senghor (Senegal), Jomo Kenyatta (Keňa), Didier Ratsiraka (Madagaskar), Kwame Nkrumah (Ghana), Félix Houphouët-Boigny (Pobřeží slonoviny), Kenneth Kaunda (Zambie), Umar al-Bašír (Súdán), Charles Taylor (Libérie), Laurent-Desiré Kabila (DR Congo), Isaias Afwerki (Eritrea). To znamená, že na jih od Evropy snad neexistuje stát, v jehož čele nestál od vyhlášení nezávislosti – které se většina zemí dočkala v roce 1960 – nějaký politik-snaživec, který vládnul neomezenou a mnohdy i pevnou rukou.
Robert Mugabe
Prakticky všude se ta situace opakovala jako přes kopírák a jenom to dokládá častokrát v nejrůznějších souvislostech opakovaná slova o tom, že lidé jsou prostě nepoučitelní. Mnozí z uvedených vzešli z chudých poměrů (matky některých byly ve vesnici považovány za čarodějnice), většinu zlákala armáda, hrstka měla možnost studovat v Evropě či dokonce v USA. Snad úplně všichni bez výjimky to na začátku svého panování mysleli dobře a svými reformami na nějakou dobu pozvedli úroveň v zemi. Jenže se dopouštěli chyb (např. znárodňování a vyhnání zahraničních investorů), načež si uvědomili, že si můžou dělat, co chtějí – krást si pro sebe a svou rodinu, tolerovat korupci, vést svou vlast do války, stavět si přepychové paláce, falšovat výsledky voleb, lítat si po světě na nákupy, pronásledovat odpůrce (i ty, kteří protidiktátorské akce organizovali ze zahraničního exilu), dopouštět se genocidy, …
Povětšinou se všichni hlásili k marxismu a za kamaráda si proto zvolili Sovětský svaz. Nějaká ta výjimka, která šla opačným směrem a spoléhala na podporu od USA, by se našla. Nicméně nebylo ničím neobvyklým, když to vůdci hráli na obě strany. Podobně přelétavě si počínali i v případě náboženství (včetně afrických domorodých rituálů). Všichni zakládali politické partaje a politická hnutí (např. Mobutu Sese Seko vymyslel, že bezprostředně po narození se člověk automaticky stává členem Lidového revolučního hnutí). Někteří přidělili větší práva ženám. Všichni se také museli mít neustále na pozoru, jelikož se našli tací, kteří zkoušeli své štěstí a pokusili se o puč. Zřejmě ve všech případech se rozhazovačnost, zkorumpovanost a chamtivost nevyplatily – nikomu nevydržela počáteční skromnost, kterou chtěli dokázat, že chtějí mít i přes úlohu hlavy státu blízko k obyčejným lidem. Ti následně pod jejich vládou od určitého momentu trpěli.
Nejchudší vrstva obyvatelstva začala hladovět, studenti demonstrovali, spojenci měli nutkání se otočit zády, kvůli hyperinflaci se tiskly např. pětimilionové bankovky, které přitom měly hodnotu okolo dvou dolarů! Takže následovalo polepšení. Avšak v době, kdy už ho nestihli naplno rozvinout, neb byli vyhnáni či popraveni. Ačkoli by se našli jedinci, kteří jsou ve svých zemích dodnes respektovanými osobnostmi (Lamizana, Ahidjo, Banda, Kountché). A tři z té dvaadvacítky dokonce pořád žijí. Přitom se stávalo, že na místo sesazeného přišel někdo, kdo sliboval změnu, ale nakonec víceméně pokračoval v nedobrých zajetých šlépějích. Hlavní příčiny těchto skutečností lze hledat v charismatu lídra a v nedostatečném vzdělání občanů a občanek.
Mobutu Sese Seko
Celovečerní hraný film o kterémkoli z diktátorů by byl určitě velice pozoruhodný, jak ostatně dokládá Poslední skotský král o Idi Aminovi. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli by vůbec šlo přijít s nějakým jiným konceptem, který by nezahrnoval jak profesní, tak osobní život, a který by tolik nestál na hereckém výkonu představitele hlavní role. Takový projekt by byl nepochybně náročný finančně i z hlediska výpravy. Přeci jen dost pozdějších císařů či prezidentů afrických států se narodilo ve 20. letech minulého století nebo ještě dříve. Každopádně pokud by se to udělalo opravdu dobře, byla by to další famózní podívaná – působivá i edukativní.
Není to nic snadného, ale přesto zkusím vybrat šestici těch, jejichž profil v knize Diktátoři černého kontinentu nejvíce zaujal, a tudíž se nejvíce nabízí zfilmování jejich osudu. Do popředí se automaticky dere jméno Muhammar Kaddáfí, jelikož jeho sesazení bylo světovými médii hojně sledováno. A na internetu jsou volně dostupné fotky, na kterých se objevuje jeho mrtvé tělo. Na druhou stranu se s jeho vrtochy museli potýkat i další africké hlavy státu. A když vybereme jiné, může být případný film zajímavější. Protože co kdo věděl o Idi Aminovi před zmíněným Posledním skotským králem?
Moussa Touré
Francois Tombalbaye zažil v chudém Čadu velmi pestrá období. Nekompromisně zrušil vlivný a všemi respektovaný Wadajský sultanát, s výcvikem obávané tajné služby mu pomáhala CIA a dbal afrických rituálů. Mengistu Haile Mariam se toho nebál. Zbavil Etiopii císaře Haile Selassieho, zformoval brutální lidové milice. Před rodiči údajně zabíjel jejich děti a ostatky házel hyenám. Válčil se sousedními zeměmi, přivedl zemi ke hladomoru a dělal čistky, které přerostly v genocidu. Vynechat nemůžeme Sekou Tourého, za jehož vlády Guinea navázala spolupráci s ČSSR – do Konakry létala přímá linka, vznikla ambasáda a u nás se údajně i tiskly bankovky tehdejší guinejské měny syli. Přátelil se s Malcolmem X a Stokely Carmichaelem (aka Kwamo Touré). Obsadil do parlamentu ženy, zakázal mnohoženství, skládal básničky, radil lidem v rodinných sporech, fotbalistům určoval taktiku, ... Tvrdil, že je ztělesněním vůle lidu. Umučil ty, kteří se mu znelíbili. Poradil si s portugalským útokem, nechával mrtvoly viset na ulici a ve volbách dostal 99,98 % hlasů.
Džafár Nimajrí hospodařil v neklidném Súdánu a do budování totalitního režimu se pustil ve velkém, že to v takové míře pomalu až nemá obdoby. Étienne Gnassingbé Eyadéma zase zažil něco, po čem už nic nebylo jako dřív, a co mu dalo dobrý důvod k tomu začít pěstovat kult svojí osobnosti. A opomenout zřejmě nemůžeme ani toho dvaadvacátého, tedy Roberta Mugabeho, který zemřel teprve v roce 2019 a jehož životní role se v některých ohledech dost podobá těm zbylým šestnácti, kteří se do této šestice nedostali. Pochopitelně i mezi nimi se našli kupříkladu tací, kteří se neváhali častovat absurdně bizarními tituly.
Diktátoři černého kontinentu je výborná kniha. Bývala by určitě snesla více fotek. U všech se vyskytuje pouze profilová (busta). Jinak u všech najdeme také černobílou mapku Afriky, kde je vždycky barevně označen stát, o kterém bude řeč. V závěru máme celkem pět příloh. První tvoří tabulka o vyhlášení nezávislosti na konkrétním státě. Ve stručnosti budou připomenuty konflikty a občanské války v Africe během studené války. Vypsány budou státní převraty i jejich příčiny. Autor nám doporučí i volně dostupné dokumenty na konkrétní téma, a samozřejmě nezapírá, ze kterých knih čerpal. Kdepak, tahle knížka nemá z těch, které vyšly v českém překladu, ve své podstatě obdoby. A jediné, co se jí dá vedle nízkého počtu fotek vytknout, je to, že těch medailonků mohlo být klidně o deset víc.
KNIHA JE NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI NA E-SHOPU DOBRE-KNIHY.CZ
FOTO: dobre-knihy.cz, wikipedia.org
.jpg)
