Když má ve filmu někdo někoho dostat z bodu A do bodu B, obvykle to stojí za to. Ať už šlo například o lovce lidí a účetního v Půlnočním běhu, zvířata a lidské mládě v Době ledové, poldu a svědka v 16 blocích nebo, abychom zůstali u westernu, psance a rančera ve 3:10 vlak do Yumy. Oscarový Tommy Lee Jones tuto zápletku však ve svém druhém režijním počinu posouvá na docela nový level a činí tak způsobem, který je po dlouhou dobu de facto až fascinující. Ale nebudu už napínat a prozradím, koho že to vyslal na strastiplnou cestu tentokrát.

Mary Bee Cuddyová. Jméno, které stojí za zapamatování. Tahle žena totiž měla odvahu udělat záslužný skutek, k jehož realizaci se nikdo jiný neměl, stejně jako se nikdo neměl k tomu, aby si ji vzal. Tři jiné ženy – Arabella Soursová, Theoline Belknapová a Gro Svendsenová – byly nezávisle na sobě vystaveny obtížné zkoušce, kterou nezvládly a z prožitých traumatizujících zážitků se pomátly. Bylo tedy rozhodnuto, že od svých manželů v Nebrasce poputují přes řeku Missouri do Iowy, kde se o ně postarají. Mary Bee je smířená s tím, že bude muset jet sama, ale cestou potká bezcitného dezertéra George Briggse (kdo ví, jestli je to jeho pravé jméno), když má oprátku kolem krku a doufá, že se kůň, na kterém sedí, nerozejde směrem kupředu. Mary Bee jej osvobodí, ovšem pouze za cenu, že jí a nebohé ženy doprovodí na několikatýdenní cestě, za což inkasuje 300 dolarů.

U Mary Bee Coddyové se ještě musíme zastavit, protože tahle postava je prostě úžasná! V jednatřiceti letech (tedy v době, kdy ostatní ženy mají už i více než desetileté děti) stále hospodaří sama, a přestože je docela hezká, potencionální nápadníky spolehlivě odrazuje ani ne tak tím, že se chce konečně za každou cenu vdát, založit rodinu a vést normální život jako její sousedi a sousedky, jako spíše faktem, že ji považují za panovačnou, což tedy rozhodně není. Pravda je taková, že Mary Bee tak jenom působí právě proto, že přesně ví, co chce. Spolu s dramatem Mezi řádky se podle mě jedná o nejskvělejší výkon Hilary Swank, která jím vskutku chytne za srdce. Více než v takových těch drsnějších rolích jako Kluci nepláčou nebo Million Dollar Baby, s nimiž si tuto herečku většina lidí spojuje jako první.

Zato Briggs je v podstatě jejím pravým opakem. Vůbec nic neprožívá, neboť už ledacos viděl, a vůči těm třem ženám nepociťuje žádnou lítost. Důležité jsou pro něj peníze. Klidně sebere bůvolí kůži, do které je zabalené tělo mrtvého indiána, neboť okolní krajina je zmrzlá a nehostinná. A kdyby viděl, jak dává Mary Bee napít panence, která jedné z žen nahrazuje mrtvé dítě, asi by se jí vysmál. Zřejmě to byl osud, kdo tomu chtěl, aby se tihle dva za těchto zvláštních okolností setkali. Scéna, ve které u Mary Bee společně poobědvají, jednak nemá vůbec žádnou chybu, a druhak naznačí, že s touhle dvojicí se rozhodně nudit nebudeme.

Tím spíše, když vezou tak neobvyklý (Mary Bee by za to slovo nebyla ráda, ale přesto ho použiju) náklad. Ve flashbackách se dozvíme, v čem tkví příčina toho, že tyto ženy přišly o zdravý rozum. U každé se to potom projevuje jinak, ale žádným násilným či srdceryvným způsobem. A přesto Síla života přirozeně dojímá a kolikrát nechává s němým úžasem zírat na to, čím postavy na té cestě procházejí. Mrzuté, že rádoby umělecky kvalitní pseudopočiny typu Slow Westu si do našich kin cestu najdou a skutečná mistrovská díla á la Síla života vycházejí pouze na DVD a Blu-ray discích. Na druhou stranu: alespoň, že tak.

A nejen proto, že vizuální stránka tohoto jinak až staromilsky odvyprávěného westernu, kvůli čemuž vyvolá nostalgii po filmech stejného žánru z 60. let minulého století, je doopravdy omračující. Nehostinná krajina, ve které skoro nic neroste. Všude pustina, poletující sníh a vlezlá zima, kterou sami cítíme. A do toho všeho kameraman Rodrigo Prieto famózním způsobem plní vizi režiséra Tommy Lee Jonese a vykouzlí až surrealistické obrazy, jaké připomenou díla Alejandra Jodorowskyho či věc nazvanou Muž proti muži. Jenže zatímco tady by Anjelica Huston se svým kočárem v pohodě zapadla a nepřekvapila, tam de facto zruinovala celý film. Síla života je prostě vizuální orgasmus. Respektive lépe řečeno audiovizuální, jelikož obraz je soustavně doprovázen sugestivní (a mírně psychedelickou) hudbou.

Člověk na koni s oprátkou kolem krku uprostřed ničeho, zpívání pomatené matce, nepřítomné pohledy tří žen, zlověstně vyhlížející indiáni, souboj s kočovníkem, putování o samotě v začarovaném kruhu, milostný akt, ženy brodící se v řece, v šedé krajině široko daleko jediný modrý hotel … Nejen tyhle scény se vryjí hluboko do paměti, protože režisér Tommy Lee Jones je podává s velice specifickou grácií a s citem pro ten daný okamžik. Zároveň do tohoto melancholického a vlastně na výsost seriózního příběhu dokáže přirozeně začlenit i úsměvné momenty, aniž by nějak narušil jeho ráz/tón. Kouzlo tkví v přesném timingu, který podtrhuje údernost dané repliky. Něčeho podobného dosáhl třeba Steven Spielberg v Mostu špionů, přičemž právě tomuto slavnému režisérovi Tommy Lee Jones v titulcích speciální děkuje.

Herec Tommy Lee Jones v této adaptaci knihy The Homesman od Glendona Swarthouta ztvárnil další charakterově pozoruhodnou postavu, ačkoliv i Briggs je tak trochu morous, příčemž právě tak příští měsíc sedmdesátiletý herec působí i normálně. Na druhou stranu však tenhle dezertér klidně zcela spontánně zatancuje. Důležité bylo, že režisér našel ty nejvhodnější představitele a představitelky jednotlivých rolí. Manžele hrají William Fichtner, David Dencik, Jesse Plemons a jejich manželky vypadají jako Miranda Otto, Sonja Richter a Grace Gummer, což je dcera Meryl Streep, které tu má menší roličku coby paní Carterová, k níž mají ty tři na popud reverenda Dowda (John Lighgow) být dopraveny. Každopádně účast Meryl v závěru určitě vítaná, i když se tu objeví možná ani ne na tři minuty. Ale jak řekl Tommy Lee Jones: „Kdo by Meryl Streep nechtěl mít ve svém filmu?“

Scénář k Síle života, pod kterým je zmíněný herec taky podepsaný, představuje velkou kvalitu. Nejen proto, že všichni mají ve svých rolích hodně co hrát, že obsahuje spoustu emotivních a ještě emotivnějších okamžiků a že občas přinese naprosto nečekaný twist. Současně s tím zjevně bez jakéhokoliv přikrášlování ukazuje, jak se tehdy v 19. století žilo mimo větší města, a že už tehdy proudilo do Nového světa dost přistěhovalců z Evropy. Občas možná tvůrci trochu podlehnou mýtu o Divokém západu, jak nám toto období prezentuje většina westernů, ale to neznamená, že bychom se tu dočkali nějakých efektních přestřelek nebo tak. Za nejakčnější scénu lze považovat tu, ve které se zapaluje dům. Ale vůbec to nevadí. Síla života totiž akci ani nepotřebuje.

Síla života je emotivní film, který mě několikrát doslova zvednul ze židle. Fakticky jsem se těšil ne na každou další scénu, ale na každou další sekundu tohoto mimořádného bijáku a přál jsem si, abych mohl být s Mary Bee a Briggsem a Arabellou a Theoline a Gro na té cestě taky. Nechce se věřit, že se produkce ujal zrovna Luc Besson. Nicméně - závěr bohužel přináší několik nejasností – proč nechtějí Briggse přijmout v hotelu a později obsloužit u stolu s kartami? Proč se nakonec Mary Bee Cuddyová rozhodla, jak se rozhodla? Taky je složité hledat spojitost mezi ní a mladou Tibithou, jíž hraje Hailee Steinfeld. A ten jeden záběr (skopnutí onoho předmětu z lodi) trochu pošramotil celkový dojem z tohoto filmu, protože závěrečná scéna se měla odehrávat jinde a mělo se v ní dít něco úplně jiného. Kvůli tomu to nebude za celých deset hvězdiček.

FOTO: cinema.de