Už od nepaměti dělají lidé různé věci, když se jim zrovna nedaří. Někteří si pouštějí komedie, jiní hodně čtou, další hledají útěchu v hudbě, případně se věnují bojovým sportům, józe či jiným relaxačním cvičením. Najdou se i tací, kteří v důsledku nesnadné situace páchají trestnou činnost, případně volí ještě radikálnější řešení. Cheryl Strayedová, jejíž příjmení je pseudonym a dalo by se přeložit jako „Toulavá“, se ve svých šestadvaceti letech, kdy byla sužována vzpomínkami na svou matku, závislostí na heroinu (kvůli dávce se neváhala s kýmkoliv vyspat) a krachem manželství, rozhodla pro hodně impulzivní a nesmírně troufalé řešení. Sbalila vše potřebné a vydala se do Kalifornie na očistnou pěší túru, na jejímž konci doufala, že najde nejen vykoupení a úlevu, ale také sama sebe.

Ta túra čítala dohromady téměř 1 800 kilometrů a 94 dnů na Pacific Crest Trail (s monstrózním batohem na zádech), což je jedna z nejnáročnějších turistických stezek v Americe. Není se co divit, že to tenkrát v polovině předminulé dekády chtěla Cheryl zabalit už po několika krocích. Jenže vytrvala, a tak mohla o dvacet let později vzniknout Divočina, jejíž opravdické kvality si začínám uvědomovat až v době psaní těchto řádků. Film sám o sobě je nepřekvapivě dosti předvídatelný. Jen na základě kdekoli dostupné synopse si zřejmě každá divačka a každý divák domyslí, co se asi na plátně bude dít. Divočina ale patří do té skupiny filmů, kde bychom se neměli ptát zájmenem ‚co‘, nýbrž ‚jak‘.

Jak tedy Jean-Marc Vallée, režisér oceňovaného dramatu Dallas Buyers Club a vynikající kostýmní podívané Královna Viktorie, realizoval scénář známého spisovatele Nicka Hornbyho? Určitě nad očekávání dobře, jelikož tento v první řadě spisovatel, podepsaný pod díly jako Všechny moje lásky či Jak na věc, v tomto případě neodvedl příliš dobrou práci (možná až na těch pár vtípků). To Vallée se střihačem Martinem Pensou dokázali Divočinu ozvláštnit. V některých momentech je ale jejich přístup spíše jaksi kontraproduktivní. Třeba občasné jen (několika)vteřinové flashbacky více narušují pozornost, než aby pomohly vyjádřit momentální rozpolcenost hlavní hrdinky.

Tu si tedy zahrála Reese Witherspoon, která si knižní předlohu okamžitě zamilovala, takže film spolu s Brunou Papandreovou v rámci své nové společnosti Pacific Standard, se kterou se chce soustředit především na silné ženské hrdinky, taky produkovala. Do ztvárnění své – nyní už nepochybně můžeme napsat – kamarádky Cheryl Strayedové, jež má v úvodu Divočiny vtipné cameo coby řidička, která hlavní postavu sveze na začátek stezky a popřeje jí hodně štěstí, se rozhodně položila naplno a Oscara by si bývala nepochybně zasloužila více, než za přehodnocované hudební drama Walk the Line.

Některé flashbacky potom směřují až do dětství, kde Cheryl hraje její skutečná dcera, takže se postupně, resp. tedy „na přeskáčku“ dozvídáme o všech jejích starostech a průšvihách, které ji dovedly až na Pacific Crest Trail, kde si, pravda, cestu občas zkrátila tím, že se s někým svezla autem. Vlastně měla jako osamocená mladá žena dost kliku, protože to nejbrutálnější, co se jí cestou stalo, představovala víceméně skutečnost, že ztratila botu a občas čelila poměrně nepříjemnému počasí. Jasně, sama přespávala ve stanu (později i v hotelu) uprostřed ničeho, kde povětšinou potkávala jen chřestýše či zatoulané lišky, ale občas taky další lidi, což bylo zjevně ještě nebezpečnější. Protože jak můžeme vidět na ní samotné, tak lidé, kteří se vydají zdolat tuto hřebenovku, jsou opravdu všehoschopní.

Sama si to ale velmi dobře uvědomovala, což je krásně vidět ve scéně, kdy chce nejprve pomoci od jakéhosi farmáře, ale poté se jej bojí. V jeho stavení na samotě (patrně nikdy předtím neviděla žádný horor či „temný thriller“), které sdílí se svou ženou, se pak nají a vykoupe – ano, jedná se teprve o druhý film, ve kterém můžeme zahlédnout Reese Witherspoon částečně nahou. To jen dokazuje, jak moc jí na tomto projektu záleželo. A když takhle nad Divočinou zpětně přemýšlím, vybavuju si opravdu jen minimum jednotlivých scén, které by fungovaly jinak, než by fugovat měly, na čemž má jistě svou zásluhu i vybraná (především tato) hudba, resp. vybrané písně. Ale stejně to nějak není úplně ono.

Divočina je film, který určitě může přinutit k zamyšlení nejen divačky. A to i přesto, že vedle té střihové skladby (částečně) má ještě jeden velký nedostatek. Hlavní hrdinka se tedy sice ve finále na Mostu Bohů v Oregonu dočká katarze, nicméně pořád tu jaksi tak nějak zůstává prostor pro pochybnosti všeho druhu. Tvůrcům ovšem nelze upřít fakt, že pro natáčení vybrali vskutku jedinečné lokace, které snad musí zaujmout i ty, kteří obyčejně preferují ruch (velko)města před takřka nedotčenou přírodou. 

FOTO: CinemArt