Spousta lidí si totiž myslí, že se jedná o fake a že je to ve skutečnosti hraný film. Osobně si myslím, že takových hraných filmů, které se vydávají za dokumenty (snad pro větší atraktivitu), existuje celá řada. Akorát to jejich tvůrci dokážou lépe skrývat. Vít Klusák, stojící mimo jiné za výborným Českým snem, volí naprosto jinou metodu, než kupříkladu Helena Třeštíková (Mallory) nebo snad i Miroslav Janek v případě Normálního autistického filmu. Pořád se jedná o časosběrný dokument, kdy s Daliborkem strávil dva roky (resp. dohromady nějakých pětačtyřicet dnů) a vyptával se kupříkladu na věci, které se děly v jeho nepřítomnosti a pokud je uznal zajímavými, nechal je své protagonisty, tj. Daliborka, jeho přítelkyni, jeho matku a jejího přítele znovu zinscenovat.

 










 

To by vysvětlovalo kupříkladu i ty kompozičně vytříbené záběry, jaké třeba ve tvorbě Olgy Sommerové zpravidla nenajdeme, protože jí jde spíše o pravdivé zachycení daného okamžiku. Takové se i ve Světě podle Daliborka najdou, nicméně vzhledem k těm zinscenovaným mohou vyvolávat pochybnosti. A jistě se objeví (nebo už objevili) tací, pro které je tato metoda sporná a film prostě nebudou považovat za dokument, nýbrž klidně i za podvod. Tím spíše, že scénosledem nám tu v podstatě vznikají náznaky více potencionálních dějových linií.

Předně se musí podotknout, že Daliborek se sice hlásí k neonacismu, ale není nijak radikální. Rozhodně by v žádném případě nebyl schopný přinutit černocha, aby se zakousnul do obrubníku, jako to udělal Derek Vinyard v Kultu hákového kříže. Ačkoliv kdyby ho někdo pořádně vyhecoval ... No, i tak Dalibor vlastně říká věci, které si spousta lidí myslí, ale z nejrůznějších důvodů je ti lidé neřeknou nahlas a otevřeně. Titulní „hrdina“ určitě není hloupý – jen má poněkud svérázné názory. A právě to, že se nejedná o žádného razantního týpka, co by šel seřezat železnou tyčí každého, kdo by se mu něčím jen trochu znelíbil, bylo největší a vlastně i nejpříjemnější překvapení celého filmu.

 










 

Přesto musela být učiněna ta určitá opatření (mj. podepsání smlouvy o uměleckém výkonu), aby snad nemohl být trestně stíhán. Ten zákon jest fakticky zvláštní. Na jednu stranu zatknou někoho, kdo má na přesce pásku vyobrazen hákový kříž a na tu druhou pořád existuje KSČM. Proti tomu mi Daliborkovo počínání nepřipadá – tedy alespoň podle toho, jak ho zachycuje film – nijak extremistické. To nový přítel její matky, který až neuvěřitelnou shodou okolností sdílí podobné rasistické a xenofobní názory, působí mnohem militantnějším dojmem. Však si také užívá střílení a (s menší námahou) rozmlátí cihlu holou rukou, tak jako JCVD v Bloodsportu. A není divu, že nechal vzkázat, že by rád natočil Svět podle Daliborka 2, protože ještě neřekl všechno.

Při návštěvě Osvětimi se toho ovšem řekne až dost. Předně je pozoruhodné, že na nás skrze plátno (určitě to bude později platit i pro menší televizní obrazovku) dýchne tíživá atmosféra tohoto místa. Projdeme se tam, kde byly likvidovány statisíce nevinných lidí. V závěru prohlídky následuje setkání s paní, která ty hrůzy přežila. Načež se ozve Daliborek a postaví se na stranu Davida Irvinga a spol. To znamená na stranu popíračů holocaustu. Zná totiž jen tu část pravdy, kdy nacisté přinutili vězněné židy, aby psali o tom, jak je to v koncentračním táboře strašně bezva. To už režisér Vít Klusák nevydržel a vystoupil zpoza kamery. Hodně sporná věc, která se na jednu stranu dá pochopit, ale na tu druhou to prostě působí hrozně zvláštně. Sám režisér se nechal slyšet, že svůj výstup nemá rád, avšak ve filmu ho musel nechat kvůli zahraničním producentům, kteří požadovali alespoň v nějaké formě jeho osobní názor. Otázka zní, jestli i tohle není pouze nějaká hra a manipulace.

 

Svět podle Daliborka pak vygraduje mimořádnou scénou na stejném místě, která přinese vskutku nečekané rozuzlení. Zase – twist jako z hraného filmu (třeba tohoto). V průběhu sledování se tedy seznámíme s Daliborkovou matkou, což je vlastně sympatická paní a nahlédneme do jejich hezkého a jistě nikoliv tolik neobvyklého vztahu. Podíváme se taky do jeho práce, zasvěceni budeme i do jeho vztahu s přítelkyní, který by rád posunul někam dál. A chybět nebudou ani jeho famózní youtube videa. Pro někoho možná trochu morbidní, ale upřímná (jenom ženy by nemusel ponižovat). Na Daliborkovi je vlastně nejzajímavější, že se v některých ohledech nebojí plavat proti proudu, takže konzervativní jedinci na něho zřejmě budou koukat skrz prsty. Nicméně si troufám tvrdit, že bychom u nás našli ještě výstřednější osoby. A co se samotného filmu týče, nevím, nakolik je to výborný dokument, ale určitě je to povedená tragikomedie. A Vít Klusák zase dosáhnul svého – opět se o jeho práci bude hodně mluvit.

FOTO: Bontonfilm