Raymond Pellegrin

Francouzský herec Raymond Pellegrin pocházel z Nice, kde byla vždy početná italská komunita. Jeho otec Attilius Pellegrini, původem z Toskánska, provozoval v Nice restauraci. Raymond se narodil jako Raymond Louis Pilade Pellegrini, jako herec později z příjmení vynechal italskou koncovku. Původně chtěl být námořníkem, po otcově předčasné smrti ale musel matce pomáhat s vedením rodinného podniku. Zároveň ale v sobě objevil herecké nadání a začal vystupovat v divadelních představeních v luxusním hotelu Palais de Méditerranée v Nice. Základy herectví se učil u Pierrette Caillol, která mu jako manželka režiséra Yvana Noé pomohla také k první filmové roli – zatím bezejmenné – v komedii ŠEST DÍVEK V BÍLÉM (Six petites filles en blanc, 1941). Po druhé světové válce hrál Raymond Pellegrin již v Paříži a přicházely také další filmové nabídky. Nevšední talent v něm objevili významní divadelníci Marcel Pagnol a Sacha Guitry, kteří mu pomáhali v jeho hereckém vývoji. Právě v Pagnolově hře Topaz exceloval na jevišti pařížského Théâtre Pigalle, Pagnol jej pak obsadil i do svého filmu NAIS (1945), kde Pellegrin vytvořil výraznou vedlejší roli lehkomyslného bohatého mladíka Frédérica. Následně hrál menší role v několika dalších filmech, mezitím se v roce 1949 oženil, jeho manželkou se stala herečka Dora Doll (*1922), s níž později také stál před kamerou. Jeho filmovou slávu a start skutečné kariéry odstartoval až Cayattův významný film VŠICHNI JSME VRAHOVÉ (Nous sommes tous des assassins, 1952). Za postavu korsického delikventa Gina získal Pellegrin Cenu pro nejlepšího francouzského herce. Jeden z největších hereckých úkolů dostal od Sachi Guitryho, který mu svěřil titulní roli ve výpravném životopisném filmu NAPOLEON (1955); tato hlavní role vynesla Pellegrinovi další prestižní ocenění. Kvalit tohoto snímku nemohlo dosáhnout drama PODVODNÉ OBCHODY (Marchandes d'illusions, 1954), které však mělo pro Pellegrina význam v osobní rovině – při jeho natáčení se totiž seznámil s herečkou Giselle Pascal (1921-2007). Následoval rozvod s Dorou Doll a v roce 1955 druhý sňatek právě s Giselle Pascal. Jejich vztah byl nadále mimo jiné i pracovní a zvláště v 50. letech spolu hráli hlavní role v několika filmech. Shodou okolností ale právě krátce před rozvodem s Dorou Doll hrál i s ní v komerčně úspěšném filmu FURIANT (Le crâneur, 1955). Znovu slavil také úspěchy na divadelních jevištích, v Théâtre de Paris zazářil v Pagnolově hře Jidáš (Judas, 1953). Vystupoval též na jiných pařížských scénách a po boku největších ženských hvězd se zúčastňoval i divadelních turné po celé Francii. V padesátých letech Pellegrinova filmová sláva kulminovala, hrál hlavní nebo velké role v několika titulech ročně, kromě již výše zmíněných filmů je na místě připomenout početnější spolupráci s režisérem Ralphem Habibem, z níž vyniká drama z lékařského prostředí MUŽI V BÍLÉM (Les hommes en blanc, 1955). Vedle filmování ve Francii Pellegrin točil i v jiných zemích a objevil se například ve slavném italském filmu ŘÍMANKA (La Romana, 1954), v mezinárodním hvězdném obsazení pak hrál v americkém válečném dramatu (natočeném ve Francii) SPATŘIT PLAVÉHO KONĚ (Behold a Pale Horse, 1964). V průběhu šedesátých let natočil Pellegrin několik filmů s André Hunebellem, díky němuž se nakonec dostal i ke své méně známé, ale výrazné úloze – za Jeana Maraise nadaboval postavu Fantomase ve všech třech filmech o nepolapitelném zločinci. Ojedinělá, ale nikoli bez významu byla spolupráce s režisérem J. P. Melvillem, v jehož filmu DRUHÝ DECH (Le deuxieme souffle, 1966) hrál velkou postavu marseilleského gangstera. Účast ve snímcích spadajících do okruhu tzv. francouzské drsné školy si zopakoval i v pozdějších letech, například ve filmu SKOK ANDĚLA (Le saut de l'ange, 1971). Jinak je ale nutno poznamenat, že velkých rolí i počtu nabídek začalo v průběhu šedesátých let ubývat, a i když Pellegrin zůstával uznávanou osobností divadla i filmu, vděčně přijímal především role v italských filmech, zatímco ve Francii byla jeho filmografie v 70. letech početně velmi chudá. Po trvalém návratu z Itálie mu dvě zajímavé příležitosti nabídl Claude Lelouch ve svých filmech JEDNI A DRUZÍ (Les uns et les autres, 1981) nebo AŤ ŽIJE ŽIVOT (Viva la vie, 1984). Častěji vystupoval také v televizi, souběžně se nadále věnoval i divadlu, v 80. letech bylo jeho domovskou scénou hlavně Théâtre Hébertot. Na přelomu 80. a 90. let skončila prakticky Pellegrinova práce pro film, nadále se objevoval jen v televizi, pozornost diváků si udržoval především jako policejní komisař Rocca, kterého hrál v seriálu ROCCA (1990-1995). Definitivně naposledy stál před kamerou v televizním filmu POZNÁMKY O SMÍCHU (Notes sur le rire, 2002), který vycházel z literární předlohy již zmiňovaného Marcela Pagnola. Raymond Pellegrin s oblibou utíkal z velkoměsta na venkov a žil soukromým životem v jižní Francii v oblasti Camargue. Přátelé vzpomínají na jeho duchaplný a citlivý charakter, který byl značně vzdálen postavám, jaké často hrál ve filmu – obhroublé a nesympatické záporáky na obou stranách zákona. Z prvního manželství s Dorou Doll měl dceru Danielle, která je lékařkou a žije v jižní Francii. Dcera Pascale Pellegrin (*1962) z druhého manželství s Giselle Pascal je též herečkou. Raymond Pellegrin zemřel 14. října 2007 ve věku 82 let jen pár měsíců po své manželce. Jako filmový herec po sobě zanechal odkaz v podobě více než stovky odehraných rolí.