Ten se nachází pouhých 16 bloků od policejní stanice. Eddiemu to ale tolik po cestě žvaní, že již po pár minutách přistavuje Jack auto k okraji silnice a jde si pro flašku do svého oblíbeného krámku. Což by možná neudělal, kdyby si všiml, že je již od počátku sledován. Jakmile zajde do krámu, kouká Eddie do nabité pistole a jen včasný Jackův návrat zabrání zabití svědka. Jack bere Eddieho a uniká do nejbližšího baru, odkud volá posily. Na místo dorazí jeho bývalý partner specialista na vraždy Frank Nugent se svým týmem. Eddie a Jack zjišťují, že jedním z mužů tohoto týmu je člověk, proti kterému má Eddie svědčit. A Frank udělá cokoli proto, aby Eddieho dostal. Ze zdánlivě prostého úkolu se tak stává hra na kočku a na myš, jejíž tempo udává i fakt, že Eddie musí být u soudu nejpozději v deset.

Režisér Richard Donner stárne a už je to pěkných pár let, co natočil nějaký opravdu povedený film. V roce 1997 si ještě celkem roztomile pohrál s tématem paranoii ve Spiknutí, ale atmosférou nemůže žádný z jeho pozdějších kousků konkurovat prvním dvěma Smrtonosným zbraním, hravému Maverickovi anebo jeho dvěma Supermanům. Timeline z roku 2003 byl dokonce tak bezvýrazný režijní kousek, že se zdálo, že Donner už patří čistě do starého železa. Nicméně není dobré soudit dne před večerem, což potvrzuje jeho poslední režijní kousek 16 bloků, který právě přichází do našich kin.

16 bloků rozhodně není nějaký výtrysk originality. Donner nepředvádí žádné vyložené režijní parádičky alá Tony Scott a Michael Bay, ale jeho režii nechybí švih a energie. Pořád se něco děje, Donner si s každým prostředím pohraje a plně ho využije a občasné chytře volené prostřihy, nebo třeba stylově pojatý úvod, to jsou obrazové perličky, které posouvají 16 bloků z formálního hlediska do nečekaně silného energického nadprůměru, na který jsme byli u Donner zvyklí počátkem devadesátých let. V druhé polovině Donner dokonce koketuje i s aktuálním populárním trendem reálného času. Sice se ho úplně přesně nedrží, ale utíkající minuty dokáže chytře využít v prospěch gradujícího tempa.

Donnerova znovunalezená sebejistota, díky které film ani na minutu neztratí tempo, je nepochybně dána i tím, že po letech má k dispozici i zajímavý scénář. Richard Wenk sice není tak vynalézavý při tvorbě hlášek jako Shane Black (Poslední skaut) a nemá ani takový smysl pro originalitu, ale vybrané téma dokázal zpracovat velmi inteligentně a o hutné hlášky také není nouze. Postavy svádějí boj v prostředí, které velice dobře znají a Wenk s tím nakládá natolik zručně a obezřetně, že není zatěžko uvěřit tomu, že v realitě by takový souboj probíhal podobným způsobem. Žádné okaté oslí můstky, žádné vyložené kiksy v jednání charakterů, pouze věrohodně vykreslená vyhrocená situace, ve které každý dělá své chyby a využívá svých dovedností.

Bruce Willis si roli stárnoucího poldy viditelně užívá a jeho Jack Mosley je takovou postarší verzí Johna McClanea, kdyby byl býval šel McClane tou horší cestou. Kulhá, je rychle zadýchaný, prakticky neustále pod parou, ale pořád nemá problém s muškou a slovním střelivem. Mosley však rozhodně pouze nekopíruje nejslavnější Willisovu postavu. Mosley má přeci jen podstatně chmurnější život, stejně jako minulost a zatímco McClane vždy byl tím looser sympaťákem, Mosley je podstatně temnější charakter. Willis, s elegantním knírkem, nedává svým výkonem ani tak vzpomenout na své předchozí policejní role, jako spíš na práci Al Pacina a Roberta De Nira, kteří si v podobných charakterech též užili svoje.

Mos Def vyvolává podstatně rozpačitější pocity. Na jednu stranu nelze Defovi upřít, že zvládá veškeré emoční projevy své postavy a dokáže prodat i lacinější story o tom, jak , chce být Eddie tvůrcem narozeninových dortů, ale zvolená stylizace, kdy si po celou dobu neuvěřitelným způsobem šlape na jazyk, začne již během prvních deseti minut spolehlivě lézt na nervy. Být Def slabší herec, mohla postava Eddieho velmi lehce zazdít celý film. Naštěstí chemie mezi ním a Willisem funguje a i když v žánru buddiemovie nebude takhle dvojka patřit mezi ty památnější, rozhodně mu nedělá ostudu. David Morse odvádí v roli zkorumpovaného poldy svůj tradiční nadprůměr poslední doby a je Willisovi rovnocenným soupeřem.

16 bloků bohužel není bez chyb. Jejich největší slabinou je fakt, že se tak urputně drží svého žánru, že nemají prakticky čím překvapit. Wenk sice nemá tendenci zbytečně přešlapovat na jednom místě a i střídání dialogových a akčnějších pasáží je slušně vyvážené, ale není tu naprosto nic, co už bychom neviděli jinde. Je to „pouhé“ poctivě odvedené řemeslo, které potěší především příznivci žánru, kterým je líto, že s příchodem dvacátého století odzvonilo oldschool akčním thrillerům.

16 bloků jde ve své staromódnosti dokonce tak daleko, že se vyvaruje i závěrečné povinné velké akční řežby. Místo toho se střetne dobro a zlo tváří v tvář a jde jen o hru nervů. Pro někoho může být tak „klidné“ vyvrcholení zklamáním, ale po tak chytře rozjeté hře by byl nějaký přehnaný závěr zbytečný a je jenom dobře, že si Donner nastavený rytmus udržel a nenechal se zbytečně strhnout. Je sice pravda, že až se to vše dořeší, tak náhle člověku bleskne hlavou, že je v ději pár nesrovnalostí, ale ty přejde milovník žánru stejně lehce, jako akční hrdina průstřel levé ruky.