Těsně před první světovou válkou se kdesi v Cornwallu (v Anglii), nedaleko pozoruhodně členitého mořského pobřeží, scházela jistá komunita umělců, mezi kterými vynikal AJ Munnings. Recitoval básně tak, až tím dokázal zesměšňovat pocestné, ale především také skvěle maloval. Jeho dobrým kamarádem byl Gilbert Evans, kterému nebyly cízí ani boje v armádě, a podle jehož zápisků tento počin (resp. knižní předloha k němu) vznikl. Jednoho dne, nebo spíše jedné noci se během sešlosti místních podivínů ozvalo zaťukání na dveře. Za nimi stálá krásná Florence Cater-Woodová – dívka z dobré, bohaté rodiny, která sem přijela z Londýna za bratrem. AJ i Gilbert se do ní záhy zamilují, ačkoliv takříkajíc každý po svém. To může, ale taky nemusí nadělat pěknou paseku.

Někteří herci a některé herečky neváhají, a kromě velkofilmů berou i role v menších filmečkách, v podstatě už předem odsouzených ke komerčnímu nezdaru. A to i přesto, že své dobré kvality určitě mají, nicméně producentské společnosti, pod jejíž záštitou vznikají, holt nemají takovou propagační a marketingovou sílu, jako hollywoodská studia. Léto v únoru proto nezaujalo ani v samotné Anglii. A to Alfred James Munnings patří k tamním nejuznávanějším malířům. Ale ono také záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se skutečné osoby tvůrci ve filmech dívají. Povětšinou jsou pouze dvě varianty – buď z profesního, nebo z osobního. Pro Léto v únoru byla, na rozdíl třeba od Modiglianiho (s Evou Herzigovou), zvolena především druhá možnost.

Stáváme se tak svědky milostného trojúhelníku, ovšem nějaké odvážné scény spalující vášně v tomto počinu, který vcelku důvěryhodně (i díky odpovídajícím kostýmům) zobrazuje anglický venkov před 101 lety, určitě nehledejte. Stejně tak tu nehledejte nějaké zajímavě komponované záběry či režisérský přístup, který by byl víc než běžnou rutinnou. Režisér Christopher Menaul má totiž bohatou zkušenost s prací v televizním prostředí, což se promítlo i do Léta v únoru. Z herců jako by se ani nesnažil dostat to nejlepší. Prostě spoléhal na jejich „vyhranost“ a klidně bych se vsadil, že pokud zrovna někomu nevypadl text nebo se třeba nezakoktal, nechal všechno na první dobrou. K celému projektu zkrátka jako by přistupoval pouze jako k práci a vůbec se nesnažil o nějakou osobitější vizi. Takový jsem měl z Léta v únoru pocit.

Přitom jsem přesvědčený o tom (a nejsem sám), že film je jedním z nemnoha oborů, ke kterému prostě nemůžete přistupovat jen jako k práci. Musíte k němu mít nějaký hlubší vztah. Ať už jste režisér, scénárista, kameraman, zvukař, střihač, producent nebo něčí poslední asistent. Přeci jen vaši práci někdy můžou hodnotit až miliony lidí. Léto v únoru ale rozhodně není takový průšvih, jak to možná může vypadat. Interakce s diváky tu v některých ohledech funguje výborně, byť je to asi dílo náhody. Prakticky po celou dobu sledování tohoto filmu jsem se kupříkladu nemohl zbavit dojmu, že nám je zatajováno něco důležitého, co se této komunity (nebo alespoň některých jedinců z ní) týče. Snad i díky té melancholické atmosféře bezčasí jsem si několikrát vzpomněl na vynikající Rituál. Stejně jako bych se nikdy nechtěl dostat do přímého kontaktu s nikým, kdo má co dočinění s Lordem Summerislem, rozhodně bych nechtěl být ani součástí této komunity.

Jiná interakce, tedy zájem o jednotlivé postavy, pak funguje především právě z toho důvodu, že je hrají známí herci. Florence má tvář Emily Browning (Sucker Punch, Pompeje), AJ vypadá jako Dominic Cooper (Captain America: První Avenger, Abraham Lincoln: Lovec upírů) a tím třetí do party je Dan Stevens, kterého jistě velice dobře znají příznivci seriálu Panství Downton. Třetí jmenovaný hraje typického klaďase, zatímco ti první dva ztvárňují postavy se zajívavými, nejednostrannými charaktery (on má o všem své jasné bohémské představy a ona není až tak nevinná, jak to na první pohled vypadá) a do jisté míry to pro ně musela být velká výzva. Přeci jen hrát postavu, která má reálný předobraz, je nepochybně náročnější i tehdy, když se nejedná třeba o přeslavného zpěváka.

Léto v únoru mi sice, tedy především díky zvoleným lokacím, připomnělo Rituál, ale jinak má samozřejmě mnohem blíže kupříkladu k Vášni mezi řádky. Určitě se ale tvrdit, že je o malinko lepší, než drama Ralpha Fiennese. S přihlédnutím k možnostem tehdejších obyvatel anglického venkova se dá směle tvrdit, že se tu pořád něco děje. Svou zásluhu na tom mají také absence prostřihů a dlouhých záběrů a pohyby kamery. Díky tomu totiž tohle dílko nepřipomíná divadelní hru. A navíc, tyto skutečné postavy u nás nejsou tolik známé jako Charles Dickens, o jehož počínání měli možná někteří před uvedením Vášně mezi řádky trochu jiné smýšlení. A ještě bychom tu našli jeden rozdílek. Na rozdíl od Felicity Jones, Emily Browning se tu úplně svlékne (nikoliv ovšem ve své premiéře). Asi nepřekvapí, že právě tato scéna je z celého filmu nejvíce zapamatováníhodná. 

FOTO: cinema.de