Možná se trochu nabízí, že více k ději už není třeba psát. Ale Mezi vlky není jen prostý survival film, neboť se režisér Joe Carnahan snaží o určitý, snad bychom dokonce mohli říci meditativně-existencionální přesah. Hlavní hrdina Ottaway přišel o manželku, a tak se „uklidil“ do jedné aljašské rafinerie, kde střílí vlky, pokud zaútočí na dělníky. Neustále si připomíná báseň svého otce. Když se všichni chystají domů, jejich letadlo se zřítí. Ottaway a sedm dalších přeživších se ocitne uprostřed nehostinné pustiny, kde nepřáteli nejsou jen nedostatek jídla a zima, ale i zmínění agresivní vlci. Dobrá zpráva je, že toto „ztroskotání“, v kombinaci se vzpomínáním na manželku ve flashbackách a na tu báseň, pochopí hlavní hrdina do jisté míry jako jisté znamení, aby se začal znovu rvát.

Ano, v tomto filmu jsou vlci. A ne ledajací vlci. Tihle v lidech nevidí potravu, ale vetřelce ve svém teritoriu, které je z tohoto důvodu třeba zlikvidovat! Neváhají využít chvilkové nepozornosti a klidně se přiblíží až k letadlu nebo později k ohni, aby mohli zabíjet. A hlavně jsou zobrazeni jako „supernaturální“ bytosti s mimořádnými schopnostmi. Vůbec ničeho se nebojí, jsou obří, ve tmě jim svítí oči, a z jejich šíleného vytí a výstražného vrčení člověku až běhá mráz po zádech. Zkrátka taková monstra byste určitě potkat nechtěli (však je také má na svědomí Greg Nicotero). Tato jejich účelová démonizace znamená, že Mezi vlky není thriller, ale bez obav o něm můžeme hovořit jako o hororu.


Tento film je v podstatě takový mix thrilleru Na ostří nože, ve kterém po pádu letadla zůstane kdesi na Aljašce šikovný miliardář Anthony Hopkins a uvědomělý fotograf Alec Baldwin. Ty však nepronásledují děsiví vlci, ale zuřivý medvěd. Zatímco ve filmu Lee Tamahoriho měla jedna z postav ještě jiný motiv k záchraně, v případě toho Carnahanova jde čistě jen o holé přežití. A pokud jste se vydali Mezi vlky už před přečtením této recenze, možná se i vám několikrát vybavilo loňské drama Dannyho Boylea s názvem 127 hodin. A to v momentech, kdy už postavy nemůžou dál a začnou se jim zjevovat jejich děti apod., nebo znovu později, když jeden z dělníků uvízne končetinou (byť dolní) pod kamenem. Oba tyto starší filmy se snaží být co nejrealističtější (první proto, aby diváci uvěřili, že tohle se skutečně může stát, a díky tomu je více zajímalo počínání jednotlivých postav, a ten druhý kvůli tomu, aby co nejvěrněji zachytil dobu, během které byl Aron Ralston ve skutečném Blue John Canyonu kamenem přikován ke skále).


Takovéto příběhy ale byly, jsou a budou divácky velmi vděčné. Tentokrát je však problém v tom, že Joe Carnahan není tak dobrý režisér jako Lee Tamahori, natož pak jako Danny Boyle. Tedy, přesněji řečeno, Carnahan umí skvěle režírovat zběsilejší akční scény, které se ovšem Mezi vlky nevyskytují. Režisér navíc ani nepřichází s nějakými nápady, které by příběh jakkoliv ozvláštnily. To, že se mezi dělníky najde někdo, kdo bude vnášet rozbroje, se dá očekávat. Spolupracovat pak začne teprve v momentě, kdy si po jednom napadení konečně uvědomí závažnost celé té situace, ve které se s ostatními kolegy nachází. Carnahan v rámci toho, aby ukázal, že tihle vlci jsou skutečně bestiálnější než ostatní, mnohdy sází na zvuk, kterým jde mnohokrát až na hranici únosnosti, ne-li za ní. A ani poněkud svérázný humor tohoto tvůrce, který v jeho novince asi na třech čtyřech místech též najdeme, se nemusí zamlouvat každému.


Kdyby v tomto filmu nehrál Liam Neeson (původně měl hlavní hrdina vypadat jako Bradley Cooper, což by teda bylo pořádné vedle), nevím, nevím, kam až by se propadlo naše celkové hodnocení. Představitel Ottawaye je ve své roli (znovu) naprosto famózní! Navíc podobný Anthonymu Hopkinsovi ve zmíněném thrilleru Na ostří nože. A to v tom smyslu, že ví ze všech nejlépe, co si počít, aby mohl přežít. Když je třeba, bere na sebe úlohu kněze, pak držitele nepsaných morálních zásad, vynálezce, a vůbec se stává postupně jakýmsi vůdcem, čili vlastně svého druhu alfa samcem celé lidské smečky. Jen pozici „Ramba" (v dobré scéně při pádu ze skály do stromů) přenechá kolegovi. Neeson nejenže dokázal této postavě vtisknout duši, ale zároveň jejím brilantním ztvárněním přinutil diváky, aby se zajímali i o ostatní, kteří se de facto ocitají pod jeho patronací. Takže nakonec ani to sbírání peněženek zabitým nepůsobí ve finále samoúčelně, přestože si asi mnozí můžou během cesty za záchranou spíše představovat, že s nimi provede něco „zálesáčtějšího“. Možná, že by to i udělal, ale to by musel být hrdinou nějakého jiného filmu.


Mezi vlky představuje první pokus Joe Carnahana o nabídnutí divákům něco jiného než výhradně zábavu. Ale dobrodružné filmy s filozofujícím podtextem po něho asi nebudou „to pravé ořechové“, byť je znát, že se natáčení v Britské kolumbii, kde se mimo jiné natáčela třeba i podobně syrová Cesta bojovníka, evidentně užíval. Svůj čtvrtý film tedy nakonec učinil zajímavým jen díky tomu, že do hlavní role znovu obsadil Liama Neesona. Pro nás zůstává nadále jeho nejlepším režijním počinem (kromě krátkometrážního filmečku s názvem Ticker, jímž přispěl do populární série BMW The Hire) jednoznačně Sejmi eso. Protože se zřejmě bude moci nadále spoléhat na producentskou podporu Tonyho a Ridleyho Scotta, dostane od nich jistě brzy příležitost natočit další film. Doufejme, že to bude nějaký ryzí akčňák. Ještě upozorňujeme, že když si v kině počkáte přes závěrečné titulky, uvidíte jakýsi ucelující dovětek.