Františka Borecká

Dětství a mládí Františky Borecké, rozené jako Františka Barbora ze Schöpfů, která se narodila 3. října roku 1862 v Praze, bylo poznamenáno předčasnou smrtí otce, úředníka fürstenberského panství. Péči a dohled nad dospíváním Františky převzala matka, duše otevřená tanci a hudbě. Baletní mistryně Stavovského divadla Johanna Belkeová nadanou žákyni vyučovala tanci osobně a pro její nesporný talent bez nároku na odměnu. Ještě jako dívenka se počátkem 70. let objevovala na scéně Stavovského divadla v dětských rolích. Později přešla do baletní školy Prozatímního divadla, kterou vedla Marie Hentzová a mohla se uplatnit ve sboru Prozatímního divadla. V roce 1877 získala angažmá jako sólová tanečnice a bylo s ní počítáno zejména do tanečních vložek oper i v malých činoherních rolích. Přes vyspělé taneční schopnosti se nedařilo Františce ze Schöpfů prosadit do významnějších baletních rolí. Pokrokem byla první víla v baletu - Lesní Panna a cikán, který podle svého libreta nastudoval baletní mistr Václav Julius Reisinger s hostující primabalerínou milánské La Scaly Virginii Zucchi v roli Lesní panny /1882/. Od roku 1881 do roku 1899 byla Františka ze Schöpfů, stálou členkou baletního souboru, ale významné baletních role tančila ojediněle. Takovou možnost měla výslovně v případě záskoku za zraněnou nebo náhle ochořelou italské primabaleríny, které byly až do konce 19. století považovány za špičkové umělkyně a z tohoto důvodu byly přednostně získávány evropskými divadelními scénami. Podle archívu Národního divadla takovou možnost zastupování získala v Marencově baletu Excelsior v roli Civilisace, nebo jako Nevěsta v Bendlově České svatbě. V roce 1884 se objevila v roli tanečnice Narcis v Kovařovicově baletu Hašiš. Jako Amor tančila v Delibesově Sylvii, víle Dianině /1891/ aj. V tomto představení utrpěla vážný úraz a po ročním léčení se vrátila zpět na baletní scénu Národního divadla. V roce 1893 její kariéru narušila další nehoda, když na ní při aranžování tanců do Prodané nevěsty v Mariánských Lázních vzplál kostým. Po uzdravení ji stále pronásledovaly zdravotní potíže, ale přesto byla ještě schopna zvládnout taneční úlohy menšího rozsahu. Jednou z posledních baletních rolí byl sólový tanec s kastanětami v baletu G.B.Salvayra – Fandango roku 1898. Pro psychické následky obou zranění se nakonec musela rozloučit s baletní prací a Národní divadlo trvale opustila v roce 1899. Nezahořkla a tanečnímu umění se věnovala dílem jako organizátorka a dílem jako choreografka produkcí pro společenské a také charitativní účely. Učila také na pražské konzervatoři v letech 1913 až 1933. Všeobecně byla v osmdesátých letech 19. století považována za nejlepší českou tanečnici a jak napsal v jedné z kritik Vilém Mrštík, byla proslulá něžností tanečních pohybů, jistotou a také trefnou mimikou. V roce 1894 se provdala za českého básníka a hudebního kritika Jaromíra Boreckého. Tanečnice Františka Borecká zemřela v Praze 19. října roku 1946 ve věku 84 let. Erkul