Los Angeles nedaleké budoucnosti (kdy přesně se ale nedozvíme, což vzhledem k částečnému, ale, pravda, proměnlivému konceptu tohoto počinu zamrzí). Theodore Twombly je takový zakřiknutý člověk, toho času také nespolečenský, protože se rozvádí a musí to neustále řešit (takřka stejně, jako to dělají postavy v mnoha současných českých televizních seriálech). Pracuje tak, že píše dopisy pro druhé (z filmu se to ale dost dobře nedá pochopit, protože to není kloudně vysvětlené – dozvěděl jsem se až z distribučních materiálů). Stýká se prakticky jen s jedním kolegou z práce, o kterém dlouho pořádně nevíme, co si o něm máme myslet (zřejmě nějaký sofistikovaný humor Spika Jonze, jehož podstata mi nějak uniká). Zajímavější už je to s Amy (její práce taky nedává tak docela smysl), u které je ovšem opět velice obtížné rozpoznat, v jakém jsou spolu vlastně vztahu – je to ségra, pouhá kolegyně nebo dobrá kamarádka (přitom právě přesná definice vztahů mezi postavami by snad měla být základem každého dobrého scénáře)? Ale to není všechno!

Tenhle Theodore natrefí na společnost Element Software, která zrovna vyvinula počítačový systém , jenž je prezentován jako normální, vnímavá bytost, která rozumí vašim potřebám, má přístup ke všem možným informacím, takže jí nedělá sebemenší potíž vám bleskově „pročesat“ emaily nebo si během 0,02 sekundy vybrat jméno ze všech dostupných. A tak se ze systému stane jakási virtuální žena – Samantha. S Theodorem se velmi rychle vyvíjí a uvědomuje si sama sebe (na rozdíl od Skynetu naštěstí není nebezpečná). Dokonce přemýšlí i nad tím, jestli jsou její pocity skutečné nebo naprogramované. Není divu, že s ní začne existovat jako s jakoukoliv jinou „hmotnou“ ženou.

No myslím, že existovalo dost způsobů, jak naložit s takto zajímavým nápadem. Spike Jonze si však vybral jeden z těch nejpřízemnějších. Mohl nás více zasvětit do těch technických aspektů, ale neudělal to. Mohl z tohoto systému udělat podvod, takže by se jednalo o skutečnou ženu. Ale neudělal to. Mohl Samanthu třeba ve finále nějakým trikem zhmotnit, čímž by docílil pro někoho možná tuctového happy endu, ale pořád by to byl lepší závěr, než ten zvolený. Takhle se místo ní v jedné scéně objeví jen skutečná zástupkyně/náhražka, využívající Samanthin hlas, což je jedno z mála vtipných oživení tohohle až lehce kýčovitě vztahového příběhu. Zaujmout tak místo toho mohl futuristický look, kterého je ale docíleno natáčením v Šanghaji. A hlavní postava také hraje holografickou hru, kde se objevuje panáček, jehož předobrazem musel být Ted. Účelem této hry není nic jiného, než potvrdit, že se děj odehrává za několik let, což je snad jasné, protože takovouto vychytávku typu Samanthy ještě nikdo nevynalezl.

Řekl bych, že scenárista Spike Jonze v podstatě ty ceny nedostal za scénář, ale za námět.  Anebo se mu sečetly zásluhy za předchozí tvorbu. Není totiž pochyb o tom, že v minulém roce vznikly mnohem, mnohem kvalitnější původní scénáře. Někdy je ale holt rozhodnutí členů Akademie pořádným rébusem. Kupříkladu precizní scénář, ze kterého vzešla Gravitace, se do té pětky ani nevešel! Jonze jednou zmíní Prahu a párkrát nadnese nějaké zajímavé téma, o kterém se dost hovoří v dnešní době, a naznačí, jak se podle něj bude tato záležitost vyvíjet v budoucnu. Jen naznačí, protože se rozhodně nechce pouštět do žádných větších akcí (asi práce navíc) a raději spěchá zpátky k čiré pokulhávající fikci. Kdyby byla Ona alespoň nějak pozoruhodně natočena. Ale není – z hlediska filmařské zručnosti se jedná o dílo velmi, velmi jednoduché, přitom trocha invence ze strany kameramana by mu jistě prospěla.

Na filmu Ona tak přitahují pozornost jiní. Z těch, kteří se nacházejí za kamerou, je to Megan Ellison - producentka, která se během pouhých třílet vyšvihla díky společnsoti Annapurna Pictures do pozice neobyčejně silného hráče. Poskytuje totiž filmovým tvůrcům něco, co jim hollywoodská studia nemohou ve většině případů zajistit. Před kamerou je to v první řadě Joaquin Phoenix, kterému role podivínů mezi jinak (celkem) normáními lidmi sedí jako ulité. Potíž je v tom, že v Oně :-), nebo tedy lépe Ní, jsou podivíni skoro všichni a tenhle vynikající herec tu v nadpoloviční většině scén nemá co hrát. To samé platí i pro Amy Adams (trestuhodné). A proč Samantha zní zrovna jako Scarlett Johansson, když máme celou řadu hereček s mnohem příjemnějším hlasem, to je taky otázka. Ještěže tu má vcelku pěkné cameo jedna velice oblíbená kráska (je tu ještě jiná, než Rooney Mara).

Ona je v podstatě podvod. Protože Nejlepší původní scénář by snad měl být originální, ne? Tady však najdeme jenom záblesky originality. Tím myslím kromě zhruba šesti mimořádně hodně vtipných momentů a hlášek (minimálně polovina zazní hned v úvodní desetiminutovce) ty asi tři futuristické vychytávky, které zároveň téměř jako jediné výrazněji posouvají děj. Rozhodně tím nemyslím dialogy a ty dlouhé lyrické záběry, které kdyby se vystříhaly, mohl mít film o poznání příjemnější hodinu a půl. Po vcelku svižné třičtvrtěhodince stávající dvouhodinové stopáže tak nastává útlum a všechno se začíná nemile táhnout. Nadále se sice objevují trefné satirické prvky, ale v některých případech jsou pak zase nepochopitelně upraveny na zcela nesatirické! Prostě se domnívám, že vzhledem k zisku Zlatého glóbu a Oscara v kategorii NEJLEPŠÍ PŮVODNÍ SCÉNÁŘ jsme byli oprávněni čekat od této věci více, než potom nabídla.