Erwin Axer

Axer Erwin se narodil na počátku roku 1917 ve Vídni, kde prožil menší část svého dětství. Podstatně větší část prožil ve Lvově. Otec Moric Axner /1887-1942/ byl advokátem a matka Ernestyna Fryderik Shuster /1895-1982/ se starala o domácnost. V roce 1939 ukončil studium režie ve Varšavě a stal se asistentem Leona Schillera v divadle Teatr Narodowy. Jako režisér absolvoval svůj debut v roce 1941 ve Lvově s hrou Gabriely Zápolské Slečna Maličevská. Od roku 1942 již žil ve Varšavě, kam přijel poté, co se dozvěděl, že otec byl uvězněn. Po smrti otce se zapojil do odbojové činnosti a po porážce varšavského povstání byl zajat a odvezen do koncentračního tábora v pohoří Harzu, kde se dočkal konce války. Po návratu v roce 1946 pracoval v divadle Teatr Kameralny v Lodži a tímto činoherním souborem pokračoval od roku 194p ve Varšavě. Zde byl od roku 1949 do roku 1954 uměleckým šéfem. V roce 1954 se stal ředitelem divadla Teatr Wspólczesny a od téhož roku ještě až do roku 1957 jako ředitel Teatru Nardowego. Uváděl současné polské i světové hry pod svým režijním vedením hry - Skleněný zvěřinec - Tennessee Williamse /1947/, Němci - Leona Kruczkowskiho /1949/, Noční služba - Jerzy Lutowskiho /1955/, Mouchy - J. P. Sartre /1957/, Naše městečko - Thornton Wilder /1957/ aj. V šedesátých letech se plně věnoval režijní práci, vypracoval se k mimořádně přesným a logickým interpretacím literární struktury. Projevoval se jeho smysl pro racionalitu a potřebnou dávku skepse. Významné bylo zejména jeho režijní pojetí hry Bertolta Brechta - Zadržitelný vzestup Artura Uie /1962/, , A. P. Čechova - Tři sestry /1963/, Slawomira Mrožeka - Tango /1965/, Harolda Pintera - Staré časy /1972/. V průběhu sedmdesátých let se v Axerově režijní práci projevovaly tendence ke spojování protikladných konvencí v jedné inscenaci, zřejmé to bylo zejména v inscenaci hry Eugéna Ionesca - Macbeth /1972/, kdy využil kabaretu a grotesky. Velký důraz kladl na samostatnost hereckého projevu a volnost spolupráce mezi hercem a režisérem. Proslavil se významně i v cizině, především Čechovovým –Strýčkem Váňou /1972, Mnichov/ a Rackem /1977, ve Vídni/. V roce 1990 se vrátil zpět do divadla Teatr Wspólczesny a řadu let ještě jako režisér spolupracoval s mladšími režiséry. Po roce 2000 se zaměřil na odborné články v odborném tisku, obsahově zaměřené na otázky divadelní režisérské práce a osobní vzpomínky - Cwiczenia pamieci /,1984, 1991, 1998 - Cvičení paměti/, Klopoty mlodosci, klopoty starosci /2006, Klopýtnutí mládí, klopýtnutí stáří/, Z pamieci /2007, Ze vzpomínek/. Erkul