Ferdinando Maria Poggioli

Všestranně nadaný a předčasně zemřelý umělec Ferdinando Maria Poggioli vstoupil do historie italské kinematografie jako režisér pouhých patnácti filmů, přesto se zařadil mezi významné filmové tvůrce. Pocházel ze severní Itálie a narodil se ve slavném starobylém městě Bologna. Vystudoval obchodní školu, dostupné zdroje jsou skoupé na informace o jeho začátcích, je ale patrné, že od mládí se pohyboval v prostředí umělců a intelektuálů, kteří jej ve 20. letech přivedli k filmu. Ve světě filmu se poprvé uplatnil jako asistent režie u prvního italského zvukového filmu PÍSEŇ LÁSKY (La canzone dell'amore, 1930) režiséra Gennara Righelliho, ve stejné profesi se pak uplatnil i u dalších významných režisérů jako byli Alessandro Blasetti (MATKA ZEMĚ - Terra madre, 1931) nebo Carmine Gallone (PÁD KARTÁGA - Scipione l'africano, 1937). Mezitím se odhodlal i k samostatné filmové režii (ARMIA BIANCA, 1936). Vyhledávaným filmovým režisérem se stal až za druhé světové války, kdy natočil jedenáct filmů. Ve své režijní práci se Poggioli spoléhal na osvědčené předlohy, například film SBOHEM, MLÁDÍ (Addio, giovinezza, 1939) měl původ ve starší populární divadelní hře, další snímek ANO, MADAM (Sissignora, 1941) vznikl podle románové předlohy Flavii Steno. Zajímavé je, že i když Poggioli točil již vlastní filmy, ani nadále se nevyhýbal postu asistenta režie u jiných tvůrců (ANTONIO MEUCCI, 1940, režiséra Enrica Guazzoniho). Z jeho další samostatné tvorby stojí za zmínku adaptace Shakespearovy hry ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (La bisbetica domata, 1942), v níž si přidělil i menší hereckou úlohu. Vyšší umělecké ambice projevil i přepisem další literární předlohy, SESTRY MATERASSIOVY (Sorelle Materassi, 1943), se sourozeneckou dvojicí významných divadelních hereček, Irmy a Emmy Gramaticových. Připomeňme i Poggiolův poslední film, KNĚŽSKÝ KLOBOUK (Il cappello da prete, 1944), v hlavní roli s českou hvězdou Lídou Baarovou. Jako režisér se Poggioli vyznačoval řemeslnou zručností, dnes bývá označován i za jednoho z předchůdců neorealismu, tehdejší kritici jej ale označovali za povrchního tvůrce filmových verzí osvědčených literárních a divadelních předloh. Nepřátelství vůči němu pramenilo mimo jiné i z jeho protifašistického postoje. Po sžíravých kritikách svých posledních filmů proto na další práci za kamerou rezignoval a v roce 1944 si otevřel obchod se starožitnostmi. Zemřel 2. února 1945 ve věku 47 let; je nejvíce pravděpodobné, že zvolil dobrovolný odchod a otrávil se plynem, k dodnes trvajícím nejasnostem ohledně jeho úmrtí však přispěly i různé interpretace této události ve vzpomínkách jeho současníků.