V roce 2000 chce sportovní výbor určit, kdo je nejlepším sportovcem století. Jeden z členů Sake Wiarda  navrhne Taekeho Jongsmu muže o němž nikdo jiný nikdy neslyšel. Wiarda tedy začne vyprávět životní příběh tohoto přeborníka v sezení na kůlu. Hodinu a půl jste nuceni koukat se na zrzavého hrdinu v opravdu nudném a nenápaditém příběhu plném dějových klišé a malebných obrazků fríského venkova. Taeke, hraje ho Jochuma ten Haafa, jehož jediným životním snem je sedět na kůlu déle než 250 dnů, pobral sympatie zhruba stejně jako Charles Manson. Hrdinova životní láska, kterou ztvárnila Ricky Koole, už je na tom o něco lépe a Rintje Bastiana Ragase doplňující milostný trojuhelník i přes schematizsmus své postavy jí dodal alespoň důstojnost.

O dalších hercích není radno se ani zmiňovat, většina z nich jsou zkarikované střepy reálných charakterů, ale smích tedy rozhodně nevyvolávají. Děj je epizodický. Tu Taeke prožívá milostné vzplanutí, tu cestuje do hlavního města, tu se přidává ke komunistům a vylupuje s nimi banku (paradoxně právě „komunistická" epizoda je jediná relativně vtipná část filmu), tu sedí ve vězení, tu stávkuje, tu je zase zpátky v rodném kraji..atd. atd. Příběh si plyne svým ubohým téměř stojatým tempem kamsi do ztracena, aniž by vyvolával sebemenší pocit účasti nebo dokonce zájmu.

Všechno je podbarvené symfonickou hudbou, stejně pokornou jako je celý film. Je to krotká hra smyčců a píšťal, malebná, poklidná a uspávající. Kamera taky nepředkládá nic objevného a zajímavého, je řemeslně dobrá, ale k uzoufání obyčejná. Dlouhé záběry na běhající koníky už nikoho ze sedaček nevytrhnou a příjemnost takových obrázků je místy téměř nesnesitelná.

Přestože je Nejlepší sportovec století debutem Mischy Alexandera, nelze přivřít oči nad tím, že je to jednoduše nepovedený film, který přetéká nudou, a jehož scénář (taktéž Alexander) neměl nikdy, nikdy vzniknout.