Víme, že za války se musel o tři sestry postarat Rodinný přítel Jiří. V době poválečné se všichni vrátili zpátky a snaží se vést normální život, přestože si prošli mnoha nepříjemnými zážitky. Otto, manžel jedné ze sester se dal také dohromady a se svou rodinou opět provozuje kadeřnický salon. Bohužel se stalo, že moc převzali komunisté, kteří v první řadě rozklížili tento stát a hned potom vlastně i celou tuto rodinu. Zmíněné tvůrčí duo se tedy v Dezertérovi (název má vtipně přenesený slova smysl) znovu posouvá do doby minulého režimu, takže si jistě nejeden vzpomene nejen na Pelíšky, ale i na Šakalí léta, Pupendo nebo Učitelku. Tedy projekty, s nimiž rovněž slavilo úspěchy.

Na Dezertéra se taky sesunuly hejty, které – troufám si tvrdit – budou pokračovat i v případě Nápadníka. Přitom tahle prostřední část trilogie nechává vskutku zpomenout na dobu, kdy byli Hřebejk a Jarchovský v nejlepší tvůrčí formě. Proto bych se nebál napsat, že Zahradnictví: Dezertér je nejpříjemnějším překvapením letošního roku. Někdy od scény s oltářem chytne a nepustí, za což může i způsob vyprávění, který vyžaduje větší pozornost. Pozorný divák sotva bude film vnímat jako sled scének, když je jasně patrné, jak na sebe obrazy navazují.

Pravda, tvůrci nechávají na obecenstvu, aby si domyslelo dost věcí, nicméně s tím, jak jsou představeny charaktery některých důležitých postav, opravdu není problém si objasnit, proč se po určité události začaly chovat buď jinak, nebo třeba ve svém přesvědčení ještě přitvrdily. Z vybroušených dialogů je znát, proč jedna postava takříkajíc klesla na mysli, proč jiná sympatizuje s vládnoucí partají nebo proč třetí naopak bolševiky nesnáší. Psychologický aspekt v Dezertérovi funguje, stejně jako kupříkladu ten ryze dramatický či dokonce komediální.

Ale pozor! Tato prostřední část ještě není komedií – tu si tvůrci nechávají až pro Nápadníka. Třebaže se tu objevuje jedna groteskní scéna, další tři jsou hodně vtipné a to samé platí i pro hlášky. Nijak se tím však nedegraduje skutečnost, že se podíváme do blázince, kde si lidi musejí pomáhat. Inteligentní lidé se tu sesazují z prestižních míst a na jejich místo přicházejí pitomci s fajnovým kádrovým profilem (tj. jsou ve straně a věří v bolševismus). A jedna z postav skončí ve vězení. Ne na dlouhou dobu, ale přesto návrat k manželce dojímá (není tu jedinou takovou scénou). V podstatě navzdory té skoro všudypřítomné zkratkovitosti. Petr Jarchovský si ji ale může dovolit, protože dialogy i jednotlivé repliky vybrousil opravdu k dokonalosti. A herci a herečky je pronášejí s tou intonací, s jakou je pronášet měli.

Scenárista a režisér tedy stavějí do popředí hlavně postavy a vztahy mezi nimi. To, co se děje okolo, je pouze logickým vyústěním jejich jednání a/nebo doby, ve které právě žijí. Partně největšími kotrmelci a nejpozoruhodnějším vývojem si projde Otto, jehož jsme viděli minule zafáčovaného v upoutávce a jemuž dodal Jiří Macháček svým přesným projevem na zajímavosti. Martin Finger už o dost více připomíná Jindřicha, čili Jiřího Kodeta z Pelíšků, nicméně ten konkrétní bod zlomu zřejmě teprve přijde. Zmínit se musí ještě Aňa Geislerová, Gabriela Míčová, Karel Dobrý, Klára Melíšková, David Novotný, Lenka Krobotová, herci a herečky v dětských rolích … V Zahradnictví: Dezertérovi se objevuje dost postav, ale i ty, které mají jen malý prostor, dokážou díky scenáristovi a hereckým výkonům jejich představitelů a představitelek zaujmout.

Zahradnictví: Dezertér je nedoceněný český film, ve kterém téměř všechno funguje snad ještě lépe, než tvůrci doufali. Docela zamrzí, že je součástí té trilogie a nejde o samostatný film, protože tím, jak je odvyprávěný, není vyloženě nutné vidět předchozí část. Respektive svou určitou roli to hraje akorát v závěru, kdy dojde na umělecky (metaforicky) absolutně precizní postup, jaký rozhodně nebývá k vidění často. Někdo možná může mít problém s tím, že v některých (nemnoha) momentech je Dezertér nedoslovný, ale když se zamyslí, pořád se to dá jasně zdůvodnit, pořád ukazuje zrůdnosti komunismu a pořád poukazuje na důležité hodnoty. Dokonce lépe, než kupříkladu Milada. Určitě znáte při sledování filmu ten pocit, kdy si řeknete: „Teď by bylo skvělý, kdyby to pokračovalo takhle.“ Nebo když řeknete nějakou repliku či odpověď těsně předtím, než ji úplně stejně řekne některá z postav. Přesně tohle se při sledování Zahradnictví: Dezertéra stává. Existuje snad přesvědčivější důkaz?

FOTO: CinemArt