Ve 20. letech minulého století začala společnost, zvláště pak ta newyorská, poměrně divočet. Pořádaly se velkolepé párty, z nichž málokteré (čtěte žádné) se co do pompéznosti vyrovnaly těm, které probíhaly v honosném sídle člověka jménem Gatsby. Jay Gatsby. Přestože lidí se vždy sešlo nepočítaně, nikdo se nikdy neobtěžoval zjistit, co je vlastně tento tajemný neznámý zač. A tak o něm, jak už to tak bývá, začaly kolovat všemožné historky: Skutečně studoval Oxford? Fakt byl ve válce? Opravdu zabil člověka?

Hned vedle Gatsbyho paláce, jenž nemá svou kouzelností daleko k tomu z Mocného vládce Oz, stojí o poznání skromnější stavení, které bude nazývat domovem jistý Nick Carraway. Shodou okolností naproti přes zátoku nachází se jiný velký dům, který obývá jeho sestřenice Daisy se svým bohatým, ale záletným manželem Tomem Buchananem. Tady se Nick mimo jiné seznámí s nespoutanou golfistkou Jordan. Ovšem to pravé dobrodružství pro něho začne až ve chvíli, kdy jako jediný obdrží pozvánku na párty od samotného Gatsbyho (ostatní hosté se automaticky zvou sami)! I proto, že podobným akcím a společnosti se předtím spíše vyhýbal.

Jakkoliv je tento román F. Scotta Fitzgeralda, především v USA, takřka kultovní záležitostí, musím příznat, že jsem před zhlédnutím tohoto filmu o jeho zápletce (záměrně) vůbec nic nevěděl. Samozřejmě jsem si však byl vědom toho, že už byl několikrát zfilmován, přičemž dosud byla za nejzdařilejší verzi, ze které jsem bohužel viděl jen asi tak minutu, pokládána tato s Robertem Redfordem a Miou Farrow v hlavních rolích. Na jednu stranu mě to mrzí, protože se na ní podílel coby scenárista Francis Ford Coppola, který v 70. letech proměnil ve zlato v podstatě všechno, na co sáhl. Ale na tu druhou jsem se o to více … no, těšil … to asi nebude to úplně nejsprávnější slovo. Na tu druhou jsem byl o to více zvědavý na toto nejnovější zpracování.

Během expozice jsem díky několika faktorům nemohl od plátna odtrhnout zrak. Na prvním místě je třeba uvést nevšední, ovšem pro režiséra Baze Luhrmanna typický (bezvadně především v Romeovi a Julii), byť pro někoho patrně až kýčovitý visuál. Přesto mě trochu mrzelo, že jsem film neviděl ve 3D. Nejen kvůli pohledu na dobový New York včetně oné chudinské čtvrti (výprava opravdu nemá chybu) a všem těm barvám (občas až extrém á la Speed Racer), ale i proto, že některé aspekty jako dlouhé nájezdy kamery tu jsou očividně především na efekt. Rozhodně o nich nemůžeme říct, že by měly nějaký třeba dramatický význam.

Nicméně pak se ukáže, že opět půjde o milostný vztah spojený s manželskou nevěrou, což je zápletka již natolik fádní, že to vtipné není. Musí se ovšem dodat, že kniha Velký Gatsby byla napsána téměř před devadesáti lety. I řekl jsem si tedy: „OK. Uvidíme, jestli ji (myšleno zápletku) režisér dokáže ozvláštnit taky něčím jiným, než jen těmi pěknými obrázky.“ Hned jedna z prvních scén po uvedeném zjištění tomu nasvědčovala. Gatsby a Daisy spolu totiž měli poměr už dříve ve městě jménem Louisville, ale pak se několik let neviděli a ona se provdala. Nyní Gatsby přemluví Nicka, aby ji pozval na čaj a on se s ní mohl znovu setkat, protože mu tenkrát naprosto učarovala. Tato scéna mezi tou hromadou květin, které nechal Gatsby přivést pro navození té správné atmosféry, je výborně napsaná, zrežírovaná, ale především skvěle zahraná. A dokazuje, jak moc titulní postavě na oné dívce záleží. Že by se v podobném stylu nesl i následující děj?

Nikoliv. Pěkné obrázky musí stačit. Pravda, tohle dílko sice některými nápady trochu připomene loňskou Annu Kareninu (musím dodat, že zasloužila hvězdu navíc), ale, na rozdíl od Baze Luhrmanna, Joe Wright se do té divadelní vize pořádně opřel, čímž učinil tu (celkově také několikátou) adaptaci skutečně pozoruhodnou, přestože v ní jde, shodou zajímavých okolností, také o manželskou nevěru. To visuální stránka Velkého Gatsbyho zachází během rozuzlení, tedy v závěrečných zhruba dvaceti minutách, tak daleko, že v podstatě upozaďuje herecké výkony a rozmělňuje i samotný děj, takže skoro všechny nejpodstatnější scény nepůsobí tak, jak by měly. A fakt, že některými motivy (výrazná osobnost, velké sídlo, schodiště, bazén) tvoří uričtou paralelu se Sunset Boulevardem, je spíše než záměrem tvůrců jen snahou lehce rozpačitého diváka o nějaké ozvláštnění, protože od příběhu, lépe řečeno od jeho zpracování, přeci jenom očekával o něco více.

Jistě, použitá hudba sice pomáhá udělat tento počin výjimečnějším, ale pořád se jedná jen o jednu z více složek, které mohly z Velkého Gatsbyho učinit o poznání nevšednější zážitek. Tvůrci totiž zvolili podobnou cestu, jako Sofia Coppola v Marii Antoinettě nebo Quentin Tarantino v Nespoutaném Djangovi, a sice, že na soundtracku najdeme skladby a interprety, jejichž tvorba na první pohled, resp. poslech, k danému žánru příliš neštymuje. Nicméně přestože uslyšíme kupříkladu něco od Shawna Cartera, kterého ovšem příznivci rapu znají pod přezdívkou Jay-Z (na vzniku filmu se podílel také jako výkonný producent), a můžeme se zaposlouchat do sametového hlasu Lany Del Rey, stejně tento přístup i v tomto případě funguje.

Co je ale možná trochu škoda, že titulní postava není zároveň postavou hlavní. Leonardo DiCaprio  zdaleka nemá tolik prostoru, jako jeho kamarád Tobey Maguire. Na Oscara to tedy tentokrát opět nevypadá. Na jeho nástup si navíc diváci musí počkat. Tedy, musí si počkat, než uvidí jeho tvář, kterou režisér před kamerou po určitou dobu skrývá. Ale proč? Když všichni víme, že to bude Leonardo DiCaprio? Snad abchom si pak uvědomili, že stále vypadá stejně, jako když hrál v Co žere Gilberta Grapea. Tím samozřejmě nechci říct, že vypadá, jako by byl retardovaný. To ne, kór když patří k mým oblíbeným hercům. Chci tím říct, že svým způsobem má pořád ten stejný, de facto dětský výraz jako před těmi dvaceti lety (už tehdy mu paradoxně bylo skoro dvacet), kdy v podstatě s filmovou kariérou začínal a objevil se jak ve zmíněném počinu Lasse Hallströma, tak ve vynikajícím Dospívání po americku.

Od té doby si na konto (vedle mnoha milionů dolarů) připsal několik dalších pozoruhodných rolí, včetně jiného výstředního milionáře Howarda Hughese ve filmu Letec. Jeho prvořadé cíle však byly poněkud jiné. Přesto se ale nedá říct, že by Scorseseho film byl lepší (má ovšem jiné nedostatky) nebo že by představitel hlavního hrdiny předvedl kvalitnější výkon. DiCaprio totiž znovu předvádí svůj vytříbený standard, který je ve Velkém Gatsbym ještě okořeněný neustálým častováním výrazem „old sport“ (trefně přeloženo jako „starý brachu“) a který naprosto fascinujícím, ale současně i mírně znepokojujícím způsobem vygraduje ve scéně, kdy přestane ovládat svůj vztek a za přihlížení Daisy a Jordan vystartuje proti Tomovi. No jestli tuhle scénu nechal Baz Luhrmann několikrát opakovat, pak by asi mnozí jiní umělci chtěli raději být režiséry než herci.

Velký Gatsby nabízí i další hvězdná jména. Hlavní postavu Nicka Carrawaye, který současně celý příběh vypráví (což je fajn, protože jeho hlas je poslouchatelný) a sepisuje, skvěle ztvárnil Tobey Maguire, jelikož vždy dokázal divákům přiblížit Nickovo momentální rozpoložení a smýšlení o společnosti, ve které se ocitl. Většina diváků bude jistě s jeho postojem souhlasit. Joel Edgerton si s nepříliš originální postavou Toma poradil také velmi dobře. A u Jasona Clarkea už od začátku tušíme, že jeho postava nebude tak docela kladná. Výborně, že se režisér rozhodl dát příležitost začínající Elizabeth Debicki (Jordan), která mezi těmi hvězdami určitě nezapadla. Carey Muligan byla též skvělá volba. Na rozdíl od Jordan (a vlastně i ostatních žen, které ke Gatsbymu na večírky docházejí) působí velice křehce, a proto ani není divu, že v ní našel zalíbení. Kdyby byly vystřiženy ty opravdu pomalé, málo záživné pasáže (nepochybuju o tom, že v knize fungovaly) a kdyby se v některých momentech režisér více než na visuální stránku soustředil na vyprávění příběhu samotného, dalo by se větší zalíbení najít i v celé této okázalé podívané.