Kino: Víla

Dom pracuje na nočních směnách v malém hotelu blízko průmyslového přístavu Le Havre. Jedné noci dorazí do hotelu žena, která nemá žádná zavazadla ani boty. Jmenuje se Fiona a povídá Domovi, že je vílou, která mu může splnit tři přání. Dvě z jeho přání Fiona splní, poté však záhadně zmizí. Dom, který se do ní na první pohled zamiloval, po ní začíná pátrat.

 

Snímek byl uveden na Festivalu francouzského filmu 2011 za účasti režisérů Dominiqua Abela a Fiony Gordon.

 

Ledovec – Fiona opouští Doma, který se za ní vydává, aby jí získal zpět. Dom putuje až k předmětu Fioniných snů: ledovci.

 

Rumba – Dom a Fiona tvoří šťastný pár, které se krutý a škodolibý osud snaží rozdělit, avšak jejich lásku nezlomí…

 

Víla – Dom a Fiona se neznají. Fiona vtrhne do mdlého Domova života. Ona mu otevře zcela nový svět plný záhad, fantazie, lásky a empatie… Ale pohádky o vílách jsou občas kruté.

 

 

ROZHOVOR S Abelem, Gordonovou a Romym

 

Víla prodlužuje načrtnuté osudy ze dvou předchozích filmů, Ledovce a Rumby. Zamýšleli jste vytvořit takovouto trilogii, souvislý filmový celek?

 

Dominique: Ne tak úplně. Řekněme, že každý film vypráví, s ohromným nadšením, nová dobrodružství opakujících se postav, podobně jako Tintin a Milouš, Charlot nebo Laurel a Hardy. Slovo „trilogie“ nám vyvolává rozpaky, protože cítíme, že jsme stále amatéry, kteří experimentují a mají se stále co učit.

 

Fiona: Ve skutečnosti je Víla třetím dílem „dvacetilogie“. (smích)

 

Dominique: Každý film je nový. Je postaven na základě přání, ale také v reakci na frustrace z předchozího filmu. Například v Ledovci a dalších našich filmech (krátkých) nebyly žádné taneční scény a my rádi tančíme. Ta jsme v Rumbě začali tančit. Na to navázala Víla s novou choreografií. Jedna taneční scéna se tam odehrává pod vodou, mezi řasami a plastovými taškami, natočená skrz akvárium.

 

Bruno: Myslím, že celek je skutečně konzistentní. Ale slovo trilogie znamená, že nebudeme dělat čtvrtý film společně nebo že změní svůj styl a to není tento případ. Jak říká Dom, učíme se film od filmu. Naše práce se díky tomu stává náročnější, snažíme se neopakovat slabá místa z předchozích filmů.

 

Vaše tři filmy jsou postaveny na dvojici, kterou tvoří Dominique a Fiona. Ledovec sledoval jejich rozchod a jejich opětovné shledání. Rumba je zachycuje ve stavu blahobytu, zmařeného nešťastnou událostí. Víla jde v čase zpět a líčí jejich setkání.

 

Bruno: Nikdy jsme nenatočili zrození lásky mezi Domem a Fionou. To byl výchozí bod pro tento scénář.

 

Dominique: Fiona a já jsme začali svou kariéru na jevišti. Vytořili jsme pár na jevišti ještě před tím, než jsme ho vytvořili v životě. Naše divadelní hry byly již zaměřeny na milostné příběhy. To platí i o Víle, ale na druhou stranu je tento příběh více otevřený světu.

 

Fiona: Je to příběh o tom, jaké to je být tak trochu ztracený a uzavřený. A pak někdo vstoupí do vašeho života. Je to však také o tom, že řada lidí stanoví, co je a co není špatně.

 

Dominique: Film sleduje lidi na okraji společnosti: krátkozraká ředitelka, která přišla o řidičský průkaz, Angličan, který přišel o svého psa, žena zavřená v psychiatrické léčebně, noční hlídač, nelegální přistěhovalci… Štěstí jim nikdo nepřinese na talíři, musí se o něj aktivně zasloužit.

 

Je to pohádka, jak napovídá název filmu?

 

Bruno: No ano, samozřejmě. Skutečná pohádka s princem – nočním hlídačem v hotelu, princeznou s bosýma nohama a oblečenou do tepláků, bílým koněm proměněným v modrý skútr, věží zámku – psychiatrickou léčebnou, dvořany – nelegálními uprchlíky…

 

Fiona: Je to příběh o štěstí, které lze získat z životní síly vůle a touhy. Cesta ke štěstí je plná překážek a překvapení. Jestliže Rumba vypráví příběh lidí, kteří se rozpadají, pak Víla vypráví příběh lidí, kteří běží.

 

Dominique: Snažíme se najít odstup, posun od naší reality. Tento film se neodehrává v Bruselu v roce 2011. Představivost je filtr, který nám pomáhá najít formu obecnosti, nadčasovosti.

 

Fiona: Už nejsme děti, ale snažíme se v našich filmech najít formu nevinnosti, svět, kde nás vše překvapuje, bez toho, abychom sklouzli k dětinskosti.

 

Většina vašich postav trpí fyzickým nebo duševním postižením. Nicméně to vždy zařídíte tak, aby stál divák na jejich straně. Tento styl humoru není výsměchem, ale empatií.

 

Fiona: Moje postava je nedokončeným prototypem víly. Její možnosti jsou omezené. Je to místo, kde může být víla dojemná a zábavná, něco jako klaun. V životě jsme všichni svým způsobem postižení, někteří víc než ostatní. Všichni jsme nedokončený prototyp lidské bytosti.

 

Dominique: Podle zprávy naformátovaného světa, kde by měl být člověk výkonný, krásný a úspěšný, tu jsou klauni, aby řekli: „Nemůžeme takto vypadat, protože jsme příliš malí, příliš oškliví, příliš pomalí!“ Klaun je nedokonalý.

 

Bruno: Když říkáme, že děláme filmy-burlesky, lidé si myslí, že to jsou parodie. My se snažíme dělat pravý opak. Mne parodie nudí, vůbec mne nerozesmějí. Klaun se směje přímo na vás, ne na někoho jiného.

 

Burleska je forma komedie, jejímž hlavním artiklem je lidské tělo. Vaše těla tak prochází všemi druhy kouzel: amputací (Fionina noha v Rumbě), zvětšením (Domovo a Fionino břicho ve Víle), vráskami (Brunovy doplňky), nebo obnažením – nahota, Dominique, kterého si vyloženě zamilujete v Ledovci a Víle…

 

Dominique: Ve filmu vidíme často nahé ženy, ale málo nahých mužů. Moje přirození je v Ledovci předmětem několika gagů: proč se tomu bránit? Každý má jedno! Nahota je dobrou hybnou silou komiky: když jsme nahatí, jsme bezmocní a neohrabaní.

 

Fiona: Když se oblékáte a svlékáte, je to také legrační. Je to velmi intimní a důvěrný akt. Klaun v tom nachází spoustu komických možností…

 

Dominique: My jsme fyzičtí herci, rádi pozorujeme lidská těla.

 

Fiona: Ale na rozdíl od Jacquesa Tatiho nebo Pierra Étaixe, jejichž gagy jsou skoro učebnicové, jsou naše gagy hravé, improvizujeme s našimi těly. To je také důvod, proč chceme pracovat s rekvizitami: v Rumbě to jsou moje berle, ve Víle Brunovy brýle nebo Domovo falešné břicho. Dítě je pak další hybnou silou filmu: je křehké, ale zároveň je potenciálním zdrojem katastrofy.

 

Bruno: Náš film je často popisován jako „poetická burleska.“ Tento výraz se mi skutečně líbí. Je to pozůstatek „poetického realismu“ drahé dvojice Carné – Prévert. Burleska, to je touha vyloudit u diváků smích pomocí obrazů, prostředí, těl, barev, zvuků, dekorací a všech dalších možných prostředků, které film nabízí. Většina situací ve filmu je tragických, další jsou pak předmětem burlesky. Film od filmu zjišťuji, že burleska je herecká technika, fyzická a rytmická, velmi precizní, která, jak se zdá, dodržuje určitá pravidla. Poezie, ta je nedefinovatelná, záhadná, intimní, uklidňující, osobní, hluboká… Poezie a smích – jedno je živnou půdou pro druhé a naopak.

 

Scéna porodu je vrcholem komedie a dramatu Víly. Jak jste ji zamýšleli?

 

Dominique: Ve skutečnosti je Víla výsledkem propojení několika scénářů. Jedním z nich je již zmíněná Víla, další L’Amour flou – milostný příběh dvou krátkozrakých lidí, dalším byl příběh Love Hotel: dva lidé se setkají v hotelu, kde dospívající dívka porodí dítě a opustí ho. Love Hotel byl trochu spletitý, ale zanechává určitý vliv na konečnou podobu Víly. Důležité a vypjaté situace, jako je narození, jsou skvělými momenty pro klauny, profesionály. V jedné scéně z filmu, kde jsou všichni v naprostém zmatku a řeší humorné problémy, jako ošetření rozpláclého prstu, si jen tak Fiona rodí. Sloučili jsme několik prostředí dohromady a umístili do popředí anekdotické prvky. To mnohem důležitější, porod, jsme dali na pozadí.

 

Každý ví, že je těžké točit s dětmi. O Víle jsme hovořili s Philippem Martzem, klaunem, se kterým již dlouho spolupracujeme. On se zasmál a řekl, že je to dobrý, že čekám dítě. Jeho dítě, Lenny, se zrodilo přesně pro to, aby si zahrálo v tomto filmu (smích)!

 

Již od svých začátků často používáte široké a statické záběry. Jak upravujete tuto vizuální gramatiku v „příbězích lidí, kteří běží“, jak Fiona popisuje Vílu?

 

Fiona: Nejvíce pohyblivé sekvence jsou ty, kde jsou nejvíce fixní. To jsou statické záběry, které se pohybují. (smích) Například ve scéně, kde utíkám s ukradenou věcí, se přemisťuji na mobilní plošině, což nám umožňuje hrát naivně a plně se věnovat naší hře. Kamera se při tom nepohybuje.

 

Dominique: Ve Víle je jen málo pohybu kamerou. Upřednostňujeme pevné záběry, protože posune do popředí tělo a nechává starost o rytmus na dané scéně. Naopak od Ledovce zase víme, že příliš statické záběry sami sobě škodí a že není špatné použít oddělování scén, které dává určitou volnost střihu.

 

Bruno: Přesto zůstáváme věrní statickým záběrům, u závěrečné scény – honičky za dítětem – jsme si představovali sestřih s dynamickými změnami poloh. Nakonec jsme zvolili statickou scénu, která trvá dvě minuty třicet, obklopenou dalšími krátkými scénami. Významem statické scény je, že zachovává jednotu času, prvotně proto, aby dala vzniknout určitým emocím.

 

Vaše užití speciálních efektů je pozoruhodné. Evokuje to začátky filmu, včetně některých triků Georgese Mélièse. K jakým metodám jste se uchýlili u Víly?

 

Dominique: Žádným originálním: jsou to staré technologie, ke kterým se dnes vracíme. Například u scény na vrcholu mořského útesu jsme použili projekci na pozadí, efekt prezentovaný u všech našich filmů. To nám umožňuje vše kontrolovat, jako nějaká malba nebo pohlednice: osvětlení, větráky…

 

Bruno: Zpětná projekce, dvojexpozice, nitka nylonu, horizontální schody, kouř stroje, kbelíky vody… Upřednostňujeme efekty řemeslné, realizované přímo během natáčení, spíše než digitální efekty prováděné v postprodukci. Domácí kutilství, ruční práce, tyto nedokonalé efekty nás baví. Všimli jsme si, že divák rád věří těmto trikům, představuje si je, hraje si s našimi nereálnými návrhy, stává se spolupachatelem.

 

Dominique: Průkopníci kinematografie jsou součástí naší rodiny, rodiny klaunů. Za jeden a půl století hráli klauni v divadlech; když byla vynalezena kamera, přizpůsobili se situaci. Cirkus nebo divadlo jsou chudá místa na prostředky, ale bohatá na představivost. Není v nich žádné propojení s realitou, diváci musí zapojit svou představivost: malá větev symbolizuje les, jeden herec hraje více postav atd. Film, se svým naturalistickým rozměrem, zanechává menší prostor pro představy. Když jsme dokončili natáčení, viděli jsme, že nechceme ztratit tento vynález a zděděný minimalismus – živé umění. Divadlo nás učí věci jen nastiňovat.

 

Víla je film, který znázorňuje rozdíl mezi koncem a prostředky k dosažení cíle. Postavy si kladou stejné otázky jako sami filmaři: jak se dostat k realizaci svých přání, jak dosáhnout svých přání?

 

Dominique: A jak jich také nedosáhnout… Víla je víla, které hrozí průšvih, která nemá dostatek prostředků k plnění přání. Snaha pomáhat lidem bývá v životě nebezpečnou misí, avšak často pěstovanou. Při natáčení, to se stává, nám chybí to, co naléhavě potřebujeme: závěrečnou scénu jsme chtěli udělat pomalejší než je celý filmu. Náš záměr se sice úplně nezdařil, ale co se dá dělat (smích).

 

Víla zesměšňuje policii, obveseluje průtahy. Vaše filmy si dostatečně hrají se symboly moci, autority, síly: starostové, učitelé, zdravotní sestry nebo hráčky ragby, které vypadají velmi křehce a naivně.

 

Dominique: Co je to normální chování? Co je to zákon, vlastnictví? Víla se dotýká těchto otázek, metaforou a humorem. Postava Fiony rozděluje majetek podle potřeby každého, bez nějakých tabu, bez postranních úmyslů, terorismu a revoluce.

 

Bruno: Ať jsou postavy, které vymýšlíme pro náš film, jakékoliv, nezajímá nás jejich sociální postavení. Zajímá nás jejich křehkost, neschopnost a nemotornost…

 

Váš film je často popisován jako retro,20. léta. Přesto, zejména díky postavám nelegálních přistěhovalců, dokumentuje Víla určitý stav současné společnosti.

 

Dominique: Děj se odehrává v hotelu v přístavu Le Havre, městě přechodných pobytů. Lidé se zde zastavují na svých cestách, než půjdou dál, stejně jako v Bruselu, kde jsme Fiona a já žili. Ti, co zde zůstali, sem přišli najít nový svět, který je součástí našich každodenních životů.

 

Fiona: Příprava filmu nebo tendenčního divadla vyžaduje zvláštní dar, což znamená nebýt demagogický, neudělovat lekci… To není ani naším záměrem. Ale když cítíme, že to, co chceme říct, má v příběhu smysl, nezakazujeme si tento druh přístupu.

 

Dominique: Nemyslím si, že jsou naše filmy nostalgické, to může svádět k nedorozumění. Mimochodem, jen to umění, které není nostalgické, je uměním živým. Jakmile je umění zachyceno, stává se, v podstatě, nostalgií. Naše filmy jsou výsledkem svobodné volby. Nejsou fixovány na určité období, je to velká směs různých dob.

 

Bruno: To je pravda, to často slyším. Neexistuje zvláště vědomá nostalgie. Je to prostě estetická volba a také úmysl nedržet se současnosti, nabídnout zvláštní svět, originální a nadčasový, který nebude „staromódní“ ani za deset let. Pokud jde o ilegální přistěhovalce, byli v Ledovci převáženi v chladícím kamionu, v Rumbě byli v poštovním vagónu a ve Víle se snaží dostat do Anglie. Nesmíme v tom hledat konkrétní politické poselství. To je zásadní problém v našem současném světě, který nás oslovuje mimo jiné tématy jako ekologie, vzdělání, hendikep, vztahy…

 

Víla je situovaná do Le Havru, města, kde Mathieu Amalric (Tournée), Rebecca Zlotowski (Druhá Prudence), Aki Kaurismäki (Le Havre) nebo Lucas Belvaux (Une nuit) také točili. Jak si jinak vysvětlit filmový ráz tohoto města?

 

Dominique: Často jsme sem zavítali, když jsme byli na turné s našimi divadelními představeními, a Bruno bydlí zde poblíž. Le Havre nás vždy nadchne. Le Havre nese stopu velkého lidského projektu, estetického a moderního, trochu možná komunistického: máte pocit, jakoby někoho napadlo, aby žili lidé pospolu. Toto město připomíná obří model, s patinovým pobřežím, což přispívá k jeho půvabu.

 

Fiona: Je to místo, kde vedle sebe existují extrémy: perfektně navržená architektura od Perreta sousedící se čtvrtěmi plnými vetchosti, zvláště pak přístav. Pro Vílu jsme potřebovali přístavní molo, most, věž, rafinérii, pláž, ploché střechy, scenérie, do kterých bychom se mohli snadno vmísit: Le Havre to má všechno k dispozici.

 

Bruno: Vyrůstal jsem v Caen, sto kilometrů od Le Havru, ale toto město jsem dobře neznal. Po třech měsících příprav a třech měsících natáčení je to jiné. Je to město různorodé a kosmopolitní. Procházíte středem města navrženým Augustem Perretem, které evokuje východní Berlín, ke čtvrti, kde je přístav připomínající třídu Belleville v Paříži, lemovanou zamřížovanými, většinou špinavými paneláky. Díky svému průmyslovému prostředí a přístavu plnému klišé, záplavě pohlednic a nádhernému světlu je to také ráj fotografů a filmařů. Nákladní přepravní kontejnery a trajekty se neustále míjejí na pozadí dlouhých, nekonečných oblázkových pláží. V blízkosti centra města stojí dva komíny tepelné elektrárny. Nekonečné řady opuštěných skladů lemují labyrint přístavních kanálů. V jednom z těchto chladných hangárů jsme také vytvořili naše filmové studio. Toto město mi připomíná vesnici Asterixe a Obelixe, odolávající útokům Římanů. Je zvláštní být ve městě, které má vlastní zákony a zvyky. Například v barech navštěvovaných filmovým štábem bylo dovoleno kouřit. Dokonce se rozčilovali, když jsme chodili kouřit ven.

 

Le Havre je také jednou z kolébek impresionismu. Mnoho malířů zde žilo nebo pobývalo. Barvy hrají ostatně důležitou roli ve vašem rukopisu. Co ovlivnilo váš výběr barev pro Vílu?

 

Dominique: V Rumbě jsme použili hodně pevných látek a základních barev. Tentokrát jsme chtěli více jemnosti, půltónů, soumraků. Barvy samy o sobě vyjadřují hodně, beze slov: je to „jazyk“, kterého se využívá tolik kolik je jen možné. Světlo je také důležité. Hodně jsme pracovali během nocí, velmi jasných a barevných. Naše postavy jsou často zády k chladnému pozadí (v létě postavy, v zimě kulisy)… jakoby přenášely vlastní světlo.

 

Fiona: Ano, ale ne vše bylo předem dáno. Město a herci přinesli do filmu své vlastní světlo a barvy.

 

Bruno: Na místě jsme našli fascinující zelenou, kterou jsme pokřtili jako „zelená z Le Havru“. Byla všude, v barech, ve školách, v hotelích… Nevím, jestli je to kvůli všudypřítomné šedi betonu, ale padlo to na ty úžasné exteriéry a neuvěřitelné nebe. Není náhodou, že se impresionisté zamilovali do tohoto města.

 

Fiona: Když někde točíme, chceme tam zůstat tak dlouho, jak to jen jde, obsadit místní lidi do rolí ve filmu, což umožňuje amatérům hrát v našich filmech. Díky tomu se během natáčení vytvoří určité spojenectví, kamarádství. Například pro scénu v baru jsme našli v Le Havru tým hráček ragby, které si říkají Dieselles. Jejich síla, soudržnost skupiny na nás udělaly dojem.

 

Dominique: Takto jsme našli i Anada, zpěváka, kterého jsme chtěli mít ve všech našich filmech.

 

Bruno: Během natáčení se s Domem a Fionou snažíme vytvořit naši vlastní rodinu. Když potkáme někoho, kdo se nám líbí, obsadíme ho do dalšího našeho filmu. To, že jsme tři režiséři, není pro filmové techniky, kteří jsou zvyklí na jednoho partnera, snadné. Za deset let, krok za krokem, jsme postupně nasbírali dvacet věrných lidí, většina z nich je všestranných a zvládají několik profesí najednou – režiséři, kameramani, umělci, herci, loutkáři, hudebníci…

 

Stejně jako u cirkusu nebo u divadla, snažíme se být stmelená skupina. Na natáčení máme vždy generální místnost pro stravování a relaxaci. Ve Víle to bylo v rohu našeho chladného filmového studia.

 

Vaše filmy se rovnoměrně pohybují mezi tranzitními místy (hotely, restauracemi, přístavy) a uzavřenými místy (chladící místnost, vězení, psychiatrická léčebna). Proč jste se rozhodli pro zamknutí víly?

 

Dominique: Chtěli jsme se vyhnout přecitlivělosti. Nechtěli jsme, aby naše víla byla Barbie, s růžovou, modrou a flitry. Celkem rychle jsme získali nápad, že ji zamkneme do blázince. Ale nemělo to poukazovat na to, že je nějaká vadná. To je důvod, proč se v naší nemocnici neobjevují nějaké karikatury, ale jen lidé, kteří jsou jiní.

 

Fiona: Klaun obklopený překážkami. Je to lev v kleci.

 

Všechny vaše filmy končí výhledem na oceán, jako filmy Jacquesa Roziera. Proč tato záliba v úniku na moře?

 

Dominique: Je to hezký otevřený konec. Moře nás hodně inspiruje – poeticky a tvořivě. Bruno vyrůstal nedaleko moře. Po pěti letech máte chuť vzít nohy na ramena!

 

Fiona: Ve filmech, které natočil Bruno sám, je také moře.

 

Bruno: Ano, mám rád moře. Je to moje vášeň. A pak Truffaut řekl: „Přece nebudu končit film v interiéru!“ A já s ním naprosto souhlasím. Pro nás to je moře.

 

Bistro je místo, které hraje také roli ve všech vašich filmech. Je to určitý způsob úniku?

 

Bruno: Je to jako moře, je to prostředí, které se v našich filmech vrací. A já často hraji majitele. Bistro je velmi užitečné místo, kde máme jednání, pijeme, tančíme, vše je tu možné…

 

Fiona: Podle jednoho z našich bývalých učitelů, Philippe Gauliera, stejně jako Jacquesa Lecoqa, je klaun opěrným bodem bistra. Bistro, to je místo, kde můžete změnit svět, stát se nevinnými. Je to bublina, ve které je svět jiný.

 

 

LE HAVRE

 

Naše dva předchozí filmy byly situovány do obrazů klidného venkova. Víla má na pozadí městské panorama – tvrdší, šedivější a chaotičtější.

 

Náš příběh jsme zasadili do Le Havru, města zničeného a rekonstruovaného, města přístavního, dělnického, města odjezdů a příjezdů, města lidí přicházejících z chudých zemí, aby zde našli lepší svět, města všudypřítomného petrochemického komplexu. Do jeho ulic, střech, budov, průmyslové zóny…

 

1. Studený ateliér
   Tři tisíce metrů čtverečních pro skladování ovoce nebo zeleniny. Svažitý terén pro snadné nakládání zboží do aut. Plechová střecha, na které bude dobře znít déšť…

Uklidili jsme to tu, zvukově odizolovali, vyrobili umělý horizont, rozčlenili…

A stalo se to tu naším kouzelným studiem, hodným Cinecittà.

 

1. U Marie-Louise
   Naše bistro v „L’Amour flou“, to je realita „U Marie-Louise“. Postupně prošlo kolem bistra na 4000 dokařů. Dnes zůstala hrstka věrných zákazníků. Od okamžiku, kdy jsme vešli do tohoto baru, jsme se stali závislými. Když jsme hovořili s Jacquesem, šéfem, Bruno si fotil vnitřní fresky. Jacques odpovídal suše: “Rychle, rychle! Ještě jsem neřekl ano, tak…” Bruno vytáhnul fotoaparát a objednal si limonádu. S Jacquesem se pak stali přáteli.

 

1. Autoškola
   Výtvarná četa postavila exteriéry hotelu na fasádu autoškoly ve čtvrti Perret. Dekorace byla tak dokonalá, že mnoho klientů zvonilo na falešný zvonek. Jedné noci, když jsme točili, si lidé z vedlejšího bytu udělali party. Taneční hudba vadila Fredovi, našemu zvukaři. Naši dva herci, převlečení za obecní policii, tam šli. Hudba hned přestala.

 

1. Obří nádrže
   Poprvé, kdy Fiona vystoupila na střechu nádrže, si myslela, že jí přestaly fungovat vysílačky. Ale byl to její hlas, který nefungoval, což ji vyděsilo. Po minutě to bylo lepší. Všichni ti, kteří vystoupili nahoru, si to pamatují, měli pocit, jako by stáli na okraji propasti, zavěšení ve vzduchu.

 

1. Medúzy
   Mysleli jsme si, že přístavní kanály jsou bez života, ale ne. Když Christophe (kameraman) ponořil svou kameru do vody, překvapení: medúzy, ryby. Dali jsme je do filmu, ve zpětné projekci, při taneční scéně pod vodou.

 

1. Psychiatrická léčebna
   Ve skutečnosti je to magistrát města Le Havre, věž s 18 poschodími, 90 metrů vysoká, navržená Perretem.

 

1. Útesy
   4 metry hranic, které zdolal Dom na svém skútru – až sem…
    

 

zdroj: Film Europe