Jde o černoškou skupinu N.W.A., což není zkratka pro No Whites Allowed (Bílým vstup zakázán), nýbrž Niggaz Wit Attitudes (Negři s názorem). Tahle skupina popularizovala gangsta rap a svými odvážnými texty se nebála nazývat věci pravými jmény, což se nelíbilo všem. Nejen autoritám v čele s policií, která byla proti songu Fuck Tha Police. Členy byli Ice Cube (ve filmu ztvárňuje jeho skutečný syn O’Shea Jackson Jr. – a ta podoba tam je!), Eazy-E (Jason Mitchell), MC Ren (Aldis Hodge), Dr. Dre (Corey Hawkins) a DJ Yella (Neil Brown Jr.), přičemž někteří zainteresovaní produkovali i samotný film.

Nevím čím to je, že biografické filmy o hudebních skupinách či muzikantech-jednotlivcích bývají povětšinou tak strašlivě nudné! Nudné životy přitom tihle umělci rozhodně ve většině případů nevedli. Jde o to, že se takových projektů ujímají nevhodní režiséři? Nebo že scenáristé nedokážou oddělit ty důležité momenty z jejich životů od těch méně důležitých? Nebo je to tím, že často volí vesměs obyčejný lineární styl vyprávění, díky čemuž je pak jejich dílo méně záživné ... obyčejné? Jinak řečeno to vypadá, že jsou skoro všechny prakticky „na jedno brdo“, tj. události z hudebního a osobního života jsou pravidelně prokládány písněmi, které jsou sice hezké, ale je jich plný youtube. A proč koukat na film, když se kolikrát vyplatí přečíst si o těchto lidech na internetu?

Jak to, že biografické filmy o hudebních skupinách či muzikantech-jednotlivcích bývají povětšinou tak strašlivě nudné, zatímco biografie politiků, sportovců či tajných agentek bývají zpravidla o poznání poutavější a nebál bych se napsat, že i hodnotnější. Ono to má možná něco společného i s tím, že není moc filmové sledovat tři minuty někoho, jak kupříkladu hraje na kytaru a zpívá. A další věc – biografické filmy o hudebních skupinách či muzikantech-jednotlivcích mívají často stopáž přesahující dvě hodiny. Opravdu si nevybavuju, kdy jsem naposledy viděl nějaký o skutečné osobnosti/skutečných osobnostech pojednávající hudební film – teď se bavíme o těch z 20. a 21. století, který by mě zaujal na osm a více hvězdiček. Možná je to tím, že ještě nikdo netočil o Slipknotech, Rammsteinech, Bloodhound Gangu, System of a Down, Scooteru, Kabátech …

… nebo možná v úplně nejlepším případě o Orlíku, protože Orlík u nás byl (a do značné míry vlastně pro mnohé stále je) podobně kontroverzní jako ve své době v USA tahle N.W.A., neboť Daniel Landa, David Matásek a spol. se tenkrát rovněž nebáli ve svých textech nazývat věci pravými jmény. A pokud si alba Oi! a Demise poslechnete dnes, musíte taky uznat, že některé texty jsou nadčasové. Takže jo, pokud by se to udělalo dobře, tak biografie Orlíku a jeho členů by rozhodně nemusela být marná, ačkoliv mladého Daniela Landu by asi nemohl hrát nikdo jiný než Daniel Landa.

Ale nezabývejme se tím, co by mohlo být, a zabývejme se raději tím, co je. Straight Outta Compton se v podstatě nerozchází s tím, co je uvedeno ve druhém a třetím odstavci této recenze, i když v něčem se od té naprosté většiny ostatních biografických filmech o hudebních skupinách či muzikantech-jednotlivcích přeci jen liší. Jednak obsazením neznámých herců, jednak tím, že tolik nekombinuje profesní a osobní život hlavních postav (velice, velice úzce spolu totiž souvisejí), a také, řekl bych, mírně potemnělým vizuálním stylem. A pozor! Ač má film dvě a půl hodiny, ani na chvíli to nebyla nuda, přestože bez některých odboček (viz například ztlouknutí Rodneyho Kinga, od čehož tu máme třeba Temný stín nad L.A.) bychom se jistě bývali v klidu obešli! F. Gary Gray prostě umí, ačkoliv třeba hudebně laděným Buď v klidu v roce 2005 nepřesvědčil, byť opětovná taneční kreace Umy Thurman a Johna Travolty přišla vhod :-) . Uvidíme, co vyvede s Rychle a zběsile 8.

Další věc je, že hlavní postavy tu jsou černoši, což nebývá vůbec častý jev. Výjimku tvoří pouze Paul Giamatti, který hrozně dobře ztvárnil manažera Jerryho Hellera. Taky se tu objevují působivé spojitosti, jako třeba ta, že Ice Cube ve filmu v jedné scéně pracuje na scénáři ke komedii Friday, která se v roce 1995 stala celovečerním debutem F. Garyho Graye. Samozřejmě taky zase hezky postupně mapujeme mezníky v historii kapely, jako koncert v Detroitu, který se snažily státní orgány cenzurovat, odchod Ice Cuba, situace kolem Eazyho-E a Dreova bratra Tyreeho, ovšem dojde i na nelegální praktiky hudebního producenta Sugeho Knighta. Rovněž navštívíme drogové doupě a zažijeme „drama“ na večírku s dívkou Feliciou, což má jen dokládat, z jakého drsného prostředí tihle borci, kteří se nebáli hudbou bojovat proti nefér establishmentu, vyšli a kam až to dotáhli.

Straight Outta Compton ukazuje, že můžete pocházet i z té největší díry, ale pokud jste opravdu dobří v ušlechtilé a/nebo neokoukané, resp. v tomto případě neoposlouchané činnosti, kterou děláte, ti správní lidé, úspěch, peníze a štěstí si vás najdou sami (ačkoliv s těmi penězi to někdy bývá ošidnější). Ale i když je tohle všechno zručněji natočeno, stejně se prostě nelze dobrat plnohodnotného filmového zážitku. A to i přesto, že hip-hop a (gangsta) rap mi také nejsou cizí – například 8 mile jest celkem pozoruhodný biják. Určitě zamrzí, že jsme se toho nedozvěděli více o tom, jak to tehdy taky chodilo v hudební branži, a o tom, jak se vyznat v tlačenici, na což jsme byli hned dvakrát upozorňováni.

FOTO: CinemArt