Kolja (shoda jmen čistě náhodná) bydlí se svou ženou Liljou a synem Romou z prvního manželství v domku v menší (podle všeho rybářské) obci nedaleko většího města, (prý) kdesi u Barentsova moře, kde všichni s oblibou chlastají. I tohle město má starostu. A rozhodně to není férový chlapík. Kdepak, je to zkorumpovaný arogantní šmejd, který často využívá nelegálních prostředků k tomu, aby získal, co si zamane. Ke Koljově škodě se v jeho hledáčku ocitnul jeho (Koljův) pozemek, na kterém vyroste možná nějaké obchodní centrum a možná jeho (starostův) palác. Z Moskvy tedy přijíždí kamarád-advokát Dimitrij, aby zamezil tomuto bezpráví. Jenže ono se taky může stát, že jeho příjezd některé věci ještě více zkomplikuje.

Do ruských filmů se povětšinou příliš neženu. Vlastně ani Mrazíka jsem ještě neviděl celého. Tedy dohromady asi jo, ale jinak je to tak, že jeden rok vidím těhle deset minut, další rok jiných patnáct minut, další rok třeba zase úplně jiných 8 minut, takže za ty roky už se to patrně poskládalo, i když to mám trochu na přeskáčku jako Pulp Fiction. A nutno dodat, že s takovým konceptem by tahle vánoční klasika příliš nefungovala. Ani Jdi a dívej se pro mě nebyl nezapomenutelný biják. Na rozdíl od Andreje Rubleva, který byl až doteď jediným ruským filmem, který na mě zapůsobil. Leviatan zase zapůsobil na Tomáše Vorla, a protože vyhrál nějaké ty prestižní ceny a byl nominován na Oscara, rozhodl jsem se, že mu dám šanci.

A vy byste mohli udělat to samé, protože vypráví univerzální příběh, který se mohl odehrát kdekoliv. Od Honolulu přes Hamilton, Veracruz, Santo Domingo, La Paz, Pretorii, Káhiru, Funchal, Oviedo, Genk, Tórshavn, Turku, Žitavu, Brno, Tiranu, Ašchabad, Gaziantep, Teherán, Kuang-si, Surabayu, Ósaku, Perth, Auckland až po Funafuti. Protože nespravedlnosti (a nevěry) se občas zkrátka dějí všude na světě a nečestní, bezohlední lidé taky nejsou pouze záležitostí Ruska. Čili kdyby tento film vzniknul v zemi, ve které se nachází jedno z uvedených měst, největší rozdíl by patrně byl především v tom, že by se v něm tolik nechlastalo.

Jinak režisér a scenárista Andrej Zvjagincev jasně definuje i charaktery jednotlivých postav, které navíc obsadil typově přesnými herci a herečkami, což filmu jenom dodává na uvěřitelnosti (zvláště Vladimir Vdovičenkov, Roman Maďanov, Anna Ukolova a Elena Ljadova jsou výborní). Nedá se ale tvrdit (i vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci), že by Leviatan nějak otevřeně a záměrně ukazoval tu „strašlivou ruskou duši“ (určitě existují filmy, které to – byť třeba i nevědomky – ukazují otevřeněji), jelikož to by Andrej Zvjagincev jakožto Rus patrně nemohl ani kloudně posoudit, a navíc „kmotři“ typu starosty Vadima si už našli svoje místečko i v jiných státech. Navíc režisér se inspiroval případem z USA, kdy tamní občan z Colorada řešil podobnou situaci dosti radikálním způsobem.

A jakožto kritiku současné ruské společnosti (a náboženství) lze tenhle film chápat taky jen z části. Ačkoliv je z něho jasně patrná skutečnost, že ani po čtvrt století se rozlohou největší země světa stále ne a ne vzpamatovat ze zániku Sovětského svazu. Jako by to bylo tak, že dříve chlastali proto, že tím oslavovali tu velikou moc, kdežto teď chlastají kvůli tomu, že vlastně pořádně nevědí, co si počít. A ke všemu stále musejí mít vyvěšené ty vůdce. Když kamarád-tyran na své oslavě narozenin (okolo hodiny stopáže) rozstřílí všechny lahve, dojde právě pro obrazy s bývalými vůdci, které mají posloužit jako další terče. Ti současní mají „zatím zůstat viset na zdech.“ Režisér však neukáže jak a jestli vůbec se do nich nakonec střílelo.

Tahle scéna zaujala i z toho důvodu, dlouho působí jako takové intermezzo. Že si prostě hlavní postavy jedou jenom „vorazit“ před tím náročným soudním a právním (a možná i jiným) bojem, který je čeká. Zvláště poté, co Dimitrij předtím svými kličkami tak přesvědčivě zahnal starostu v jeho vlastní kanceláři do kouta (obrazně řečeno). Nakonec se ale právě na této oslavě spojené se střílením, lovem a chlastáním odehraje de facto ten nejzásadnější moment celého filmu, po kterém se začne vše odvíjet jinak. Bohužel ne zrovna v dobrém slova smyslu. I když se nadále dějí uvěřitelné věci, jedné se rozhodně věřit nedá. Zvjagincev ale potřeboval, aby se všechno pořádně sypalo, aby mohl Koljův příběh připodobnit k tomu Jobovu/Jobově, o kterém se píše ve Starém zákoně. Až takové připodobnění určitě nebylo nutné.

Leviatan je biblická mořská příšera, která vzbuzuje strach. V satanismu pak zastupuje jeden ze čtyř prvků pekla. Znovu takové symboly, které jsou jaksi navíc. Sice se ve filmu objevují pravoslavní kněží a v závěru strávíme delší dobu v kostele, ale kupříkladu není zřejmé, jestli zástupci církevní moci o nekalých praktikách pana starosty vůbec vědí. Prostě existují díla, ve kterých mě ta nespravedlnost, která se postavám děje, vytáčí mnohem více. Alespoň, že Leviatan nechává díky pomalejšímu tempu vyprávění vyniknout i tomu krásně měkkému slunečnímu světlu a těm nevšedním lokacím.

FOTO: Film Europe