Kdysi býval komiksovým superhrdinou. Dvacet let poté chce Riggan Thomson dokázat, že je schopen vytvořit i „skutečné umění“. Proto se rozhodl adaptovat pro „prkna, která znamenají svět“ dílo Raymonda Carvera s názvem O čem mluvíme, když mluvíme o lásce. Hru, se kterou se jakožto diváci seznámíme nedlouho před premiérou, sám nejenže režíruje, ale také v ní hraje. Stejně jako Lesley, která po „náhodném“ odstavení jednoho z herců přijde s nápadem obsadit Mikea Shinera, se kterým právě chodí. Což o to, jeho talent je neoddiskutovatelný a jak diváci, tak jistá velmi vlivná kritička jej na jevišti rádi vidí. Jenže jeho chování se nelíbí prakticky vůbec nikomu. Možná s výjimkou Rigganovy dcery Sam, která byla nedávno na „odvykačce“ a která nyní dělá svému otci asistentku.

Hlavní hrdina má neustále pochybnosti, jestli si pokoušením štěstí na Broadwayi neukousl přílš velké sousto. Do toho všeho jeho pocit určité rozpolcenosti neustále umocňuje svým hlasem přítomné alter ego – Birdman, jehož skutečnou moc neradno podceňovat (Norman Osborne by mohl vyprávět). Pocit uznání, důležitosti, ba až nepostradatelnosti, po kterém Riggan tolik touží, mu téměř soustavně podsouvá jeho manažer a „nejlepší kámoš“ Jake, jenž to možná nemyslí zcela upřímně, jelikož je za svou práci placený. Stejně jako Sam, která se narodila právě v době otcovy největší slávy. Tudíž mu vyčítá, že nebyl doma, když to potřebovala a že se jí nyní snaží ledacos vynahradit. Riggana se snaží podpořit taky současná přítelkyně Laura, která nemá ve filmu až tolik prostoru, abychom si o ní mohli vůbec něco myslet. A pak je tu ještě bývalá manželka Sylvia, jejíž schopnost naslouchat je hodná úcty i obdivu.

Kolikrát si až člověk říká, jestli náhodou neexistuje pouze v Rigganově (s)vědomí. Ano, dobře. Ovšem … tak tomu není. Ostatní na ni totiž normálně reagují, byť jenom velmi střídmě. Přitom jinak vynikající kamera Emmanuela Lubezkiho k její mystifikaci při delších detailních záběrech na Michaela Keatona přímo vybízí, že se při širším záběru ukáže, že vlastně s nikým nemluví. Na to, že se jedná o záměr, bych si ale nevsadil. Držitel Oscara za nasnímání Gravitace neustále „pochoduje“ za herci, takže vznikají opravdu dlouhé souvislé, ale někdy taky někdy statické a prázdné (viz chodba) záběry, které budí dojem, že v jednom jediném záběru byl natočen celý film. Skutečně tu najdeme minimum střihů, s čímž souvisí i největší záhada Birdmana – k čemu byli zapotřebí dva střihači?

Z „mexického triumvirátu“ ve složení Alejandro González Iñárritu-Guillermo Del Toro-Alfonso Cuarón jsou mi počiny prvního jmenovaného nejvzdálenější. Obyčejně mi vůbec nevadí, když stopáž filmu překročí dvě hodiny. Ovšem najde se i nemnoho výjimek, z nichž jednu tvoří právě filmy, pod nimiž je podepsaný tvůrce oslavovaný za překombinovaná a/nebo natahovaná díla jako Amores Perros či Babel. S Birdmanem to však bylo přeci jen o něčem trochu jiném, a to především díky vynikajícímu obsazení, které dávalo tušit, že alespoň herecké výkony budou stát za to. Pro Michaela Keatona, je to skutečně pořádný comeback, umocněný tím, že s postavou Riggana sdílí v některých ohledech stejnou minulost. Sledovat tyto paralely není nezajímavé, ovšem zároveň rozhodně nelze tvrdit, že by někdejší představitel Batmana hrál sám sebe.

Což jistě platí taky pro Edwarda Nortona, jehož Mike Shiner je v podstatě neřízená střela. Přitom vyvstává otázka, jestli jako uragán nebere ohledy na nic a na nikoho úmyslně či nevědomky, nebo jestli se svým chováním snaží zajistit hře větší publicitu, což Rigganovi jaksi nedochází. Jakkoliv podává vynikající výkon, je trochu zvláští, že si režisér vybral právě jeho, jelikož má také zkušenosti se ztvárněním komiksové postavy. Což má i Emma Stone. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o postavu výrazně vedlejší, jejímž nejvíce zapamatováníhodným výstupem je cca dvouminutové upřímné nadávání otci, je fakt trochu zvláštní, že to dotáhla až k nominaci na Oscara. Pravda, kdyby byl nominován Zach Galifianakis (který jako by s sebou stále nosil něco z Alana, kterého hraje v trilogii „Pařeb“) jakožto sice snaživý, ale ještě méně se objevující manager, bylo by to dozajista zvláštnější. Nominaci by si rozhodně z hereček více zasloužila Naomi Watts, která ke skvělému výkonu přidává ještě nadstavbu v podobě zuřivé líbačky s Andreou Riseborough, přičemž na podobné „cheap thrills“ akademici dříve docela slyšeli. A vlastně slyší stále. 

Mexikán Iñárritu, jehož zdaleka nejzdařilejším počinem je pro mě jedenáctiminutový minipříběh, kterým přispěl do unikátního projektu 11‘09“01, rozhodně velmi dobře věděl, co dělá a čeho chce dosáhnout. V Birdmanovi však díky tomu v podstatě do jisté míry zároveň napodobuje přístup Christophera Nolana a mění se z režiséra v iluzionistu. Jinými slovy se snaží diváky nejrůznějšími fígly (mnohdy využitím/zneužitím konkrétního žánru – komiksový, fantasy, sci-fi) přesvědčit o tom, že vidí něco, co ještě nikdy předtím neviděli. Jenže zatímco Nolan komiksový žánr využívá, Iñárritu jej spíše zneužívá, tudíž by si proti sobě mohl klidně popudit příznivce Iron Mana, Magneta, Hawkeyho (nevybírám náhodou, jelikož ve filmu padnou taky jména Robert Downey Jr., Michael Fassbender, Jeremy Renner), neboť v podstatě tvrdí, a nahlas tím říká to, co si někteří další raději „pouze“ myslí, že komiksové adaptace jsou póvl a že skutečné umění spočívá v něčem (téměř čemkoli) jiném.

Pokud se nemůžete dočkat dalších Avengerů, záleží jen na vás, jestli se přes to dokážete přenést mávnutím ruky, díky čemuž si film určitě více užijete, nebo jestli režisérovi neodpustíte to, že si touto neobjevnou, ale vlastně celkem účinnou satirou/polokomedií evidentně chtěl dojít pro nějaké to ocenění. Ovšem nejvtipnější na tom všem je, že ty scény, skoro jako vystřižené z nějakých komiksových adaptací, jsou ve filmu těmi nejlepšími (ani nedobrovolná procházka ve slipech po zaplněném Time Square či hra „pravda nebo úkol“ na ně nemají). Nějaká ta opravdu trefná poznámka by se v Birdmanovi také našla, stejně jako návod směrem ke kritikům, jak by se jejich práce měla správně vykonávat. Ale získat za tohle hned devět nominací na Oscara? Není to poněkud unáhlené? Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby tenhle biják mnozí vychvalovali právě proto, že mu vlastně pořádně nerozumí, ale nechtějí si to přiznat.

Birdman je film, od kterého se dalo vzhledem k osobě režiséra očekávat, že bude jiný. A jiný také je. Jenže ne zrovna v dobrém. I u těch rádoby nejpřekvapivějších okamžiků jistě dokážete jmenovat minimálně jeden další počin, ve kterém jste něco podobného už viděli. Co však tomuto dílu přihrává dostatek plusových bodů je vedle kamery také právě ta skutečnost, že se jedná o to, čemu říkám „herecký film“. Všechny role jsou pro jejich představitele a představitelky natolik pestré a zajímavé, že se do nich zcela naplno ponoří, tudíž coby diváci klidně můžete ignorovat zbytečně komplikovaně sdělovanou jednoduchou a jasnou myšlenku, resp. možná myšlenky (jasně, jinak by to přece nebylo umění, chápu), se kterou/se kterými by se mnozí jinak mohli snáze ztotožnit, a nemusíte (někdy přímo nechcete) si lámat hlavu hlubokou interpretací. K větší či menší spokojenosti v případě takovýchto filmů mnohdy určitě postačí jen sledovat ty bravurní herecké výkony. 

FOTO: CinemArt