Ivan Bagramjan

Ivan Christoforovič Bagramjan se narodil 2. prosince 1897 v osadě Čardachly u Jelizavetpole, dnes v Azerbajdžánu, v prosté arménské rodině. Jeho otec pracoval na železnici. Ivan Bagramjan měl slušné technické nadání a díky tomu a své píli, absolvoval Tifliské železniční technické učiliště. Na železnici pracoval jen několik měsíců, když v roce 1915 dobrovolně vstoupil do armády. Po únorové revoluci byl příznivcem arménské nacionalistické strany Armenské revoluční federace a po vyhlášení nezávislosti Arménie bojoval v arménské armádě proti Turkům, kde byl velitelem roty, později eskadroně. Od prosince 1920 se postavil do řad povstalců proti arménské oficiální vládě a krátce nato vstoupil do arménské Rudé armády, která byla přeformována na 11.armádu Rudé armády. V meziválečném období sloužil u jezdectva. Stalinistické čistky mezi vyššími důstojníky se mu vyhnuly. Díky kontaktům na politicky významného Anastaze Mikojana byl vybrán mezi prvními ke studiu na Akademii generálního štábu a po jejím absolvování byl také na ní i učitelem až do podzimu 1940. Od podzimu 1940 na základě tlaku generála Žukovova se stal Bagramjan náčelníkem operačního oddělení štábu 12. armády. Bagramjan i přes opakující se reorganizace na Jihozápadním frontu, zůstával ve funkci náčelníka operační správy frontu. Podílel se významně na organizaci tankových protiúderů u Dubna, Rovna a Lucka v rámci Lvovsko-Černovické aq Kyjevské obranné operace, kde byla přes výraznou převahu sovětská vojska poražena. V období srpna až září 1941, s koncem obrany Kyjeva a katastrofou, při které byla většina sil frontu obklíčena Němci, Bagramjan s velkým štěstím unikl z kotle v čele téměř 20 tisíc vojáků. Jeho nadřízení - náčelník štábu frontu Tupikov a velitel frontu Kirponos i dalších generálů, zahynulo nebo bylo zajato. Jihozápadní front byl nově vybudovan a zde Bagramjan zastával opět stejnou funkci. Před protiúderem u Moskvy byl jmenován náčelníkem štábu skupiny vojsk pravého křídla Jihozápadního frontu. Podílel se na rozpracování plánu útoku proti německé 2. armádě, který byl úspěšně provedený v prosinci 1941 /Jelecká útočná operace/. Do hodnosti generálporučíka byl povýšen na konci prosince 1941, včetně vysoké funkce náčelníka štábu Jihozápadního směru. Na nové velitelské pozici se podílel na přípravě Barvenkovsko-Lozovské operace - v lednu 1942, kdy vojska Jihozápadního a Jižního frontu vytvořila stokilometrový výběžek v západním směru. Rozvinout úspěch a osvobodit Charkov se nepodařilo. Iniciativu převzal v květnu1942 Wehrmacht neočekávaně, když odřízl vojska ve výběžku a zničil je. Tento neúspěch vedl k Bagramjanovu odvolání a jmenování do funkce zástupce velitele 61. armády. Od července 1942 převzal 16. armádu po Rokossovském. V čele této armády mimořádně vynikl a v dubnu 1943 byla přejmenována na 11. gardovou. Za úspěšnou účast v Orelské strategické operaci, známé jako operace Kutuzov v červenci-srpnu 1943, byl vyznamenán a povýšen. Dalšího povýšení se dočkal v listopadu 1943, kdy se stal armádním generálem byl a jmenován velitelem 1. pobaltského frontu. Zimní kampaň frontu nebyla podle plánu plně úspěšná. O to byla výrazně úspěšnější Běloruská strategická útočná operace známá jako Operace Bagration v červnu - srpnu 1944, ve které Bagramjanova vojska postoupila o 600 km. V září 1944 se 1. pobaltský front dostal před Rigu a zaútočil na Rigu a po náročném přeskupení sil v říjnu 1944, z pravého křídla frontu na levé. V rámci tzv. Memelské operace Bagramjanův front až k moři odřízl německou skupinu armád Sever od hlavních sil Wehrmachtu. V únoru 1945 byl opět 1. pobaltský front reorganizován v Zemlandskou skupinu vojsk 3. Běloruského frontu. Takto formované jednotky se účastnily dobytí východního Pruska. V průběhu dubna 1945 Bagramjan převzal po Vasilevském celý 3. Běloruský front.. Po skončení války byl až do roku 1954 Bagramjan stále v Pobaltí jako velitel vojenského okruhu. Poté zastával vysoké funkce na ministerstvu obrany a v roce 1955 byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Od roku 1958 byl po dobu deseti let náčelníkem týlu Sovětské armády. Postava maršála Bagramjana se objevuje na mnoha dokumentárních záběrech frontových kameramanů a v hraném filmu Osvobození – Průlom II /1968, rež. Jurij Ozerov/ jej ztvárnil sovětský herec Valerij Karen. Maršál Ivan Christoforovič Bagramjan zemřel 21. září 1982 v Moskvě, ve věku nedožitých 85 let. Zemřel jako poslední z maršálů, který byl velitelem jednoho z frontů za bojů 2. světové války. Erkul