Píše se duben roku 1945. Němci už tuší, že tuhle válku nevyhrají. Přesto na některých místech ještě mohutně vzdorují. Tomu je třeba učinit přítrž a postarat by se o to měl také seržant Don „Wardaddy“ Collier (Brad Pitt) v tanku Sherman pojmenovaném Fury (Fúrie, čili odtud původní název filmu). Samozřejmě v něm není sám. Jeden ze členů posádky to sice schytal, nicméně pořád má k dispozici další tři ostřílené borce – chicana, tedy mexického Američana, Triniho „Gorda“ Garciu (Michael Peña), nábožensky založeného Boyda „Bibli“ Swana (Shia LaBeouf) a tvrďáka Gradyho „Coon-Asse“ Travise (Jon Bernthal), který je zřejmě i pod vlivem válečného běsnění skutečně složitou osobností. K Wardaddymu je přidělen mladý a nezkušený zelenáč, původně písař Norman Ellison (Logan Lerman), který se doposud aktivně nezúčastnil žádné bitvy, tudíž taky nikdy nikoho nezabil. Ale to se zřejmě bude muset změnit. Protože tahle pětice bude nucena odhodlat se k činu, který možná vejde do dějin!

Tak jako se 300 statečných Sparťanů postavilo celé perské armádě, také Wardaddyho skvadra bude čelit mnohonásobné přesile (shodou okolností půjde o cca 300 lidí). Jen s tím rozdílem, že pochopitelně nebudou zabíjet Peršany, nýbrž nácky. A jak víme z Hanebných panchartů, zabíjení nácků je činnost, ve které Brad Pitt skutečně vyniká. Asi už je jasné, že Železná srdce nejsou filmem, na který byste chtěli vzít svou přítelkyni, manželku či babičku. Ano, asi existují jistě brutálnější válečné filmy, nicméně Železná srdce za nimi, co se zobrazování násilí týče, určitě o mnoho nezaostávají. Na rozdíl třeba právě od Quentina Tarantina či Roberta Rodrigueze, David Ayer ve svých filmech servíruje násilí nikoliv jakožto formu zábavy, ale velmi realisticky. V podstatě ve stylu Sama Peckinpaha.

A právě závěrečná, řekl bych minimálně dvacetiminutová řežba, jako by připomněla (nebo do určité míry přímo parafrázovala) jeho legendární „krvavý balet“, kterým vygraduje skvělá Divoká banda. Režisér v Železných srdcích vlastně také částečně využívá konceptu Elema Klimova, který tento ruský režisér uplatnil ve svém válečném dramatu Jdi a dívej se, kde vlastně příběh vypráví očima mladého chlapce. I tady sledujeme některé události de facto z Normanova pohledu. A o to jsou pak samozřejmě působivější. A přesně tak dokáže Ayer taky vykreslit vztahy – tedy takové to chlapské přátelství – mezi hlavími postavami.

Jde vlastně o další společný prvek s filmy Sama Peckinpaha, především tedy s jeho westerny, ačkoliv patrný je kupříkladu i v jeho též vynikajícím Železném kříži, válečném díle vyprávěném z pohledu nacistů. Postavy v nich jsou taky kámoši, kteří se sice různě provokují, ale když jde do tuhého, bude jeden druhého bránit klidně až do poslední možné chvíle. David Ayer je opravdu výborný scenárista a Železná srdce to nejen precizními dialogy i jednotlivými replikami určitě potvrzují, ale také je to skvělý režisér. Jedná se o jeho pátý celovečerák, přičemž pokaždé můžeme v jeho filmech vidět zcela jasnou vizi, kterou se nepochbyně podařilo realizovat přesně podle představ, což u filmařů původně jiných profesí nebývá vždy pravidlem. Evidentně si je ale jistější (jak ukázali Street Kings), když natáčí podle vlastního scénáře, což pro Železná srdce samozřejmě platí!

Stejně jako v „arnoldovské“ Sabotáži, i tady mají postavy přezdívky, přičemž jednu stylovou si vyslouží i Norman. Stane se tak ve výborné scéně, kdy posádka tanku čeká, až se přiblíží ona mnohonásobná německá přesila. Napětí a obavy by se tu daly přímo krájet, přestože se postavy snaží svou situaci poněkud odlehčovat. Ani není zapotřebí neposedné ruční kamery jako v Ayerově Patrole. Ostatně pro válečný film, resp. pro válečný film s tanky, by byl takový přístup asi stejně nevhodný. Závěrečný masakr se pak stává ještě působivějším, když na bojiště padne tma. Ale nenechte se zmást, Železná srdce nejsou jednou souvislou akční řežbou. Dost se tu také povídá, byť válka je v podstatě všudypřítomná.

Snad s výjimkou jedné dlouhé scény, ve které Wardaddy a Norman natrefí v jednom domě na dvě německé ženy (Anamaria Marinca a Alicia von Rittberg). Pojedí, popijí, zahrají si na pianino .. možná i něco víc. V tom bytě strávíme poměrně dlouhou dobu. Patrně i z toho důvodu, abychom si, tak jako samotné postavy, odpočinuli od té vřavy a temné, tíživé, zamračené atmosféry, kterou Železná srdce tak trochu připomenou Válečného koně, třebaže se děj tohoto Spielbergova počinu odehrává za první světové války (oba tyto počiny se ale natáčely v Anglii, která suplovala za jiné země). Ale jakmile posádka Fúrie byt opustí, ihned nám režisér/scenárista zase předvede krutost a nevyzpytatelnost války. To úplně nejvíc nejpůsobivější si ale opravdu nechává až na samotné finále.

Železná srdce velmi přesvědčivě a realisticky zobrazují, že ani tankisté to za druhé světové války neměli jednoduché. Jedná se v podstatě o ukázkový „ensemble piece“, kde se v hlavních rolích představují známí (a znamenití) herci, přičemž každý z nich přispívá prostřednictvím své postavy ke splnění svěřeného úkolu (viz také Avengers, Expendables, …). Té realističnosti určitě přidává taky fakt, že herci jednak prošli před natáčením adekvátním výcvikem a jednak se sešli se skutečnými válečnými veterány. Naopak jí možná malinko ubírají barevné „paprsky“ á la Star Wars či některé jiné sci-fi, ačkoliv je třeba dodat, že přesto byly vcelku příjemným zpestřením, stejně jako úvodní snový/fantaskní záběr, ve kterém přijíždí zpustošenou krajinou voják na bílém koni a který si lze až do určitého momentu vyložit v podstatě všelijak. V Železných srdcích se ale nějaké ty drobné nedostatky přeci jen najdou, jenomže kdybych je tu uvedl, šlo by o poměrně výrazné spoilery. Snad ale můžu prozradit, že byť jsme už některé scenáristické prvky mohli vidět i jinde, stejně nechá tento film svým způsobem vzpomenout na nejslavnější knihu Ericha Marii Remarqua (teď jenom kterou považuju za nejslavnější, že ano?). Takže vlastně tak docela není pravda, přestože to po Památkářích kdekdo prohlašoval, že už není možné podívat se na nejničivější válečný konflikt v dějinách z originálního úhlu pohledu. 

FOTO: Falcon