Ve filmu sledujeme dva odcizené bratry a spolu s nimi ještě několik dalších postav, z nichž některé si svými minipříběhy také dělají zálusk na pozici těch hlavních. Všechny jsou navíc obsazeny nejznámějšími českými herci a herečkami, což je v případě Všiváků teprve kontraproduktivní, jelikož režisér/scenárista jakoby úplně nevěděl, co chce přesně natočit. Roman Kašparovský se ve světě českého filmu pohybuje už řadu let, ale tímto počinem debutuje. A stejně jako mnozí před ním i po něm z řad režisérských/scenáristických debutantů se dopouští té zásadní chyby, že chce do filmu nacpat prakticky všechno, co ho napadne nebo alespoň něco z toho, co viděl v nějakém jiném audiovizuálním díle.

Třeba: Co takhle pošlehačkovaná, spoutaná, a pochopitelně současně s tím i nahá vyvinutá kráska, kterou uvidí kolegyně a kolegové? Bude pošlehačkovaná,spoutaná, a pochopitelně současně s tím i nahá vyvinutá kráska, kterou takhle uvidí kolegyně a kolegové. Co tam dát přepadení banky? Bude přepadení banky (bizarní!). Co takhle tam dát dva sígry, kteří budou mít za úkol (nejen) krást věci a jeden z nich bude postižený? Ano, budou tam dva sígři, kteří budou mít za úkol (nejen) krást věci a jeden z nich bude postižený (bizarnější!). Co takhle bez širších souvislostí vyhodit do povětří trafiku Molotovem? Jo, vyhodíme bez širších souvislostí do povětří trafiku Molotovem. A co takhle nějakou tu manželskou nevěru? Pochopitelně nemůže chybět. A později dojde i na další bizarnosti, u kterých jsem si, stejně jako mnozí další, mohl hlavu ukroutit. Bývala by to mohla být vcelku zajímavá hyperbolická parodie, nicméně ve Všivácích je evidentně vše myšleno zcela seriózně (z tohoto pohledu nacházíme podobnost s Hranaři)!

A to i přes využití toho magického realismu (snové představy, vidiny). Ve filmech se ho zase až tak často nevyužívá. V podstatě se dá říci, že se k němu hlásí jen minimum tvůrců. A inspirovat se jím hned při svém debutu, na to si netroufli ani někteří z nich. Na druhou stranu ve světě filmu může využití tohoto směru, který v literatuře proslavil především Gabriel García Márquez, zakrýt neumětelství a do značené míry tedy posloužit jako určité alibi. Nicméně už jen napsat dobrý scénář a natočit podle něj dobrý film je samo o sobě dosti náročné. Pan režisér si zřejmě myslel, že je to ta nejsnadnější věc na světě – opravdu není! Přesto se ve svém debutu sebevědomě pustil do projektu, v němž se například prolíná několik časových rovin.

Nejsou tři, jak někteří tvrdí, ale jsou minimálně čtyři. Bráchy nejprve sledujeme ještě jako malé (tak první stupeň na ZŠ), kdy se staneme přibližně po deseti minutách svědky jisté nepříliš uvěřitelně natočené události, která nám dá tušit, že tenhle film nebude až tak pozoruhodný, jak se možná čekalo. Tedy, on je maximálně pozoruhodný, ale jinak, než by měl být. Pak bráchy sledujeme v době, kdy jeden z nich kroutí vojenskou službu. Který? To se dlouho, dlouho, dlouho nedozvíme, protože v té první i v této druhé rovině je hrají jiní herci, stejně jako jejich matku, kterou představuje jak Iva Janžurová (bohužel pro tuto velkou osobnost českého filmu dosti nevděčná roli), tak její skutečná dcera Sabina Remundová. A opravdu nelze poznat, ze kterého z jejích synů se má později vyklubat Ondřej Vetchý (Richard) a ze kterého Jiří Langmajer (Mikuláš). Co na tom, že režisér/scenárista to ví, když divákovi to osvětlí až prakticky v samotném závěru. A nutno dodat, že vlastně ještě spíše omylem.

A pak jsou tu de facto další dvě roviny, ve kterých už bráchy představují ti dva zmínění vynikající čeští herci. Richard je voják, takže tvůrci vyrazili natáčet do Afghánistánu, což se jeví jako zbytečnost, protože jednak prostředí Blízkého východu není tak přátelské, jako třeba Maroko, kam vyrazila natáčet Marie Poledňáková „komedii“ Líbáš jako ďábel, nebo jako Slovinsko, které si vybrali tvůrci Mého vysvlečeného deníku. A navíc, ve Všivácích pak afghánský lom nápadně připomíná ten český, do kterého zamíříme za dalšími WTF událostmi hned v následující scéně. Otázka však zní: „Vůči těm ostatním současným/současnějším scénám, představují scény z Afghánistánu flashbacky, flashforwardy, nebo dokonce obojí?“. Možná to první, možná to druhé, možná to třetí. V každém případě to nedává smysl!!! 

Tak jako kupříkladu scéna s „kouzelným peříčkem", jelikož má poměrně nejasné vyznění, a stejně jako fakt, že v jisté scéně se bratři po letech znovu uvidí tváří v tvář, ale vůbec na sebe v první moment nereagují a neprojevují žádné emoce, přestože o sobě vědí! Teprve až po jistém činu, kdy se opět musí jen nevěřícně kroutit hlavou, je tomu jinak. Nastává totiž okamžik, který měl být patrně emocionálním vrcholem celého filmu. Problém je, že tak jako zhruba ty tři další podobné, ani tento vůbec nefunguje tak, jak by měl! Navíc, v této scéně brutálně prší, avšak nedlouho poté po dešti nikde ani památky. Všude suchoučko. A pak naplno přebírá otěže dadaismus, protože finále je ještě překombinovanější, než některé akce fotbalistů na letošním mistrovství světa. To mimochodem Všivákům určitě odebere nějaké potencionální diváky, takže načasování do kin, kvůli kterému se premiéra prakticky rok odkládala, nebylo nakonec určitě zrovna nejideálněji vybrané.

Důvodů, proč momenty, které v naprosté většině jiných filmů (včetně některých českých) skvěle fungují, kdežto tady se totálně míjejí účinkem, je více. Některé už byly nastíněny, ovšem jedním z velmi podstatných bude nepochybně také ten, že se neodehraje v podstatě nic, kvůli čemu by měl být Richard (Ondřej Vetchý) v té současné rovině takhle skleslý a deprimovaný. Naopak Jiří Langmajer svou postavu skutečně oživil a musím říct, že bych jej nesmírně rád viděl také v nějaké ryze komediální roli. Právě on filmu svou přítomností nejvíce pomáhá. Ačkoliv na stejnou úroveň bych kladl i Ondřeje Malého v roli Richardova kamaráda z Afghánistánu, o kterém se dlouho neví, jestli náhodou nemá být William Hurt z Mr. Brookse nebo třeba Brad Pitt z Klubu rváčů. V prapodivné scéně v jakési bance, ze které by měl Tristan Tzara nepochybně velkou radost, se však teprve ukáže, že opravdu není. Škoda, nicméně i tak platí, že Jiří Langmajer sice ve Všivácích předvádí ze všech nejlepší výkon, ale způsob, jakým Ondřej Malý ztvárnil postavu Oldy, mě nejvíce bavil, byť je tahle osoba, stejně jako ta, kterou hraje Ondřej Vetchý, hóóódně nepravděpodobná.

Právě Ondřej Vetchý a Jiří Mádl (do značné míry) = současný český film. První jmenovaný je hojně obsazovaný, takže není divu, že si jej do svého počinu Pojedeme k moři vyhlédl i ten druhý, jehož letošní zmíněný režijní debut působí oproti Všivákům mnohem, mnohem vyzrálejším dojmem. Ze svého hereckého umění však rozhodně nic nezapomněl a postavu postiženého Vency ztvárnil velmi věrohodně, byť jej scenárista neustále zasazuje do pro něj poměrně nevěrohodných situací. Třeba do přítomnosti nevypočitatelného Kryštofa Hádka a všehoschopné Terezy Voříškové coby Richardovy dcery. Mimochodem, tu druhou hraje skutečná dcera Ondřeje Vetchého, Rebeka.

Všiváci jsou filmem, od kterého jsem si sliboval opravdu hodně. Už jenom proto, že trailer vypadal opravdu jako trailer! Ale, jak je vidět, hodně se toho nepovedlo. Ovšem něco přece: kromě asi dvou vtípků, scény s žehličkou, sexuálních výstupů Táni Vilhelmové a jednoho dialogu na střeše mezi Jiřím Langmajerem a Markem Taclíkem to jsou především akční scény, které mají až mezinárodní charakter! Zvláště přestřelka s Talibanci v Afghánistánu by možná snesla i ta nejpřísnější kritéria. Ač jsem se několikrát během sledování tohoto filmu znovu podivoval, jak se mohl dostat do kin (toto podivování nastartoval už kdysi Labyrint), později opět jednak zaúřadovala moje slabost pro bizarnosti a absurdity, ale zároveň musím říct, že jsem potom o Všivácích musel celkem dlouhou dobu přemýšlet. Čili něco do sebe možná opravdu mají (včetně několika pěkných záběrů a nějakého toho zajímavého nápadu). Ovšem někteří méně tolerantní jedinci by v  případě takového přemýšlení o tomto filmu mohli dopadnout jako ten člen poroty ze závěru tohoto videa. Ti ostatní by tomuto bijáku možná přeci jen mohli dát šanci (ať už v kině nebo pak na DVD). Protože při letmém pohledu na letošní plán premiér se může stát, že bude přes to přese všechno patřit z tuzemské tvorby k tomu (nej)lepšímu. 

FOTO: Bontonfilm