Vydávám se do jedné z ulic nedaleko Pražského hradu, kde se dotáčí ještě pár scén pro nejočekávanější českou filmovou událost tohoto roku. Film, jehož téma snad ani nemůže být žádnému občanovi České republiky lhostejné. Nacistická msta za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha doslova vymazala z map dvě vesnice – Lidice a Ležáky. Příběh první z nich je ale o něco filmovější. Nejen proto, že způsob, proč nacisté vybrali právě Lidice, byl stejně absurdní a nesmyslný jako celá druhá světová válka, ale hlavně, film se soustředí na neobyčejný příběh Karla Seidla (ve filmu jako František Šíma), jediného muže, který přežil vyhlazení své obce. Ne proto, že by snad stihl před nacisty utéct, ale kvůli tomu, že seděl ve vězení za vraždu svého vlastního syna.

Právě jsem dorazil na místo natáčení. Dům v Loretánské ulici, jehož adresu mi dala PR manažerka projektu, je ale zavřený. Proto jí hned volám, načež se mi omlouvá, že se spletla. Teď čekám, že mě pošle někam na druhou stranu Prahy. A opravdu mě na druhou stranu posílá. Naštěstí ale jen v rámci Loretánské ulice. Před vchodem do dvora stojí několik aut s filmovou technikou a jiným vybavením. Po příchodu na dvůr vidím stan s občerstvením pro herce a členy štábu, ale daleko zajímavější obraz se mi naskýtá poté, co projdu skrz budovu na druhý dvůr.

Nikde jinde se v tuto chvíli v naší zemi, a možná i na celém světě, asi nenachází na jednom místě tolik lidí v nacistických uniformách, auto, ve kterém se vozili ti nejmocnější nacističtí velitelé, náklaďák s kulometem, obří clona proti ostrému Slunci, dva koně, zhruba dvě desítky členů štábu, a několik dalších věcí, bez kterých by se daná scéna nedala natočit. To znamená, samozřejmě, především kamera a opodál ve stanu tzv. „odkuk“, kde režisér sleduje natáčenou scénu přímo na monitoru. Původně se vůbec nepočítalo s tím, že by všechno, co jsem dosud v tomto odstavci vyjmenoval, bylo dnes znovu zapotřebí. Během střihu si ale režisér Petr Nikolaev a střihač Adam Dvořák uvědomili, že bude příběh fungovat lépe, pokud se ještě několik záběrů dotočí. A protože se tvůrcům podařilo sehnat ještě nějaké peníze, nic nebránilo tomu, aby se všichni po téměř čtyřech měsících od do té doby poslední klapky znovu „na place“ sešli.

Koproducent filmu Tomáš Vican nám říká, že dopoledne se natáčely ještě nějaké scény u Slaného a na vlakové zastávce Královice u Zlonic ve vechtrovně. Tam nuceně tráví hlavní hrdina filmu (Karel Roden) půlrok spolu s velitelem četníků Vlčkem (Roman Luknár). Tvůrci ještě potřebovali dotočit nějaké záběry, aby bylo vidět, že se změnilo roční období. A ještě několik dalších záběrů, jejichž obsah nebudu prozrazovat. Teď na odpoledne se štáb tedy přesunul do Prahy. Celkově se jedná o 48. natáčecí den, což je velmi výrazný nadprůměr. Obvyklá doba natáčení českého filmu je zhruba 30 dní.

Po dlouhém čekání je konečně vše připraveno pro natáčení scény, ve které přijíždějí nacisté obsadit četnickou stanici v Kladně, aby z ní udělali pobočku gestapa. Nacisté vyhánějí lidi ven, zatímco jejich velitel vede rozhovor s Vlčkem. Scéna se natáčí několikrát, protože režisér Petr Nikolaev s ní není úplně spokojený. Především mu vadí, že způsob, jakým nacisté vyhánějí lidi ven z budovy, je příliš mírný. Zhruba napošesté už je ale vše v pořádku a kamera se může přesunout, aby zabrala scénu z jiného úhlu. Tím se stávají herci i ze dvou zmíněných koní, kteří stojí za Vlčkem v zadním plánu. Když je vše nachystáno, odmítá kamera spolupráci. Technici ale závadu v mžiku odstranili, takže může Antonio Riestra pokračovat ve své práci.

Je po setmění, ale ještě se bude natáčet. Teď už za účasti Karla Rodena. Pro následující scénu je zapotřebí umělého sněhu, protože dnešní počasí připomíná spíše duben než leden. Scénu právě nasvítily reflektory, takže je všechno připraveno k jejímu natočení. Jenže o sobě dává opět vědět nedaleká Loreta, jejíž zvony dnes přerušují akci už poněkolikáté. Teprve po zhruba deseti minutách je možné pokračovat. Před kamerou je pouze auto, dva nacisté u strážních budek, a Karel Roden coby František Šíma, držící v rukách několik knih. Opět se natáčí několikrát, dokud není všechno přesně podle režisérových představ. V další scéně vyhánějí nacisté Šímu z budovy četníků a následně na něho Vlček volá z okna, protože s ním potřebuje mluvit. Když je tato scéna hotová, chybí filmu Lidice už jen poslední záběr.

Tím je detail na Šímův obličej, jak se dívá na Vlčka do okna. Pokaždé, když režisér řekne „stop“, všichni čekají, že zároveň ukončí celé natáčení. Petr Nikolaev ale nechce nic uspěchat, nic odfláknout, a na zdánlivě nepodstatném záběru ještě nachází drobné nedostatky, které pak zblízka vysvětluje Karlu Rodenovi. Záběr se pak opakuje ještě jednou, pak podruhé, a potřetí. „Já si nechci vymýšlet,“ říká režisér, protože ví, že se všichni těší na to, až bude film dotočený. Opět sděluje představiteli hlavního hrdiny, jak si daný záběr představuje, a jde se dívat zpět do stanu. Karel Roden se tedy ještě jednou podívá tak, jak si režisér přál, a ten si ho následně volá k monitorům. Po krátké debatě vychází Petr Nikolaev se slovy: „Dobrý, hotovo.“ Všichni členové štábu si tak konečně mohou navzájem zatleskat a pogratulovat k jistě kvalitní práci, kterou na filmu odvedli.

„Naše ambice z tohoto dnešního dne jsou takové, aby film získal ještě nějakou dynamiku, aby byl ještě o něco lepší. Dnes jsme natáčeli na dvě kamery po dobu dvanácti hodin, ale ve filmu se objeví tak tři čtyři minuty,“ vysvětluje Tomáš Vican. Mezitím už všichni začínají balit, takže není důvod, proč na Loretánské ulici nadále zůstávat. Vydávám se tedy skrz nádvoří Pražského hradu směrem k metru a rekapituluju si všechno, co jsem na natáčení viděl.

Ve štábu filmových Lidic jsou u hlavních profesí lidé, kteří mají s filmem velké zkušenosti. Ostatní členové jsou většinou mladí, začínající filmaři, které natáčení baví a jsou ochotní se učit. Všichni spolupracují na filmu, ve kterém hraje hlavní roli nejznámější český herec. Spolupracují na filmu, který vypráví silný příběh jedné vesnice, o které se učí děti ve školách. Ano, opravdu všechno nasvědčuje tomu, že Lidice budou po velmi, velmi dlouhé době opravdu vynikajícím českým filmem, který může sesbírat mnohá prestižní ocenění, a třeba i započít další úspěšnou éru naší kinematografie.

UPDATE

Dne 27. dubna se ještě natáčela scéna atentátu na Reinharda Heydricha, ke kterému došlo 27. května 1942. Původně být ve filmu vůbec neměla, protože diváci v Evropě povětšinou dobře vědí, co „odklizení“ říšského protektora způsobilo. Jenže tvůrci chtěli, aby byly filmové Lidice srozumitelné i pro americké publikum, a protože se podařilo sehnat další peníze, vyhověli výtce zámořského distributora. A film tak podle producenta a střihače Adama Dvořáka „Dostane ještě akčnější a velkolepější rozměr.“ Opravdu jsme velice zvědaví.