Příběh Alaina Lefevra by se správně měl odehrávat v roce 1930 (nebo o něco později). Skutečnost je ale taková, že začínáme už v roce 1925. V Marseille si vydělává jako boxer a holky se na něj lepí. Místní gangster Galgani (Jim Carter), jenž nyní žije s jeho bývalou snoubenkou Katrinou (Ana Sofrenović), mu jednoho dne učiní nabídku, kterou nemůže odmítnout. Utká se s jedním z jeho zápasníků a ve druhém kole půjde na prdel. Jenže hrdost Alainovi nedovolí, aby prohrál, kvůli čemuž si – stejně jako Butch Coolidge – zadělá na problémy. Poté, co je zastřelen kamarád, co je Katrina (se kterou měl odcestovat do Ameriky) dopadena na nádraží, a poté, co sám zabije Galganiho bratra, mu nezbude nic jiného, než pod falešným jménem Alain Duchamp narukovat do Francouzské cizinecké legie a vydat se s ní do Maroka.

Tady se postupně spřátelí s několika dalšími vojáky. Ital Guido (Daniel Caltagirone) by rád dokázal otci své snoubenky Anny, že je jeho dcery hoden. Jenže je mentálně slabý, jak říkal jeho nadřízený seržant Steinkampf, a takoví jedinci to budou mít na nepřátelském území hodně složité. Angličan Mackintosh, přezdívaný Mac (Nicholas Farrell) měl slabost pro hazardní hry, kvůli čemuž dostal do potíží svého otce. Možná pro něj však ještě není všechno ztraceno. Luther (Adewale Akinnuoye-Agbaje) je černoch. V legii je takový jediný. V Americe to neměl jednoduché, a tak vyrazil do Afriky, kde také později hodlá uskutečnit svůj sen. Tak tohle jsou Alainovi tři kamarádi. Vlastně víc, než kamarádi, protože se říká, že legie je rodina.

Scénář Legionáře má na svědomí Sheldon Lettich, což je velmi pozoruhodný filmař. JCVD s ním předtím spolupracoval už na vynikajícím Bloodsportu a famózním Dvojitém zásahu. Z dramaturgického hlediska je Legionář velmi dobře vystavěný, dialogy i jednotlivé repliky vyznívají přesně tak, jak mají, a najdeme tu i nějaký ten velmi šikovný twist. Žádná z postav zároveň nepůsobí nechtěně jako karikatura a za celou dobu se vlastně nestane nic, kvůli čemuž by film nějak výrazně ztratil na uvěřitelnosti. (Ačkoliv si dovedu představit, že někteří cynikové budou tvrdit, že je naivní.) Například velitelův proslov, včetně zmínky o kulce v kapse, je správně úderný a současně motivující, chování vojáků nikdy není v rozporu s jejich načrtnutým charakterem a na každou otázku, která nás při sledování Legionáře může napadnout, dostaneme smysluplnou odpověď.

Už od úvodní scény v klubu si film zachovává skvělou dobovou atmosféru, takže vžít se do příběhu rozhodně není nijak složité. Po přechodu do Maroka se prakticky vůbec nezmění tempo ani rymus, a navíc se kameramanovi Douglasi Milsomeovi podařilo i díky specifickému severoafrickému slunci vykouzlit několik nádherných záběrů. Takže není divu, že si jej JCVD vybral pro svůj druhý a třetí celovečerní počin. Vůbec z technického hlediska šlape Legionář jako hodinky a Peter MacDonald (Rambo III) příběh odvyprávěl vskutku zkušeně a profesionálně.

Akční scény s domorodci z kmene Rifů pak nejsou nějak přehnaně velkolepé, třebaže rozpočet byl na vandammeovský film poměrně dost veliký. Přesto zaujmou v podstatě skoro stejně jako ty, které vídáme v hollywoodských blockbusterech s rozpočtem sto a více milionů dolarů. JCVD se doposud vlastně objevil pouze v jednom takovém. Pochopitelně šlo o druhé Expendables. Tehdy v 90. letech, tedy i v době natáčení Legionáře, byl v opravdu fantastické formě a nutno dodat, že v tomto perfektním bijáku hrají působivě nejen jeho svaly, ale taky on sám.

Legionář je film, který vnímám jako „larger than life epic adventure.“ Prostě se v něm stáváme součástí epického dobrodružství, které je větší než život. Je to příběh o přátelství, odvaze, lásce, zradě, vykoupení … a našli bychom tu i další témata. Pyšnit se může rovněž mimořádně sugestivní hudbou, zvláště pak dvěma šansony – Parlez moi d’amour a Mon Legionnaire – které vám budou s největší pravděpodobností v uších znít ještě dlouho, dlouho po skončení filmu. První jmenovaný přitom vzniknul až v roce 1930. Takže ano, nějaká ta chybka se v Legionáři najde, ale takové přece najdeme i v mnoha dalších kultovních bijácích. V závěru tohoto opětovně zaslechneme jeden obsahově hodnotný citát, jímž uzavřeme i tuto recenzi: „Z městeček vzdálených zemí jsme přišli, abychom zachránili svou čest a planoucí svět. V městečkách ve vzdálených zemích spíme a ve svět, který jsme vám vydobyli, věříme.“

FOTO: cinema.de