V jednom koncentračním táboře se Žid jménem Saul nedobrovolně stal členem tzv. Sonderkommanda, což byl jakýsi zvláštní oddíl, jehož členové měli na starosti všemožné práce a byli izolovaní od ostatních vězňů. To ale neznamená, že by měli jistotu, že budou sami ušetřeni účelu koncentračních táborů. Při zplynovávání Židů musejí kupříkladu u komory držet dveře, aby je ti nebožáci a ty nebožačky náhodou neprolomili a neprodloužili si bytí o několik minut. Jednou při odklízení mrtvol se zjistí, že jeden chlapec (těžko odhadovat jeho věk) ještě žije, ale nacisté okamžitě zjednají nápravu. Saul v něm rozpozná svého syna, a tak chce udělat všechno proto, aby jej mohl – pochopitelně za supervize rabína – důstojně pohřbít.

Jenže na takovém místě se to snáze řekne, než udělá. V sázce je totiž život nejen Saulův, ale i jeho spoluvězňů. A tady je třeba zbystřit pozornost a zároveň varovat před možnými spoilery ve zbytku tohoto odstavce, ačkoliv že se věci v této souvislosti zřejmě mají trochu jinak, bude patrné prakticky okamžitě. Tenhle Saulův syn totiž není Saulův syn. Samotný Saul v jedné scéně dokonce řekne, že „je to jeho syn, ale má jiného otce.“ Nebo něco v tom smyslu. A nikomu to nepřipadá zvláštní/nestandardní. Kdo ví, jestli má Saul vůbec ve skutečnosti nějakého syna.

Saul se v pekle koncentračního tábora upnul na tento cíl, který by mu měl pomoci překonat ty hrůzy, které se dějí kolem něj. My je ale nevidíme, protože hlavního hrdinu po celou dobu sledujeme v detailu, maximálně takovém širším polodetailu, tj. po pas. Divák tak v jistém smyslu zůstává napjatý tím, jestli se náhodou v závěru neukáže, že má místo nohou chapadla nebo kopejtko nebo něco jiného neobvyklého. Ale nakonec to vypadá, že má opravdu klasicky dvě nohy, takže nic mysteriózního se nekoná.

Důvod, proč tvůrci volí malé velikosti záběrů, je o něco prostější. Jako diváci víme, že se Saul pohybuje v děsivém prostředí, ale nevíme, jak moc je přesně děsivé. Můžeme si to jen domýšlet. A když už náhodou máme v některých scénách příležitost toho zahlédnout více, nezřídka je to rozostřeno. Proto i mrtvoly při jejich odklízení úplně nevidíme a vůbec jsme ušetřeni explicitního zobrazování těch hrůz. Přesto lze ale vysledovat, že chaos jest pouze zdánlivý a ve skutečnosti vládne táboru pořádek a disciplína. Princip „domýšlení“ však bohužel přesto přestane fungovat po méně než dvaceti minutách. Dlouhé záběry sice filmu zajišťují dobré tempo, lepší plynulost a díky tomu snad i o něco málo větší působivost, nicméně protože dneska takový styl volí kdejaký Iñárritu, nelze být tím, jak je tenhle počin natočen, nějak přehnaně nadšený. Zkrátka to asi chtělo hodně zkoušení, no.

Díky zvoleným velikostem záběrů se navíc situace stává občas dosti nepřehlednou. Jako třeba během závěrečné (snad) vzpoury či během hledání rabína, přičemž Saul vůbec nebere v potaz možnost, že mu někdo odsouhlasí, že je rabín, jenom proto, že by si tím třeba mohl nějak prodloužit to pozemské bytí nebo dokonce v nejlepším případě zachránit kůži. Jako by nevěděl, že lidé vy vyhrocených situacích tuplem lžou a podvádějí. Nutno dodat, že on sám jest poněkud složitou/komplikovanou postavou.

Už od samého začátku jde nacistům na ruku, poslouchá je na slovo, a přitom se celou dobu tváří tak, že má něco za lubem. Jeden by se nedivil, kdyby kupříkladu donášel na spoluvězně, aby získal nějaké výhody. Navíc by asi bylo nesmírně zajímavé, kdybychom se s ním setkali mnohem dříve, protože se nejde zbavit dojmu, že cosi takto svérázného/odvážného/zrádného už někdy předtím vykonal. Čímpak se živil před transportem do koncentračního tábora? Byla to fakt náhoda, že do Sonderkommanda vybrali z těch tisíců zrovna jeho? Jak je možné, že se může nerušeně, prakticky bez povšimnutí, pohybovat de facto po celém objektu a dostat se i na jinak v podstatě nemyslitelná místa? Žel, otázky bez odpovědí.

Saulův syn není příliš dobře zahraný, resp. v první řadě není příliš dobře zrežírovaný, tudíž se nejedná o žádný filmový zázrak (viz také ten REVENANT, ačkoliv u něj je to trochu komplikovanější), ale své místečko mezi pěticí nejlepších v kategorii Neanglicky mluvený film si vysloužil s největší pravděpodobností už jen tím, že se odehrává tam, kde se odehrává, a že se v něm objevují nacisté. To už je ve světě cen Akademie pomalu stejná samozřejmost, jakože po úterý zpravidla následuje středa (pokud náhodou právě v úterý neupadnete do komatu nebo vás – nejspíše nějakým omylem – přímo nezabijí). Saulův syn taky samozřejmě spadá do té sorty „umělečtějších“ filmů, ve kterých nemohou chybět různě interpretovatelné momenty, jako třeba ten, kdy do jakési stodoly nakukuje malý kluk a Saul se na něj usměje. Jak uvedeno, Iñárritu by byl asi nadšen, ale jeho nadšení se ani v tomto případě sdílet nedá.

FOTO: Film Europe