Laurie Collyer patří k subkultuře nezávislých tvůrců. Její první film Nuyorican Dream (Newyorský sen) se zabýval dopadem chudoby na vztahy přistěhovalecké rodiny. Taktéž její druhý snímek Sherrybaby prozkoumává příliš smutnou a příliš obvyklou situaci, návrat feťáka do rodiny a celé společnosti. Jak trefně uvádí plakát: „Chtěla začít od začátku, ale začátek je pouze jeden.“

Film používá symboliku kruhu. Naznačuje, že Sherryin život je cyklický, stále se opakující koloběh událostí. Jak už u podobných snímků bývá zvykem, chybí silná narativní složka. Collyer vypráví civilní příběh, jednu etapu života. S až dokumentaristickou přesností zobrazuje souboj člověka, čerstvě zbaveného závislosti, se světem a se svými osobními problémy. Nepouští se do hluboké filozofie, protože ta by se ani do naturalisticky zobrazeného líčení jednoho období Sherryina života nehodila. Scénář staví hrdinku do různých situací a ukazuje, jak se s nimi dokáže vypořádat. I ostatní postavy jsou nefotogenicky obyčejné. Autorce patří velké uznání za přirozené vylíčení všech charakterů, od poněkud ňoumovitého ředitele programu Genesis až po manželku Bobbyho. Vůbec hranice mezi dokumentem a hraným snímkem začíná být až ostentativně tenká a místy styl práce připomene „hrané“ dokumenty Roberta Flahertyho (Nanuk severu).

Jenomže rozdíl mezi Flahertym a Collyerovou je ve výběru herců (a stoletém vývoji kinematografie). Kde Flaherty sáhnul po „místních“ a pouze je instruoval, aby přehráli situace, do nichž se dostávali denodenně, Collyer si vybrala opravdové herce a spolu s nimi stvořila fikci téměř totožnou s realitou.

Hlavní zásluhu na tom, že je Sherrybaby nezapomenutelná, má právě Magiie Gyllenhal. Její kreace je fantastická. Dokáže si poradit i s těmi nejméně příjemnými situacemi, jenž jí scénář předepisuje. Věčný úsměv, smutné oči a shrbená chůze. Znaky definující osobnost Sherry stejně jako její chrčivý hlas povětšinou odrážející jakousi tichou rezignaci. Překvapením je i Danny Trejo (Walker Texas Ranger, Desperado, Grindhouse) v roli Sherryina přítele a milence. Na rozdíl od svých povětšinou karikaturních rolí zlosynů zde představuje svou civilní stránku a není vůbec špatný. Dalšími dvěma charaktery, které se vryjí do paměti, jsou Sherryin otec a bratr. Brad William Henke zde nejspíš zahrál jednu ze svých nejlepších rolí. Jeho Bobby osciluje mezi pochopením, strachem i jakousi vnitřní vinou za Sherryin stav. Sam Bottoms na malém poli zase vystihl rozpolcenost svého charakteru. Na jednu stranu se jeho otcovská figura jeví jako přespříliš znechucená tím, že si Sherry zničila život a nyní ho kazí i ostatním, ale později přesně vyjeví, co se vlastně skrývalo za jeho rezervovaným postojem.

Ke konci musím uvést několik nepříliš podstatných výtek. Přestože má film pouze devadesát minut, objevují se hluchá místa a tempo občas až příliš zpomaluje. Na druhou stranu právě dokumentární styl dostává pár pořádných facek zejména v šablonovitém vztahu otec – dcera. Není pravda, že by všichni drogově závislí měli ke své nemoci důvod.

Sherrybaby je typickým produktem americké nezávislé scény. Nepřináší nic převratně nového, ale téma zpracovává velice uvědoměle a výběrem herců se vyčlenil od svých průměrných kolegů. Není divu, že Maggie Gyllenhal získala několik nominací, například na zlatý glóbus, a na festivalu v Karlových Varech ve své kategorii dokonce zvítězila.