V současném San Francisku se v jednom výzkumném ústavu snaží Will Rodman vyvinout látku, která by dokázala povzbudit mozkovou aktivitu. Opice v tomto případě slouží jako „pokusní králíci“. Díky této látce šimpanzi pochopí i tzv. hanojské věže, které se jim velmi dobře daří poskládat. Ovšem kvůli nepříjemnému incidentu je celý proces zastaven. Will tak na nějakou dobu odjíždí, ale ne sám. Odváží si i šimpanzí mládě, které se později ukáže být mimořádně inteligentní …

Kultovní Planeta opic z roku 1968 patří mezi moje tři vůbec nejoblíbenější filmy, takže jsem se na tuhle novinku opravdu velmi těšil. Je třeba poznamenat, že Zrození planety opic není remakem jejím, ale čtvrtého dílu legendární série, která vznikla v první polovině 70. let, nazvaném Dobytí planety opic. Přesto si ale z originálu, který byl natočen pět let po vydání knihy Pierra Boullea, ledacos půjčuje. Nikoliv v tom smyslu, že by ho vykrádalo, naopak mu tím tvůrci letošního filmu skládají poctu. Rozdíl je pouze v tom, že co se tenkrát stalo Taylorovi (Charlton Heston) se tentokrát děje Caesarovi.

Z dramaturgického hlediska film funguje naprosto ukázkově. Jde o lineární příběh, kde by každá následující scéna bez té předchozí postrádala svůj význam. Právě v tom se také nejvíce podobá originálu. Scenáristé odvedli skutečně výbornou práci. Po celou dobu se zabývají pouze hlavním dějem a událostí uvedenou v názvu filmu. Hlavního protagonistu tak můžeme poznávat tak říkajíc „za pochodu“. Není jím totiž ani Will, ani primátoložka Caroline, ale Caesar, který dovede, byť nepřímo, ostatní příslušníky svého druhu až do pozice dominantních tvorů na této planetě.

Z Caesara se stane velmi inteligentní bytost, jehož personifikace je velmi poutavá, navíc má vždy své logické odůvodnění, takže v žádném případě nevadí, že ho často sledujeme ve scénách bez přítomnosti lidí. Navíc nám tvůrci překládají i opí řeč, což je další z řady originálních nápadů v tomto filmu. Naprosto bravurně jsou vylíčeny okamžiky, ve kterých Caesar začne své přátele podezřívat, že je spíše domácím zvířátkem, začne se pídit po svém původu, a pak raději zůstane s ostatními opicemi, tedy mezi svými, kde se ukáže býti výborným vůdcem.

Caesar vzniknul pomocí motion capture technologie, stejně jako například domorodci Na’vi v Avataru, a předehrál ho Andy Serkis (viz toto zajímavé video). Trikaři z WETA digital odvedli opět vynikající práci. Tentokrát ještě ztíženou tím, že museli opice „zasadit“ do reálného prostředí. Zároveň ovšem platí, že masky, které vytvořil John Chambers pro původní Planetu opic, jsou natolik dokonalé, že za digitálními triky v žádném případě nezaostávají. Však za ně také jejich autor získal čestného Oscara. Naopak masky z tohoto remaku ještě více utvrzují v tom, že se jedná spíše o nějakou alternativní vesmírnou opičí rasu.

Volba masek se ale ve finále jeví jako užitečnější, ačkoliv je pravda, že použít je ve Zrození planety opic by bylo vzhledem k akci nemožné. Takhle ovšem pro samé ohromující efekty režisér nevěnuje hercům až takovou pozornost, jakou by si díky matným postavám zasloužili. James Franco už několikrát ukázal, že hrát umí, ale Willa ztvárnil tak, že to místy vypadá, jako by i na něm někdo testoval nějakou novou látku. Role Caroline (Freida Pinto) je ve filmu zřejmě jen proto, aby v něm byl nějaký ženský element, protože příběh tato postava nijak neovlivňuje a v podstatě o sobě dá vědět pouze na zlomek vteřiny ve finále na mostě, přičemž ale to, co udělá, by klidně mohl udělat kdokoli jiný. Ani jako pár nejsou Will a Caroline příliš přesvědčiví. Jejich vztah působí dojmem, jakoby ani jeden z nich s nikým nikdy předtím nechodil, což by možná bylo zajímavé téma, ale pro jiný žánr. Lidé ve Zrození planety opic mají zkrátka trochu nevděčnou úlohu, protože prostě hrají až druhé housle. Jakoby samotný scénář psali nějací Caesarové.

S výjimkou třech jsme totiž líčeni jako záporné postavy (soused, Willův nadřízený, zaměstnanci útulku, …), které probouzejí v původně klidném opičím hrdinovi, či spíše hrdinovi opic agresivní chování. A pokud se náhodou objeví nějaký další slušný člověk, obvykle nedopadne zrovna nejlépe. Ačkoliv je pravda, že Willa možná můžou někteří brát také jako zápornou postavu, protože právě díky jeho výzkumu došlo k povstání. Zásadním rozdílem, a v podstatě i nejdůležitějším aspektem v získání jejich převahy je fakt, že opice dokážou držet spolu. Orangutáni, šimpanzi, gorily - všichni táhnou za jeden provaz a sami od sebe nikoho nenapadají, čímž toho ve finále zmůžou mnohem více než militaristicky a rasisticky zaměření lidé, což určitě nutí k zamyšlení.

Ve filmu je spousta působivých okamžiků. K nejemotivnějším patří, když si Caesar nakreslí v cele „své“ okno, které později zlikviduje. Právě toto okno totiž odráží jeho přerod z „domácího mazlíčka“ do pozice „generála opičí armády“, pro kterého jsou ostatní primáti ochotní udělat cokoliv. Což se naplno ukáže v jedné z nejspektakulárnějších a nejpůsobivějších scén poslední doby, ve které opice běží přes Golden Gate Bridge směrem k sekvojovému parku, který se pro Caesara stal synonymem pro svobodu a volnost.

Zrození planety opic je velmi povedený film, který si určitě zaslouží naší pozornost. Nicméně i přes velmi poutavý příběh jsem byl během sledování filmu čím dál více zvědavý na to, co se stane bezprostředně po tom zrození, protože předchozí díly přeci jen na tuto otázku bezprostřední odpověď nedávají. Tím se samozřejmě nabízí možnost pokračování, které by určitě mělo vzniknout, protože tento film svou kvalitou jistě diváky dostatečně navnadí na další takový příběh. Ale pozor! Je třeba si uvědomit, že pokusy na opicích jsou, bohužel, poměrně běžné, takže není vyloučeno, že někde už nějaký Caesar číhá na svou příležitost. Do té doby zůstane Zrození planety opic hodně zdařilou sci-fi.