Účastí zmíněné herecké legendy výčet kladů dramatu Bídníci 20. století pomalu končí. Ještě je třeba zmínit pohlednou Alessandru Martines (aka Princezna Fantaghiro), tradičně výbornou Annie Girardot a několik pěkných obrázků. Ne, až tak bídné to s těmito Bídníky není. Za fenomenální muzikální verzí Toma Hoopera, za televizní čtyřdílnou minisérii s Gérardem Depardieuem, Johnem Malkovichem a Virginií Ledoyen, i za též precizně obsazeným filmem z roku 1998 však přeci jen zaostávají, přestože ten koncept (a Zlatý glóbus za Nejlepší zahraniční film) slibovaly ledacos.

Ač se na DVD obalu píše o druhé světové válce, začínáme silvestrovským bálem, na kterém se přivítává nové století. V tu chvíli přiběhne otec Henriho Fortina varovat svého šéfa, že ho hledá policie. Cestou však dojde k nešťastné události, na základě které je otec obviněn z šéfovy vraždy a nespravedlivě uvězněn. Jeho matka doprovázená synem si najde práci v jedné taverně, přičemž s otcem si dopisují. Jenže francouzská policejní chátra je neoblomná a matka musí začít prodávat svoje tělo. Vše se vyvine tak, že Henri skončí u boxu a v době druhé světové války, kdy už mu táhne na padesát, pracuje jako stěhovák.

Setká se tak s Andrém Zimanem (nikoliv Zemanem), jeho ženou Elise a dcerou Salomé. Jsou to Židi. A protože všechny Židy chtějí Němci terminovat, potřebují se dostat na francouzsko-švýcarskou hranici, kde je spolu s dalšími převaděč bezpečně převede přes hranici do bezpečí. A právě Henri je tam má dovézt. Cestou mu předčítají Bídníky od Victora Huga, přičemž Henri příběhu propadne a do jisté míry se stylizuje do role Jeana Valjeana. Rodiče se rozhodnou nechat Salomé v klášteře. Na hranicích potom padnou do léčky. Ještě předtím však svého řidiče varují, aby si dal pozor na Javerty.

Zhruba až do své poloviny ta paralela s románem funguje více než obstojně. Také díky těm Henriho jeanvaljeanovským představám, které vskutku do jisté míry reflektují jeho zážitky z 20. století. Jenže pak přestanou. A film se začne nepříjemně drolit, tedy se vytrácí ona plynulost a návaznost. Jinak řečeno, třebaže mají Bídníci 20. století necelé tři hodiny, nelze se při jejich sledování zbavit dojmu, že nějaké scény prostě v rámci vyprávění chybí. Asi nemá cenu zabývat se otázkou, jestli byly vystřiženy nebo nebyly vůbec natočeny.

Klíčovou scénou bude nepochybně ta zrada na hranicích. Nepostrádá na působivosti, ale nakonec dopadne tak, že postrádá takovou tu osudovost a pomalu to všechno začne dost skřípat. Tedy z hlediska až mysteriózně podezřelé podobnosti příběhů Jeana Valjeana a Henriho Fortina. Jinak totiž všechny postavy musí řešit velké starosti, tudíž se dají označit slovem Bídníci. Ti se totiž, jak praveno ve filmu, „objevují v těžkých časech.“ Těžší časy mohou nastat i během a po zhlédnutí tohoto počinu, neboť na nich vlastně není nic zapamatováníhodného, přestože měli veliké předpoklady k tomu, aby bylo.

Bídnící 20. století (v originále se to pro větší matení jmenuje pouze Les Misérables) jsou filmem, kterému opravdu hodně, hodně chybí jedna věc. A tou věcí je výrazná pointa na závěr, která by vysvětlila ten slibný nápad/tu slibnou myšlenku. Jak tedy těmto Bídníkům rozumět? Chtěli snad tvůrci poukázat na to, že Bídníci od Viktora Huga jsou pro svět opravdu důležitou knihou? Chtěli poukázat na její nadčasovost? Chtěli naznačit, že tahle kniha je (snad i tematicky) natolik nosná, že se dá adaptovat pořád a pořád dokola … a ještě k tomu v různých obměnách a variacích? A co ta zmínka o tom, že „v dějinách lidstva se opakují 2 příběhy“? Nebo v čem tedy tkví ona tajemná podobnost (Henri a jeho otec taky vypadají stejně, což vlastně taky nefunguje tolik, jako třeba v Návratu do budoucnosti)? Kdepak, v Bídníkách 20. století rozhodně chybí Deus ex machina (neplést s tímhle)! I když veškeré tyhle úvahy jsou asi zcela zbytečné, protože možná Claude Lelouch tenhle film natočil jenom proto, aby mohl sbalit Alessandru Martines, která pak byla jistě krásných čtrnáct roků jeho manželkou.

FOTO: cinema.de