Ale nakonec zbyly jen hodně, hodně, hodně rozporuplné pocity. Pocta sci-fi filmům z 80. let by jistě měla vypadat jinak. Ta prazákladní zápletka o tom, že tu máme bytost, která není jako ostatní a kterou je třeba dopravit na určité místo, hodně připomíná Starmana. Jenže ten na sebe vzal podobu zemřelého manžela Jenny Haydenové – zkrátka přišel z hvězd, aby poznal náš svět. To znamená, že dává úplný smysl, že se chová tak, jak se chová a že dělá to, co dělá. Proč se postavy v Půlnočním dítěti chovají zrovna takhle, toť otázka.

Největší problém celého filmu totiž spočívá v tom, že se pořádně nedozvíme, co je chlapec Alton zač a jaký je skutečný důvod a smysl jeho nevšední existence. Rodiče jsou obyčejní smrtelníci Michael Shannon a Kirsten Dunst, a jemu přesto svítí oči jako dětičkám z Městečka prokletých (to už se ale pohybujeme mimo 80. léta). Taky mu svítí ruce, jako tomu týpkovi ze Jsem číslo čtyři a při záchvatech dokáže otřásat barákem, jako by jeho příbuzným byl Magneto. Jo, a k tomu všemu mu nedělá vůbec žádné potíže sundat satelit letectva a povídat různými jazyky. Prostě je divný, chová se divně, a také nesrozumitelně.

S takovými postvami je těžké být kamarád. Proto nelze putování na cestě do Země zítřka prožívat, jako to prožívají ti tři, kteří jej doprovází – vedle rodičů jede ještě kamarád jeho otce Joel Edgerton. Tudíž bude jistě více divákům ukradené, jestli ho dostane armáda nebo ti dva týpci, co se netváří jako fanatici, přestože pracují pro (zřejmě) fanatika, který na jistém Ranči vedl jistou sektu, podobně jako Paul Schäfer v Kolonii. Je těžké pochopit motivaci, jelikož se neustále nabízí otázka: Co by se stalo, kdyby na to místo nedojeli? Vybouchnul by celý vesmír? Uhodil by do chlapce blesk a zabil ho? Přestal by chrlit datumy a mluvit španělsky? Nechala by si jeho matka Sarah svůj cop?

Opravdu málo srozumitelné a bizarní, jako některé dialogy a repliky. Tak schválně, až budete mluvit se svým kamarádem, zeptejte se ho: „Zabýval ses někdy konceptem silových linií?“ Prostě v Půlnočním dítěti je spousta nezodpovězených otázek (dost by mě třeba zajímalo, jestli by se Alton, když takhle svítí, zkratoval ve vodě) a úplně prazvláštních, jako odjinud vystřižených scén (viz bouračka). A několik postav tu je docela zbytečných, případně – a to je zajímavé – tak působí, i když by takové být neměly. To platí nejvíce pro vědce Paula Seviera, jenž by měl být jakýmsi mixem Richarda Dreyfusse z Čelistí a Francoise Truffauta z Blízkých setkání třetího druhu, což by ovšem zrovna docela sedělo. Ono se ale celkově vzato při sledování tohoto bijáku občas nejde ubránit pocitu, že ani herci těm svým postavám úplně nerozumí.

Půlnoční dítě (proč vůbec půlnoční?) by rozhodně nabídlo daleko lepší zážitek, kdyby se nebralo tak extrémně seriózně. Natočit tuhle zápletku jako ryzí komedii by s velkou pravděpodobností klidně mohlo znamenat zrod nového kultovního počinu. Režisér Jeff Nichols (Bahno z Mississippi) v bonusových materiálech přitom o celém projektu mluví smysluplně a s velkým zaujetím pro věc, až dokáže přesvědčit o tom, že prostě nemůže být špatný! Jenže v Půlnočním dítěti kvůli výše uvedenému neohromí ani ty scény a momenty, které měly nejvíce ohromit. Protože mě docela mrzí, že tenhle ambiciózní sci-fi projekt dopadl takto neslavně, budu v hodnocení tentokrát alespoň trochu předstírat, že jsem ty bonusové materiály neviděl.

FOTO: cinema.de