Hlavní postavou Pullanovy fantasy pohádky je jedenáctiletá Lyra (Dakota Blue Richards), která žije v jakémsi paralelním Oxfordu třicátých let. Tento svět se vyznačuje tím, že každý člověk s sebou neustále tahá svou duši, neboli deamona v podobě zvířecího souputovníka. Tohle zvíře ale není jen tak ledajaký mazlíček, do všeho vám kecá, když se zraní on nebo vy, bolí to i toho druhého, navíc dětští deamoni jsou ve své podstatě stejně proměnliví, jako jejich lidské protějšky. Toho se snaží využít tajemná (v předloze náboženská) organizace zvaná Magisterium, která touží mít monopol na pravdu. Do toho už moc nezapadá Lyřin strýc Lord Asriel (v podání Daniela Craiga), který objevil, že tajemná esence zvaná Prach může být klíčem k ostatním paralelním světům a vydává se na sever najít o tom podrobnosti. Jak s tím souvisí Lyra? Tahle dívka, která místo učení raději leze po střechách, souvisí se vším. Poté, co orgán Magistera zvaný Vrahouni unese jejího kamaráda Rogera, ji milá, krásná, avšak nebezpečně zlá paní Coulterová (Nicole Kidman) vezme s sebou do Londýna, odkud Lyra uteče, aby svého kamaráda našla. Na cestu dostane od univerzity záhadný kompas alethiometr, který dokáže tomu, kdo jej umí číst, prozradit odpovědi na všechny otázky.

S jeho pomocí se Lyra seznámí s vodními lidmi Romuny, vzduchoplavcem (Sam Elliot), který jako by z oka vypadl texaskému kovboji, s divoženkou Serafinou Pekkala (EvaGreen) a v neposlední řadě s obrněným mluvícím ledním medvědem Iorkem Byrnisonem, jenž patří do královského rodu Panserbjørne. Tahle nesourodá skupina se vydává na cestu na sever, aby zabránila Vrahounům oddělit děti od jejich daemonů.

Přestože kniha Philipa Pullmana je velmi čtivá a režisér Chris Weitz (Jak na věc) ji převedl na plátno hlavně v podobě velkolepé podívané plné zvířecích daemonů, soubojů ledních medvědů, či alternativních technických vymožeností, průměrného diváka snímek nedokáže stoprocentně pohltit. I když se nečtenář předlohy začne orientovat v ději (kupodivu se přes spoustu dějových linií podařilo udělat snímek smysluplný a jasný), stále zůstává na povrchu, stejně jako samotný film. Ano, předloha byla okleštěna o hluboké myšlenky náboženské kontroly nad každým jednotlivcem. Ale i přesto zde zůstává hlavní téma – touha po svobodě a nesmrtelnost přátelství.

Vizuální stránka filmu je z mého pohledu opravdu vydařená, digitální zvířátka jsou jako živá (tedy až na některé detailní záběry na ledního medvěda…), v závěrečné bitvě pak navíc velkolepě vybuchují měníce se ve zlatý prach. Nesedí mi však létání divoženek, které působí dojmem létání na špagátkách jako v nějakém ochotnickém představení o Peteru Panovi…

Herci, v čele s dvanáctiletou Dakotou byli zvoleni typově velmi zdařile, otázkou však zůstává obsazení známých hollywoodských hvězd do vedlejších rolí. Vysvětluji si to záměrem, či přímo stoprocentní jistotou zfilmování i dvou následujících dílů trilogie (které budou natočeny jen za předpokladu kasovního úspěchu Zlatého kompasu).

V zásadě filmová podoba Světel Severu s názvem Zlatý kompas dopadla mnohem lépe, než třeba Narnie, Eragon, o Probuzení tmy ani nemluvě. Chtějí-li však tvůrci dosáhnout kvalit Harryho Pottera či Pána prstenů, mají ještě hodně co dohánět. Zatím z toho vychází jen jako celkem milý filmeček pro děti na vánoční prázdniny.