Povídkové filmy rozhodně v současné době nejsou nikterak častým jevem. Ale pokud chtějí tvůrci vyprávět především o obyvatelích a krásách nějakého konkrétního města, a tím jej oslavit, je takový koncept vskutku ideální, ba možná přímo nezbytný. Podobně tomu bylo u filmů Paříži/New Yorku, miluji tě. Producenti 7 dnů v Havaně se jimi evidentně inspirovali, neboť i tady se snaží (tentokrát tedy kubánskou) metropoli ukázat a představit ze všech možných úhlů pohledu, a i tady najdeme příběhy, které jsou bez pointy. Někdy je to ale ještě drsnější …

Kdyby se podařilo nalákat větší množství známých herců a hereček, hned by to bylo o poznání veselejší. Jenže něco takového by bylo s tak prťavoučkým rozpočtem naprosto nemyslitelné. Nabízí se otázka, jestli to bylo tak, že producenti prostě víc peněz nesehnali, a tomu pak tedy musel scenárista Leonardo Padura přizpůsobit svojí práci, anebo jeho scénář prostě více k realizaci nepotřeboval. Existuje ovšem také možnost, že dostupné materiály nejsou přesné a že jednotliví režiséři (celkem jich je sedm – na každý den jeden) své povídky napsali sami. To se jeví jako nejpravděpodobnější a nejlogičtější, ale v případě tohoto filmu to klidně mohlo všechno být ještě úplně jinak. Tak jako tak to vypadá, že příčinu nekvality 7 dní v Havaně je třeba hledat už na samotném prvopočátku přípravných prací. Jako by nikdo přesně nevěděl, co chce natočit.

Ale pojďme teď k jednotlivým příběhům. První z nich s názvem El Yuma (tak se na Kubě říká Američanům a údajně za to může tento film) přinesl spolupráci dvou lidí, u kterých byste si snad nikdy nevsadili na to, že spolu někdy budou spolupracovat. Benicio Del Toro si tentokrát stoupl za kameru a z pozice režiséra vedl Joshe Hutchersona v příběhu mladého Američana-herce, který se má na Kubě podívat na filmovou školu. Na takřka všudypřítomnou špínu a celkově nižší úroveň všeho si záhy zvykne, a začne se zajímat o místní, vesměs velmi povolné holky. Když už si myslí, že se mu jednu podařilo ukecat, ukáže se, že se spletl. Tato povídka je určitě koukatelná. Del Toro ji režijně zvládá velmi dobře a jeho zkušenosti jsou znát. Ale to, co udělá hlavní hrdina ve finále poté, co zjistí, jak se věci mají, ji celou hodně sráží. Zároveň tak vlastně výrazně napovídá, jakým (podivným) směrem se celý film bude nadále ubírat.

Ve druhé povídce Jam Session přijíždí na filmový festival do Havany převzít cenu za přínos kinematografii (nebo nějakou podobnou) známý srbský režisér Emir Kusturica (tuto povídku nerežíruje, jen v ní hraje). Ten současně řeší vztah se svou manželkou, ovšem když se místo oficiální večeře raději zúčastní jazzové sešlosti, zjistí, že jeho řidič je nadaným trumpetistou a chce ho podpořit. V této povídce poprvé převládá lyrika nad epikou. Jinými slovy, není ani tak důležitý děj, jako pocity diváků, které v tomto případě vyvolává hudba. A nutno dodat, že té si užijete opravdu dost a dost.

Ceciliino pokušení v režii známého Julia Medema, je rozhodně nejlepší ze všech povídek, protože je skutečně dějová. Cecilia chce být zpěvačkou, takže váhá, jestli odjet s bohatým Španělem do Evropy, anebo zůstat se sportovcem Josém.  Jistě, příběh to vskutku není nijak komplikovaný, ale věřte, že ve srovnání s tím ostatním, co v 7 dnech v Havaně uvidíte, opravdu potěší. A rádi mu odpustíte i to, že Ceciliina romantická píseň, která jej prakticky po celou dobu dokresluje, nefunguje zrovna tak, jak by měla.

A pokračujeme dále Deníkem začátečníka. V něm má novinář (Elia Suleiman – zároveň režírující) odněkud z Blízkého východu udělat rozhovor podle všeho se samotným vůdcem a revolucionářem Fidelem Castrem. Jenže ten pořád řeční a řeční. A řeční i ve chvíli, kdy už vlastně nemá co říct. Novinář si tak krátí čekání tím, že se různě potlouká po okolí a sleduje místní obyvatele. A to převážně u moře. V této povídce mluví kromě krátkého úvodního rozhovoru pouze Fidel Castro. Jinak je takřka němá. Zato si ale užijete spoustu pěkných (většinou delších) záběrů. A to převážně na moře, které mají na Kubě opravdu hezké, čisté. Nicméně to všechno (a ještě víc) vám ukáže i kterýkoliv cestopisný dokument o „Ostrově svobody“. No, vlastně by stačilo jen mrknout se na obyčejné fotky.

Pak podstoupí mladá dívka protilesbický Rituál. Tento dílek režíroval provokatér Gaspar Noé, a dalo by se říci, že provokuje i tentokrát. Protože tu neuvidíme nic, než dlouhou taneční pasáž, ve které se sblíží dvě dívky, a pak s kratičkým prostřihem ještě delší rituální proces, při kterém se dívka musí svléknout a po celou dobu na ni svítí velmi měkké světlo. Jakýsi kouzelník ji pak po celou dobu snad deseti minut neustále zaříkává. Pokud chtěli tvůrci ukázat, že i na Kubě stále aplikují takovéto praktiky, pak si to mohli znovu nechat pro nějaký naučný dokument. Od filmu tohoto formátu se přeci jen očekává více akce.

To další příběh rozhodně není nezajímavý. Sledujeme v něm postarší pár, který si neustále šlehá. Ne, nejde tu o drogy, ale o výrobu cukrovinek. Paní Mirta je v podstatě taková „rozumbradka“, která všem v televizním pořadu pravidelně radí, co je a co není správné. A taky jak se co má dělat. Však tu takoví „chytrolíni“ za minulého režimu byli taky. Později se ukáže, že se jedná o Ceciliiny rodiče. Ano, přesně té Cecilie, jejíž pokušení známe z třetího příběhu. Hořkosladký, jak se tento segment jmenuje, je dokonce i emotivní záležitostí, a to když zobrazuje realitu v tom, jak se obyvatelé Kuby snaží v podstatě dennodenně přeplout všemi možnými i nemožnými prostředky do USA za lepšími zítřky.

A aby byl výčet kompletní, zbývá si povědět o Fontáně. Postarší paní měla vidění, ve kterém se jí zjevila Panna Marie, a tak jí chce uspořádat velkou oslavu a vybudovat stylovou fontánku přímo ve svém bytě. A to za pomoci svých příbuzných a jejich známých. Vše ale musí být připraveno ještě téhož dne večer. V této povídce vystupují dokonce jen samí neherci. Přesto je místy docela zábavná. Především proto, že není tak docela jisté, jestli si ona postarší paní vše jenom nevymýšlí a fontánku chce pouze pro sebe jakožto dekoraci bytu. Jenže nakonec stejně i tento příběh zanechá poněkud rozpačitý dojem.

7 dní v Havaně bylo možné zhlédnout už na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a diváci ho viděli i v Cannes. A právě festivalová půda jim rozhodně svědčí více. Posílat ho je do běžné distribuce je určitě velmi odvážný krok (přestože převážně španělsky mluvících filmů se u nás v kinodistribuci objevuje naprosté minimum), ale nedivil bych se, kdyby se našli tací, kterým by se jejich nekonvenčnost velmi zamlouvala. Zároveň bych se však pořádně divil, kdyby takových bylo hodně, neboť 7 dní v Havaně místy působí až jako poloprofesionálně natočený projekt. Dokonce mě v několika případech napadlo, jestli náhodou režiséři tohoto filmu nemají rádi producenty tohoto filmu a schválně své příspěvky zpracovali tímto nevýrazným způsobem. V podstatě se do jisté míry jedná o příklad toho, čemu říkáme „pseudoumění“. Takže zatímco Paříži, miluji tě a New Yorku, miluji tě vás naprosto v klidu přesvědčí, abyste se do těchto měst jeli podívat, film 7 dní v Havaně by vás na výlet na Kubu neinspiroval, i kdyby tam byla demokracie.