Vítejte v (dalším) dokonalém světě budoucnosti. Drobné indicie naznačují, že by se mohlo (ale taky nemuselo) jednat o 23. století. Protože lidské emoce napáchaly v minulosti více škody, než užitku, byly systematicky potlačeny. Z lidí se tak stali de facto poslušní roboti, kteří bydlí ve svých trochu funkcionalisticko-futuristických bytečcích a dělají práci, o které si myslí, že má smysl. Vesměs se zkoumá cosi, co souvisí s vesmírem, nicméně v tomto podstatný význam nehledejme. Ani přistání/odlet rakety, o kterém se mluví, neuvidíme. Jde o to, že z kolonky Vyrovnaných můžete snadno sklouznout k těm, co mají S.O.S. (Syndrom Ohrožení Stavu). Takoví lidé něco cítí a není jich zrovna málo.

Mezi nimi jsou i jistí Jonas (Guy Pearce) a Bess (Jacki Weaver), kteří vedou jakousi tajnou podpůrnou skupinu, kde se to řeší ze všech možných úhlů pohledu (takové futuristické sezení anonymních alkoholiků). Později se rozhodnou pomoci Nie a Silasovi, kteří se do sebe zamilovali, což je ve světě, kde ženy dostávají pouze oficiální obsílky k početí, protože láska i pohlavní styk jsou zakázané, skutečně veliký problém. Tím spíše, že už se vyvíjí kúra, po níž budou lidé, co cítí, skoro jako McMurphy v závěru Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Scenárista Nathan Parker (který si tu zahrál i nejméně symaptickou postavu) má na kontě pro mě extrémně neoriginální a nezajímavý Moon. Takže není divu, že téměř všechno, co můžeme vidět v Jako ty, jsme mohli vidět ve větších i menších obdobách i jinde. Při sledování této sci-fi se vybaví Equillibrium, Gattaca, THX 1138, Hostitel, ale i Demolition Man či Divergence/Rezistence/Aliance. A při hlubším zamyšlení jistě i některé další počiny. Ve všech bylo přitom dané téma zpracováno působivěji. I když je fakt, že z tohoto bijáku jasně vyplývá, že bez emocí by všechno bylo o poznání jednodušší. Ačkoliv i lidé bez emocí evidentně úplně v pohodě lžou, jako když tiskne.

Ani ta vizuální stránka není vyloženě inovativní. Jednodušeji zařízené interiéry, kde se přitom nacházejí i přístroje využívající nejmodernější technologie a upřednostňování chladných barev … to všechno jsme už přece taky viděli! Spíše jde o to, jestli tenhle Kolektiv není náhodou pouze lokálním sdružením či lokální sektou (vlastně podobnou té z Vesnice) a zbytek světa je, jak by řekl Luďův pfítel: „Napvosto novmální“. Odpověď na tuhle otázku Jako ty nenabízí, leč víme, že existuje místo zvané Poloostrov, kde se má nacházet jakási „primitivní společnost s emocemi“, tudíž by velitelem klidně mohl být pan Edgar Friendly.

Alfou a omegou všeho tu ovšem má být ten vztah mezi Niou a Silasem. Sledujeme jej od jeho vzniku přes tajné scházení se, první pusu, první sex … přičemž vzhledem k okolnostem ledacos nasvědčuje tomu, že se do značné míry jedná o Romea a Julie budoucnosti. Kdyby snad z nějakého důvodu přestala mít jedna druhého nebe jeden druhou rád, bylo by to pro něj/ni mnohem horší, než kdyby byl/byla mrtvý/mrtvá. Nechci nic spoilerovat, takže už jen prozradím, že Nicholas Hoult a Kristen Stewart to hrajou hezky.

Jako ty je film, na který se pěkně kouká, i když od začátku až do konce vlastně vůbec ničím nepřekvapí. Od ostatních podobných se liší možná jen tím, že ho produkoval Ridley Scott, jenž má sám na svědomí některé kultovní sci-fi (Vetřelec, Blade Runner, Prometheus, Marťan, letos Vetřelec: Covenant), i když minimálně jedna zkultovněla spíše omylem. Drake Doremus se rozhodně nedá považovat za jeho nástupce, byť kupříkladu vztah mezi mužem a ženou dokáže vykreslit poutavě (viz také Zamilovaní) a i některé konkrétní momenty (viz třeba vzpomínková pasáž) fungují v Jako ty velmi dobře.

FOTO: cinema.de