Oldřich Mikulášek

Budoucí básník Oldřich Mikulášek se narodil 26. května 1910 v Přerově, do skromných poměrů, jako syn lampáře na železnici. Školní lavice měšťanky opustil v roce 1925 a po dva roky se připravoval v gremiální obchodní škole, aby krátce pracoval jako fakturista v továrně na cukrovinky . Do roku 1930, pokud nebyl bez práce, vystřídal nejrůznější krátkodobá sezónní zaměstnání-byl vozopísařem v cukrovarské kampani, rovnal a počítal vypálené cihly v cihelně v Újezdci u Přerova, akvizitérem inzerátů a naposledy litografem a leptačem počínaje rokem 1930. Ještě před rokem 1930 si jen tak pro sebe zaznamenával své postřehy, reflexe a později posílal do přerovského časopisu Obzor krátké články a zprávičky. Od roku 1933 se stal sportovním redaktorem Obzoru v němž pracoval do roku 1937, kdy byl přijat do brněnské redakce Lidových novin. Krátce po přestěhování do Brna se oženil a redakční práci se věnoval až do roku 1945 v Lidových novinách. V letech 1945 až 1948 byl redaktorem komunistické Rovnosti a od roku 1948 až do roku 1952 opět zasedal za redakční stůl v Lidovkách až do jejich úředního zrušení.Od roku 1952 byl zaměstnán v literárním oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu, odkud odešel do redakce literárního měsíčníku Host do domu, kde pracoval až do května roku 1964, kdy se stal spisovatelem z povolání. Na počátku padesátých let se oženil podruhé, manželka Věra /*1928/ byla dlouhá léta redaktorkou Československého rozhlasu a naposledy dramaturgyní a v letech 1990 až 1993 ředitelkou brněnského studia Československé televize. Syn Ondřej /*1953/ je divadelní herec. V roce 1967 po těžkém úrazu byl odkázán na chůzi o francouzských holích a stal se invalidním důchodcem. Nejen fyzická bolest, ale i duševní jej doprovázela v tomto období, když došlo k obsazení Československa cizími armádami a vše bylo spojeno se zásadní změnou režimu a jeho kulturní politiky. Po roce 1968 se již nepovažoval za člena komunistické strany a v následujícím období dospěl k rozhodnutí a v roce 1971 vrátil svou komunistickou legitimaci rozhořčen dále pokračujícím zhoubným vývojem. Odmítl členství nově zakládaném výběrovém Svazu spisovatelů, a to i přesto, že byl vydáván výboru z jeho veršů v Sovětském svazu. Do konce svého života na tomto svém rozhodnutí nic nezměnil. V 70. letech v důsledku svého politického postoje prakticky nemohl oficiálně publikovat. Od roku 1929 byl nejen dopisovatelem Obzoru, ale také Lidových novin, Kritického měsíčníku, Rovnosti, Bloku, Literárních novin, Hosta do domu, Červeného květu, Tvorby aj Knižně debutoval sbírkou básní Černý bílý ano nen/1931/, která nedosáhla sice básníkem očekávaného ohlasu, ale nezapadla a Mikulášek byl po delší pauze pro svou další tvorbou považován za dědice Halasovské lyrické poezie s dramatickým napětím. Další sbírky jsou považovány za zlatý fond české poezie: Marné milování /1940/; Křídlovka /1941/; Tráva se raduje /1942/; Podle plotu /1946/; Pulsy /1947/; Divoké kačeny /1955/; Krajem táhne prašivec /1957/; Ortely a milosti /1958/; Svlékání hadů /1963/; To královské /1966/; Oblázek /1966/; Šokovaná růže /l969/; Agogh /1980, Mnichov; z rkp. připravil Z. Drahoš/. Mikuláškova sbírka Agogh vyšla v samizdatové edici Petlice/kolem roku1973/, je také zastoupen v samizdatových sbornících Zima /1973, Brno/, Z pěstiček zaťatých /1982/ a v antologii Básníci a samotáři /1984/. Uvedení básní ze sbírky Agogh pod titulem Noční květiny v pražské Viole bylo roku 1972 krátce před premiérou zakázáno. Stejný pořad uvedla Viola v roce 1981, sc. + rež. Josef Henke/. Životním odyseám Oldřicha Mikuláška a jeho dílu jsou věnovány mnohé televizní dokumenty, např. Básník a lékař /1968/, Sólo pro jeden dech /1989, rež. Jiří Vanýsek/, Krásné jho /1995, rež. Karel Fuks/ aj. Básník Oldřich Mikulášek zemřel 13. července roku 1985 v Brně, ve věku 75 let. Erkul