Snad s výjimkou Království se u filmů Larse von Triera opravdu moc nezasmějete. A už vůbec necítíte slunce v duši. Ne že by v jeho filmech nebyly vtipné momenty, ale těch temných je tam tolik, že smát se nemáte náladu. Viděl jsem od něj 11 filmů (Prvek zločinu, Evropa, Království, Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách, Pět překážek, Dogville, Manderlay, Kdo je tady ředitel?, Antikrist) a troufám si tvrdit, že o „psychologické sado-maso“ tu jde především. Ani když se obklopíte plyšáky a začnete objímat stromy na Vysočině, své sado-maso stránky se úplně nezbavíte. Patří k životu, ale ve filmech je uvěřitelně obsažená málokdy (naštěstí život má víc stránek než jen tu sadomasochistickou, proto opravdově vypadají i takové filmy jako Vratné lahve nebo Slunce, seno a pár facek). V Larsových filmech je tahle stránka obsažena měrou vrchovatou. Další věc, proč jeho filmy působí opravdově je fakt, že jeho postavy nejsou žádní zlí bubáci, ale hodní lidé, kteří přes svou nepochybnou lidskost (u)dělají takové ošklivé věci...

Pojďme však k samotnému Antikristu a přímo k jádru věci. Příběh je rozčleněn na Prolog, 4 kapitoly (Žal, Bolest, Zoufalství, Tři Žebráci) a Epilog. Antikrist není klasický horor, jak se ostatně od Larse dalo čekat, nicméně horor to je. Strašidelnější než ostatní horory. Čeho by se měl člověk bát? Toho, že přijdou najednou Tři Žebráci (Žal, Bolest a Zoufalství). Člověk je ještě celkem relativně nad vodou, dokud se může uchýlit do minulosti nebo do přítomnosti nebo do budoucnosti. Když se kouknete do minulosti a cítíte jen žal (například si dáváte za vinu smrt svého dítěte), v přítomnosti cítíte bolest (například si ustřihnete část klitorisu) a směrem do budoucnosti cítíte jen zoufalství a žádnou naději (například když člověku kterého milujete provrtáte ručním vrtákem nohu víte, že už se vás bude vždycky bát), tak ztratíte víru v život (citace z filmu: „Když přijdou Tři Žebráci, někdo musí zemřít.“). Tohle byla pro mě nejdůležitější myšlenka, co mě napadla po prvním shlédnutí Antikrista. Nutno přiznat, že podruhé jsem se už nekouknul.

Antikrist vyvolal u diváků i u odborné veřejnosti velmi rozporuplné reakce. Nejčastěji se přetřásá Larsova domnělá nenávist k ženám a překročení všech mezí v sadismu vůči divákům. Například v Cannes udělili filmu Antikrist anticenu za misogynní zobrazení (misogynie = chorobná nenávist k ženám nebo silný předsudek proti ženám). Nemyslím, že by ve filmu byla nějaká nenávist vůči ženám. Na první pohled to sice vypadá, že ONA reprezentuje skrytou ženskou ďábelskost a ON se jí snaží pomoci, ale podle mě z celého filmu je cítit, že ON je daleko horší než ONA(taky ji nakonec zabije). Pravda asi bude někde uprostřed a ON a ONA si nemají co vyčítat. Lars si podle mě hraje s obecným předsudkem muži vs. ženy, aby nakonec konstatoval, že když přijdou Tři Žebráci, je úplně jedno jestli jste muž nebo žena. Je to moc moc špatný v obou případech. V tom spočívá i sadismus vůči divákům. Divák úplně cítí, že neschází mnoho a bude se on sám chovat jako Larsovy postavy. Vzpomene si na minulost a hledá paralely ve svém životě. Nějaké najde a „depka“ je na světě...

Přijde mi, že Antikrist má něco ze všech předchozích Larsových filmů. Jak po obsahové, tak i po technické stránce. Prolog a epilog mi připomíná Evropu. Esteticky to vypadá překrásně. Koukáte na smrt dítěte a ještě se vám to líbí. Hezčí bylo snad jen, když byl v Evropě mrtvý Leopold Kessler unášen proudem od mostu, který sám vyhodil do povětří i s vlakem plným nevinných lidí. Je zajímavé jak estetizace smutných věcí snadno funguje a smutné věci už člověku nepřijdou smutné. V kapitolách se místy vyskytuje skvělá duchařská(teď mě nenapadá lepší slovo) atmosféra jako v Království. Předěly mezi kapitolami se píšou křídou na tabuli stejně jako v Idiotech. Samotné kapitoly pak mají něco z Prolomit vlny (důležitá úloha sexuality a násilí) i Dogville a Manderlay (žena přebírá aktivitu). Lepší pozorovatel by si jistě všiml více podobností. Jisté je, že všechny Larsovy filmy spolu souvisí. Myslím, že Lars von Trier není jen módní záležitost, ale po smrti se svým způsobem zařadí po bok takových osobností jako je Markýz de Sade(sadismus), Fridrich Nietzsche(Antikrist) či Ladislav Klíma(toho mám prostě rád). Ošklivým věcem v lidském nitru se lidé jako oni nevěnují samoúčelně, ale zkrátka je fascinuje tento aspekt života a snaží se ho zachytit a prozkoumat. I Lars neustále rozvíjí jedno téma a Antikrist je jako část skládačky nedocenitelný. Také jako samostatnému filmu mu skoro nemám co vytknout. Snad jen to, že postavy postrádají takový ten hřejivý aspekt, což je ale vzhledem k situaci ve které se nacházejí pochopitelné. Přesto mám od Larse von Triera radši filmy, ve kterých ten hřejivý aspekt je (hlavně mám rád Království, Prolomit vlny a Idioty). Proto ode mě Antikrist nejvyšší hodnocení nedostane.