Josef Peterka

Český literární teoretik, kritik, překladatel a básník Josef Peterka se narodil v obci Oříkov u Sedlčan. Pochází z rolnické rodiny. Dětství prožil v povltavském kraji, což mělo trvalý vliv na jistou autorskou orientaci k smysluplným souvislostem, ustáleným pořádkům ve spojitosti se sblížením s elementárními přírodními živly. V Sedlčanech Josef Peterka vychodil základní školu a zahájil studium na středně všeobecně vzdělávací škole. Poslední dva roky absolvoval v Říčanech. Po maturitě v roce 1962 vystudoval češtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě /1962-1967/. Svou diplomovou práci Prolegomena k obsahovému rozboru básnického díla obhájil jako disertační práci pro doktorát filozofie v roce 1968. V následujících letech pracoval jako učitel na gymnáziu v Praze na Vinohradech. Od roku 1971 působil jako pracovník akademického strahovského Ústavu pro českou a světovou literaturu. Zde dosáhl titulu kandidáta věd /1981/. Tato teoretická práce byla rozšířena a vydána pod titulem Metamorfózy tradice v roce 1983. Počínaje rokem 1978 byl členem Svazu českých spisovatelů, jehož tajemníkem se stal v roce 1981 až do rozpadu tohoto svazu v roce 1990. Od roku 1990 přednášel na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2001 vydal moderně pojatou příručku úvodu do literatury, poetiky a genologie Teorie literatury pro učitele, která byla opakovaně vydávána, a je určena pro přemýšlivé čtenáře. Literárně debutoval v roce 1964 v knižním debutu, a to sbírkou básní: Lití olova /1964/, která byla hodnocena příznivě jako sbírka zapadající do generační básnické linie s příslibem nadějného vývoje. Následující sbírka: Žalmy /1965/představuje spíše jistou biblickou archaičnost a připomínala stavbu barokního chrámu. Po delším odmlčení se přihlásil sbírkou básní: Krušná /1970/, ve které se vymaňuje z jisté závislosti na svém předcházejícím básnickém vývoji a opouští existenciální básnickou linii svých veršů. Následující sbírky: Místo u ohně /1973/ a Obrana příchozích /1978/jsou méně lyrické, ale spíše připomínají hrbolatou cestu směřující do míst, kde očekává pevnou oporu. Zčásti navazuje na holanovskou a halasovskou tradici. Josef Peterka se v pozdějších letech spíše věnoval soustavněji vědecké literární práci, přesto vydal sbírky, které kontinuálně navazují na jeho pojetí světa a tragiky pochybností: Autobiografie vlka /1980, Autobiografie člověka /1984/, Autobiografie vlka a člověka /1986/, Stopový prvek Láska /1986/ a Ekologie duše /1990/. Zvláštní kapitolu z díla Josefa Peterky představují jeho překlady.