Jiří Hraše

Herec a režisér Jiří Hraše po gymnasiálních studiích nastoupil rovnou jako herec k Vesnickému divadlu a záhy začal studovat režii na pražské Divadelní akademii múzických umění. Jiří Hraše po několika působištích přišel do Československého rozhlasu, aby se stal vedoucím režisérského střediska hlavní redakce politického vysílání a později i uměleckým vedoucím hlasatelů. Do Hrašovy práce patřila zejména každodenní příprava pásma nazvaného Rozhlasové noviny a mimo nich spoluvytvářel takzvané problémové pořady, v nichž se tvůrci zabývali otázkami, na něž se lidé báli i pomyslet. „Psal se rok 196o a my se pokoušeli ten betonový monolit proměnit v opravdu aktuální vysílání, které bude reflektovat problémy doby. Leč srpen osmašedesátého tuto snahu spolehlivě zmrazil,“ vzpomínal po letech J. Hraše. Vyjma zmiňovaných programů se Hraše podílel i na pořadech pro náročného posluchače a jako rozhlasový režisér se podepsal například pod cyklem Avantgarda bez legend a mýtů nebo na rekonstrukci snímků z díla E. F. Buriana. Přesně po deseti letech byl s nastupující normalizací ale Hraše z Československého rozhlasu pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odejit. „Měl jsem si vybrat datum, ke kterému odejdu. Řekl jsem: 23. června. Šéf Stanislav Vokál se zeptal, proč právě třiadvacátého a já odpověděl, že to bude přesně v den desátého výročí mého nástupu do rozhlasu,“ dodával Hraše ke svým vzpomínkám. Do budovy rozhlasu se Hraše vrátil až po sametové revoluci a začal připravovat úspěšnou vltavskou řadu Souvislosti nebo několik pozoruhodných projektů, ke kterým můžeme zařadit rekonstrukci záznamu vysílání z pohřbu prvního československého presidenta Tomáše Garriqua Masaryka; mozaiku Konec války v Evropě; devítidílný cyklus Československý rozhlas v zrcadle času nebo obnovenou premiéru Burianových voicebandů. Moudrý režisér Hraše patřil mezi bystré a přesně formulující osobnosti, jimž není cizí často břitký až ironický kritický tón, přičemž ironie není nikdy zlá a destruktivní, ale je naopak vedena zjevnou snahou povzbudit a vést. Ať už Hraše pronášel slova chvály nebo kritiky, mohli si být posluchači jisti, že slyší objektivní a ničím nezaujatý soud jednoho z nestorů rozhlasové slovesné tvorby, nadšence a obětavého vyznavače svébytného uměleckého tvaru, co dokáže okamžitě upoutat schopností analyzace či stručného pojmenovávání kladů i slabin vyslechnutého díla. I po nuceném odchodu z rozhlasového studia se Hraše nadále věnoval režii, teorii i praxi uměleckého přednesu, stál u zrodu Poetické vinárny Viola, psal či režíroval pro divadlo Lyra Pragensis a nechal se jmenovat členem umělecké rady obou inkriminovaných scén. Jiří Hraše, jinak též asistent pražské Divadelní akademie múzických umění, metodik Městského domu osvěty v Domažlicích nebo vedoucí Osvětové besedy a inspektor pro kulturu Prahy 1o, se věnoval i pedagogické práci a přednášel budoucím novinářům rozhlasovou specializaci na pražské Fakultě sociálních věd katedry žurnalistiky Univerzity Karlovy. Po nuceném stáhnutí se ze scény se Hraše o to víc stal jedním z nejaktivnějších koncepčních osobností pro divadelní svět, stál u nových myšlenek i u základů vzdělávání, vypracoval několikeré teorie uměleckého přednesu, významně se podílel na koncepci cyklického vzdělávání v hlasovém oboru, zpracoval hodnotící tabulky a dal vzniknout Slovníčku uměleckého přednesu. Hraše aktivně pracoval zároveň ve Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, u jehož založení stál a kde byl nejen místopředsedou i předsedou, ale především vůdčím duchem. Pod tímto uskupením se Hraše zabýval problematikou rozhlasové historie či teorie, podílel se na vycházení revue Svět rozhlasu a stal se členem redakce, angažoval se ve Společnosti bratří Čapků nebo byl taktéž aktivním členem porot v nespočtu rozličných festivalech či přehlídkách uměleckého přednesu i amatérského divadla stejně jako lektorem recitátorských seminářů, popřípadě návazných vzdělávacích dílnách ať při Jiráskově Hronově; Wolkrově Prostějově; Krakonošově divadelním podzimu či jiných. Ve výčtu umělecké veřejně prospěšné činnosti J. Hraše lze pokračovat Národní přehlídkou studentů pedagogických a filosofických fakult v uměleckém přednesu, kterou vymyslel stejně jako Národní přehlídku soutěže monologů, dialogů a individuálních výstupů s loutkou nazvané Pohárek. Jiří Hraše souběžně se svou další bohatou pracovní činností spolupracoval s rozhlasovým archivem na tématech historie a teorie, což mu přineslo v závěru jeho poutě možnost uplatnit se i ve světě filmu, načež přijal nabídku režiséra Najbrta stát se odborným poradcem při výrobě životopisně pojatého dramatu Protektor čerpajícího právě z československých rozhlasových dějin. Jiří Hraše jako publicista dal vzniknout celé řadě knih zabývajících se především hlasovou prací, recitací i uměleckým přednesem a proto je autorem řady studií, obsáhlých statí, drobných publikací či jen příspěvků do různorodých sborníků specializujících se na dané téma. V době zákazu veřejné umělecké činnosti byl Hraše nucen vystupovat pod cizími pseudonymy a tak používal jména svých přátel či spolupracovníků a s nimi buď tvořil samostatně nebo ve dvojicích či pracovních literárních skupinách, jak dokládají Dvacet let amatérského uměleckého přednesu; Dramaturgický přístup k tvorbě pásma; Hovory s lidmi; Modrá bluza; Mně sluchu popřejte nebo Prostě Prostějov. Kromě uvedených titulů přispěl Hraše též k vydání dvou obsáhlých publikací k významným výročím Českého rozhlasu nebo k souboru výpovědí a záznamů o práci na přednašečském výkonu špičkových amatérských recitátorů vydaných pod názvem Moje práce na přednašečském výkonu. Jiří Hraše obdržel v r. 2oo2 s přihlédnutím k zásluhám o teoreticko - kritickou reflexi rozhlasové tvorby a za dlouholetý autorský přínos rozhlasové ediční činnosti zvláště v oblasti historie Cenu generálního ředitele Českého rozhlasu za celoživotní práci. Jiří Hraše, autor řady odborných studií, publikací či mnoha rozhlasových scénářů, který byl brán za respektovaného i uznávaného odborníka v oblasti uměleckého přednesu, zemřel ve věku 81 let. Bibliografie (samostatně publicistická – výběr): 1965 – Dramaturgický přístup k tvorbě pásma; 1967 – Dvacet let amatérského uměleckého přednesu; 1971 – Modrá bluza; 1985 – Hovory s lidmi; 199o – Moje práce na přednašečském výkonu; 1997 – Prostě Prostějov – 4o let ve městě s poezií aneb Wolkrův Prostějov 1957 – 1996; … Bibliografie (spolupublicistická – výběr): 1969 – Český a slovenský umělecký přednes 1966 – 1968 (& Jaroslav Beránek); 1984 – Přednes, interpretace, próza, verš (& Rudolf Felzmann & Vlastimil Fišar & Jan Šrámek); 1997 – Mně sluchu popřejte (& Miloslav Kučera); … zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy 2o12