Jaromír Petřík

Jaromír Petřík, jehož manželkou byla tanečnice Eliška Boňková, započal uměleckou kariéru poměrně pozdě, ve svých 18 letech. Maturanta z Hořovic, který do Prahy přišel studovat jazyky, ale brzy zlákal balet. Svému prvnímu angažmá zůstal po celý život věrný a na jevišti pražského Národního divadla bylo možné ocenit jeho pohybovou eleganci a vytříbenou taneční techniku. Petříkův repertoár obohacený o časté hostování v zahraničí byl velmi pestrý a jeho umění mnohostranné. V odborných hodnoceních se s jeho jménem vyskytovala slova noblesa, elegance, pohybová grácie nebo vnitřní harmonie. V letech 1969 – 74 působil Petřík také jako pedagog na pražské taneční konzervatoři.. Petříkovi kolegové oceňovali jeho vstřícnost a přátelskost. Nebyl intrikán a byl prost jakékoliv řevnovosti, což v uměleckých kruzích není zvykem. Mimořádně společenský člověk, který u sebe doma pořádal pro kolegy večírky u klavíru a při víně, však neměl radostný konec. Postihla ho mrtvice a před smrtí se musel smířit, pro tanečníka se zcela nepřijatelnou, ztrátou dolní končetiny. Poslední léta prožil v domově důchodců. Umělecká opora poválečného baletu Národního divadla zemřela po dlouhé nemoci ve věku 75 let. Divadlo: Petřík jako čerstvý gymnasista nejprve vystupoval v amatérském souboru Pražská zpěvohra, kde si fyzicky disponovaného a pohybově nadaného mladíka všiml choreograf L. Ogoun. Po pouhém měsíčním školení v přípravce Národního divadla byl Petřík angažován do zdejšího baletu. Obrovská píle jej velmi rychle vynesla do čela souboru, v němž od r. 1957 působil jako solista. Tanenčí obor HAMU absolvoval r. 1962 a od té doby se plně uplatnil ve stěžejních úlohách klasického repertoáru. Vysoká štíhlá postava, pohybový soulad a výrazová jemnost zaručili Petříkovi lyrické, romantické i hrdinné role (Labutí jezero – princ, Giselle – vévoda Albert, Prométheus – Apollo, Šípková Růženka - princ Zlatohlávek) stejně jako role titulní (Louskáček ve stejnojmenném baletu P.I. Čajkovského nebo Othello). S přibývajícími léty se Petříkovou doménou ale staly role charakterní. (Ferchad – Legenda o lásce; Otrok – Šeherezáda, Taras Bulba ve stejnojmenném díle L. Janáčka, Crassus – Spartakus, mandarín – Podivuhodný mandarín). V tomto typu rolí byl znát zřetelný proces prohlubování hereckého výrazu a dramatické působivosti. „Ferchad v Melikovově Legendě o lásce znamenal zlom v mé kariéře. Díky této roli jsem se dostal na stáž do tehdejšího Leningradu a k dalším zajímavým úlohám doma i ve světě,“ nedával Petřík zapomenout na roli, která mu otevřela svět. Stylovou čistotou tanečního projevu, skoky a piruetami, které udivovaly vzdušnou lehkostí obohacoval Petřík balet pražského Národního divadla skoro 4o let. Za tuto dobu vytvořil na 5o rolí rozmanitého charakteru a v některých baletech měl příležitost tančit různé role. V Prokofjevově baletu Romeo a Julie byl postupně Romeem, Parisem i Tybaltem, v baletu Špalíček Bohuslava Martinů princem, obrem i otcem. Výběr z baletních rolí: 195o – Prokofjev: Romeo a Julie (Paris); 1952 – Bořkovec: Krysař (Krysař); Čajkovskij: Šípková Růženka (princ Zlatohlávek); 1953 – Vostřák: Filosofská historie (Vavřena); 1954 – Vačkář: Švanda dudák (Švanda dudák); 1958 – Beethoven: Prometheus (Apollo); Burghauser: Sluha dvou pánů (Silvio); 1959 – Kašlík: Juan (Juan); 196o – de Falla: Čarodějná láska (Carmelo); Prokofjev: Kamenný kvítek (Danila); 1962 – Prokofjev: Romeo a Julie (Romeo); Stravinskij: Pták Ohnivák (Ivan); 1963 – Čajkovskij: Labutí jezero (princ); Melikov: Legenda o lásce (Ferchad); Prokofjev: Marnotratný syn (syn); 1964 – Čajkovskij: Louskáček (Louskáček); 1965 – Rimskij-Korsakov: Šeherezáda (otrok); 1968 – Hanuš: Othello (Othello); 1969 – Eder: Bloudění Odysseovo (Odysseus); Nedbal: Z pohádky do pohádky (princ); 197o – Bartók: Podivuhodný mandarin (mandarin); Nedbal: Pohádka o Honzovi (Vašek); 1971 – Prokofjev: Romeo a Julie (Tybalt); 1972 – Adam: Giselle (vévoda Albert); Martinů: Špalíček (princ, obr); Strauss: Don Juan (Don Juan); Stravinskij: Svěcení jara (muž); 1976 – Chačaturjan: Spartakus (Crassus); 1977 – Škvor: Doktor Faust (starý Faust); 1978 – Asafjev: Bachčisarajská fontána (Girej); Janáček: Taras Bulba (Taras Bulba); 1979 – Benda: Médea (Kreon); 1981 – Offenbach & Lauchberry: Hoffmanovy povídky (otec Antonie); 1983 – Martinů: Špalíček (otec) Tituly a ocenění: R. 1965 se stal zasloužilým členem Národního divadla Praha, r. 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem a za celoživotní mistrovství v oboru balet získal Cenu Thálie 1999.