Nejprve na loňský srpen, kdy měla premiéru „svěrákovská“ pohádka Tři bratři, která se později stala co do počtu diváků vůbec nejúspěšnějším filmem roku 2014. Spolu s ní jsme si zároveň přiblížili knihu nazvanou Příběh filmu Tři bratři a to samé teď uděláme s tou, která se – není to tak dlouho – objevila na pultech knihkupectví a která přibližuje vznik zatím posledního českého počinu, jenž získal Oscara a Zlatý glóbus. Máme tedy jedinečnou příležitost se v osmi kapitolách dozvědět spoustu zákulisních informací o díle, které si oblíbili lidé nejen u nás, ale i za hranicemi.

Příští rok dvacetiletý Kolja (tedy film, nikoliv představitel titulní postavy Andrej Chalimon – ten je ještě o šest let starší a jenom pro zajímavost, v současnosti se věnuje stavařině, což ale kniha neuvádí) to přitom vzhledem k době, ve které přicházel na svět, neměl vůbec jednoduché. Divákům přece měl imponovat Hollywood a nikdo nečekal, že by se nakonec mohlo najít téměř 900 tisíc výjimek, které ten příběh ruského chlapce, který – kór za minulého nenáviděného režimu – musí nedobrovolně zůstat u hudebníka Františka Louky, jenž se pohybuje na místech, kde by se děti asi pohybovat příliš neměly, dokáže oslovit svou emotivností, jemným humorem a nakonec snad i sentimentalitou.

Hledání těch nejvhodnějších herců nikdy není snadná záležitost. Zvláště když potřebujete dětského herce, jenž ke všemu nemá český přízvuk a dokáže být přesvědčivý. Jenže zároveň se neobejdete bez někoho, kdo by vám s ním pomohl. Takovou osobu našli otec a syn Svěrákovi v jistém panu Hejkovi, který ještě v Sovětském svazu vystudoval obor „režírování dětských herců“ (WOW). Zřejmě i proto byly některé jeho metody nepoměrně kruté, ale navzdory tomu někdy přispěchal také s postupy velmi úsměvnými. Autor knihy nadále popisuje, že ani obsazení některých dalších rolí nebylo jednoduché. Proč se tedy nakonec ve filmu neobjevili Bolek Polívka nebo Magda Vašáryová? I to se dozvíme. Nicméně Kolja má stejně záviděníhodné obsazení a v titěrných cameo rolích se objevují herci a herečky, kterých jste si možná ani nevšimli.

Jedinou jistotou byl už od samého začátku Zdeněk Svěrák, který si postavu Louky napsal pro sebe. Její podobnost s některými předchozími (Dalibor Vrána) či pozdějšími (Josef Tkaloun), které stvořil (nikoliv nutně taky ztvárnil), tedy rozhodně v určitém smyslu není čistě náhodná. V Koljovi si pro sebe rovněž vymyslel bydlení ve věži, která ovšem nikdy nebyla. Jelikož podkrovní útočiště s dotěrnými holuby a krásným výhledem na Prahu ve skutečnosti sestávalo z šesti různých míst! Kterých? I na to kniha odpovídá, stejně jako vysvětluje souvislost mezi Koljou a Jurským parkem. A je opravdu obdivuhodné, že se tvůrcům podařilo všechno poskládat tak, aby divák vůbec nic nepoznal.

Více se pak můžeme dozvědět o některých památných scénách (telefonování ve vaně, vzdělávání na řece Vydře), ale ve stručnosti nebudeme ochuzeni ani o ty, které se do finálního sestřihu nakonec nedostaly. Vedle obrovské spousty fotografií se v knize nacházejí cenné dokumenty jako řeč, kterou si Jan Svěrák, jehož režijní nápady mimochodem mnohdy nepostrádají na pozoruhodnosti, připravil před prvním uvedením filmu v USA; dopis producenta Erika Abrahama, jenž v Paříži na ulici našel první vklad do rozpočtu – 50 franků; avšak nechybí ani gratulace od Miloše Formana. Dozvíme se, jakou děkovnou řeč pronesl režisér na Oscarech nebo nad jakými jinými názvy filmu se uvažovalo (kdyby scenáristicko-režisérské duo nezůstalo v tomto směru neoblomné, mohli lidé bývali vyrazit do kina na Dvoutakt, Žili byli dva, Kde domov můj, případně na Smrada), nicméně třeba o Zlatých glóbech a Českých lvech pohříchu nepadne žádná podrobnější zmínka! Zkrátka kapitola o oceněních může klidně leckomu připadat poněkud odbytá. Jinak představuje Příběh filmu Kolja pro všechny příznivce světa stříbrného plátna nepochybně hodně zajímavé počteníčko, které se navíc dá zhltnout za méně než tři hodky. 

FOTO: cinema.de