Bora Kříž

Kladenský rodák Bora Kříž, vlastním jménem Lubor Kříž, od svých dětských let sice zčásti splnil přání svého otce, když se začal učit hrát na housle a později na trubku, ale dopadlo to nakonec tak, že dal přednost třířadové knoflíkové harmonice, zvané šramlovka. Tomuto nástroji byl věren po celý svůj muzikantský život. Ve své podstatě následoval svůj hudební vzor, harmonikáře Kamila Běhounka, který se ve druhé polovině třicátých let stal vítanou posilou orchestru pražského Gramofonového klubu a později sólistou orchestru Karla Vlacha. O takřka deset let mladší Bora se vydal za svým vzorem se stařičkou, pomalu stoletou třířadovkou, která měla basy upravené stejně jako tomu bylo u heligonek, tedy tak, že v protitahu zaznívají rozdílné tóny. Později měl sice ke hře i nástroje technicky složitější, výkonnější a také dražší, ale vždy se vracel ke své „dřevěnce“, jak svou harmoniku nazýval. Ještě v průběhu okupace absolvoval Bora střední obchodní školu, ale již od roku 1942 byl členem orchestru Jaroslava Maliny, který rozpoznal mimořádný talent Bory Kříže a udělal z něj sólového hráče na akordeon. Spolupracoval také s vokální skupinou Lišáci, které velmi spolehlivě doplňoval svou specifickou hrou na akordeon. Nakonec se stal šéfem Lišáků a nenápadně je přeorientoval z výslovně trampského pojetí na unikátní swingové skladby. Po osvobození Bora s Lišáky nahrál u společnosti Ultraphon mimo jiné také ve své době známý foxtrot- Už to máme za sebou. V postavení populární hudební veličiny vystupoval v letech 1945 až 1946 na zájezdových programech s Janem Werichem, který jej při vystoupeních uváděl jako „ malého Kladeňáčka“. Bora Kříž nedoprovázel pouze Jana Wericha, ale také výjimečné osobnosti, např. Ference Futuristu, Ljubu Hermanovou, Nelly Gaierovou, Rudolfa Cortése, Vlastu Buriana, později stál po boku Arnošta Kavky, Vlasty Průchové, Inky Zemánkové nebo také Jiřího Suchého nebo Václava Irmanova a dalších. V období let 1959 až 1966 se stal vedoucím orchestru Jiřího Procházky. Ve stejné době byl souběžně zaměstnán jako brusič v kladenských ocelárnách SONP n. p. Kladno. Charakteristické pro Boru Kříže bylo jeho působení na úroveň místních pěveckých sborů, předávání zkušeností amatérským kapelám a jako lektor se zajímal o lidové hudebníky. Sám se sice nikdy nepovažoval za hudebního skladatele, ale faktem zůstává, že vedle mnoha hudebních úprav, sám složil řadu úspěšných písniček nebo skladeb, např.: Kdo má zpěv rád; Ty a já; Z bílých růží; Říkejte mi Egone; Šňupavý tabáček a další. V pražském jazzovém klubu Parna vystupoval po založení svého jazzového tria s basistou Vítem Fialou a hráčem na bicí Ivanem Dominákem, který byl později střídán Františkem Zemanem a Vladimírem Žižkou. V dobré náladě odehráli jako těsně na sobě navázané perly, jednu swingovku za druhou, mnohé s textem básníka Josefa Kainara. Trio Bory Kříže vyjelo několikrát i na zahraniční zájezdy, vystoupilo na domácích i zahraničních jazzových festivalech. Bora se svou skupinou vydal také několik gramofonových desek a několik pořadů odvysílal s Bgorou Československý rozhlas a Československá televize v rámci pořadu Muzeum populární hudby nebo ve Studiu M. Zasvěcení ví, že Bora Kříž byl úžasným interpretem hudby Duka Ellingtona a jistě si vybaví jeho podání Ellingtonovy skladby Dívka, kterou zkazil svět a dojemnou Ellingtonovu Samotu. Hudebník tělem a duší Bora Kříž zemřel po delší těžké nemoci v Praze 12. října roku 1987, ve věku 61 let. Erkul