Casino Royale vzbudilo před svým uvedením mnoho očekávání i rozpaků. Obsazení Daniela Craiga se dočkalo ostré palby z řad diváků i kritiků, režisér Martin Campbell byl zatížen úspěchem Zlatého oka (které se řadí mezi nejlepší bondovky vůbec) a nikdo navíc netušil, co si má pod návratem na začátek vlastně představit. Tvůrci si byli moc dobře vědomi toho, že kdyby se snažili o opakování známého, pohořeli by vinou předsudků a tak se po vzoru Batmana vydali naprosto novým směrem. Casino Royale je tak pro bondovskou sérii stejným restartem, jakým byl Batman začíná pro filmovou éru netopýřího muže. Tvůrci se vrací na začátek veškerého dění, zabývají se formováním postavy a utvářením (zlo)zvyků, přičemž akce tu nemá stěžejní význam, ale slouží pouze coby prvek doprofilující hlavní charakter.

Jde o rozumný tah, neboť kdyby se měl světlovlasý Craig snažit o vyrovnání se svým předchůdcům, co se projevu týče, nepochybně by pohořel. Jeho pronikavé modré oči a ostře řezané rysy jsou však ideální pro drsného Bonda nového tisíciletí, který dokáže být natolik nekompromisní, až mrazí pohledem. Z lehce pobavené karikatury se stal skutečný agent, který svého „s povolením zabíjet“ využívá zcela nemilosrdně. Nový Bond má mnohem blíže k „uvěřitelným“ agentům poslední doby (James Bourne, Ethan Hunt), nežli k původním ikonám, jenž nabízely více póz, nežli skutečného charakteru. Je samozřejmě otázkou, nakolik budou pravověrní bondofilové z přeměny nadšeni, ale osobně si myslím, že lepším způsobem tvůrci do nové bondovské éry vstoupit nemohli. Daniel Craig se navíc ukázal vskutku nečekaným esem, které trumfne zlomyslné výkřiky i těch největších skeptiků.

Jak už jsem řekl výše, celý film je podřízen samotnému Bondovi. Již úvodní honička, ač by mohla být pouhou samoúčelnou akční vsuvkou, je výbornou ukázkou nového přístupu – slouží coby důkaz aktuální Bondovi nevyzrálosti a jeho způsobu myšlení. Bond v Casino Royale je skutečně úplně jiný, než na jakého jsme byli zvyklí. Nejen díky Craigovi, ale i díky faktu, že se teprve stává oním „starým známým Jamesem Bondem“, takže Bond zde chybuje a nechává emoce vyhrávat nad rozumem. Díky tomu, že jednoznačným prvotním účelem je charakterizace Bonda, tak do pozadí ustupuje samotná akce. Nešťastnou skutečností je fakt, že Campbell tu nejlepší akční scénu naservíruje již v samotném úvodu. Dechberoucí desetiminutová akce zůstane do konce filmu nepřekonána. V celém filmu jsou pak již jen dvě akční scény (akce na letišti a finiš v Benátkách) a i když každá má své zajímavé momenty, přesto ani omylem nemohou soupeřit s nadupaným úvodem. Zklamáním je v tomto ohledu především závěr filmu, který ne že by byl špatně natočený, ale rozhodně není památný a to jediné, co z něj skutečně člověku uvízne v paměti, jsou hluboké oči Evy Green. Přeci jen by si „první“ Bond zasloužil něco většího.

Je tak paradoxem, že mimo úvod nejsou nakonec nejadrelinovější scény ony akční (leč rozhodně jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté), ale ty, ve kterých se hraje poker. Zatímco u akce je jasné, že Bond prostě musí nějak vyváznout, v případě pokeru si divák nikdy nemůže být ani na minutku jistý, jak si Bond s partií poradí a tak divák společně s přihlížející Evou Green tají dech. Jde vskutku o mistrně natočené pasáže, které se nepochybně postarají o to, že na nějakou dobu bude poker zase v kurzu.

Campbell bohužel výrazně klopýtne v poslední třetině, kdy pro funkční finále (a psychologický můstek pro další filmy) musí rozjet romantickou linii příběhu. Film by bez ní rozhodně nemohl fungovat, nicméně být tato sekvence poloviční, nevyzněla by tak přeslazeně a roztahaně. Cyničtějším divákům tak Bondovy cukrbliky mohou připomenout známou scénu z první Bláznivé střely, kde si tvůrci z podobných romantických koláží dělali legraci („kolik jsme toho stihli za jediný den“). Možná jsem opravdu jen přílišný cynik, ale něco takového by se mi u podobného filmu dle mého vybavit nemělo. Faktem zůstává, že poslední třetina je výrazně pomalejší, než vše, co jí předchází a tvůrci tak zcela zbytečně v nejpodstatnějším bodě filmu šlapou na brzdu a rozhodí tempo filmu.

O dokonalém Craigovi jsem již mluvil (vůbec nepochybuji o tom, že pro mnohé se stane nejlepším Bondem vůbec), ale jak to dopadlo se zbytkem obsazení? Bondgirl v podání Evy Green je možná tím největším zklamáním celého filmu. Green má nepochybné fyzické předpoklady pro podobné role a zároveň dokáže mluvit dostatečně sebevědomě, aby nebyla jen pouhou ozdobou svůdného agenta, ale na to, aby byla skutečnou persónou jí chybí větší stylistická odtrženost od předchozích bondgirl. Je směsicí Elektry King a Dr. Christmas Jones z Jeden svět nestačí, není však ani dostatečně „tupě“ žhavá, jako Denise Richards, ani tajemně krásná, jako Sophie Marceu. Green má navíc v několika scénách naprosto nesmyslně výraznou rtěnku, která z ní činí spíše lehkou sociální pracovnici, nežli úspěšnou sebevědomou ženu. Jeden svět nestačí holt nasadil v případě bondgirl laťku proklatě vysoko a zdejší pokus o skloubení „lascivní krásky“ a „nebezpečné inteligence“ se příliš nevydařil. Zbylé obsazení se obejde bez výraznějších chyb, zaujme především charismatický Jeffrey Wright v roli jednoho z karetních hráčů a tradičně bezchybná Judi Dench v roli M.

Casino Royale je prostě úplně jiný Bond – drsnější, méně exhibiční a psychologicky propracovanější. Nemá sice dokonale vypilované tempo, ale fantastický Craig za trochu té trpělivosti stojí - je v té roli natolik drsný, šarmantní a okouzlující, že by dokázal utáhnout i Bonda bez jediné akční scény.

P.S. Zvěsti o nejslabší úvodní Bondovské písni jsou bohužel pravdivé - Monty Norman je loser.